Moldau , česky Vltava, symfonická báseň českého skladatele Bedřicha Smetany, která evokuje tok řeky Vltavy – německy Moldau – od jejího pramene v horách Šumavy přes českou krajinu až do Prahy. Moldau je oddaně vlastenecké dílo, které v hudbě zachycuje Smetanovu lásku k vlasti. Skladba, dokončená v roce 1874 a poprvé provedená v následujícím roce, tvoří druhou část šestivěté suity Má vlast, která měla celou premiéru v Praze 5. listopadu 1882.
Smetana koncipoval řadu orchestrálních skladeb s náměty čerpajícími z pověstí a krajiny své vlasti, které nazval „hudebními obrazy české slávy a porážek“. Trvalo větší část 70. let 19. století, než skladatel tuto myšlenku plně realizoval pod názvem Má vlast. Každá část suity je samostatnou symfonickou básní s vlastním programem (příběhem). V pořadí, v jakém jsou v suitě umístěny, zobrazují jednotlivé části rytířské činy na středověkém hradě (Vyšehrad), cestu po řece s výjevy z venkovského života (Vltava), legendární pomstu odvržené dívky (Šárka), pole a lesy podél Labe (Z c̆eských luhů a hájů), vytrvalost českých bojovníků (Tábor) a připomínku jejich konečného vítězného návratu (Blaník).
S laskavým svolením Royal College of Music, London
Má vlast se nakonec stala Smetanovou nejtrvalejší skladbou a z jejích částí zůstala nejpopulárnější druhá, Moldau. Věta začíná lehkými, vlnícími se figurami, které představují vznik řeky Moldau jako dvou horských pramenů, jednoho teplého a druhého studeného. Voda z pramenů se pak spojí v mohutnou řeku, symbolizovanou hutně orchestrovaným, majestátním tématem, které se pravidelně opakuje po celý zbytek skladby. Dále po proudu řeka míjí jásající lovce, kteří jsou znázorněni melodií lesního rohu, a poté míjí vesnickou svatbu, kterou signalizuje pasáž v rytmu polky. Poté řeka vstupuje do soutěsky, kde se podle pověsti v měsíčním světle koupou vodní nymfy – naznačené klidnými a tajemnými melodiemi. S ranním světlem se vrací hlavní téma řeky, které se však brzy zlomí v bouřlivou disonanci, když řeka vstoupí do peřejí Svatého Jana. Za bílou vodou řeka dorazí do Prahy, kde za velkolepých arpeggií královského hymnu protéká kolem Vyšehradu, kdysi sídla moci českých králů. Poté, co zmizí v proudu, skladba – a celá cesta – končí jednoznačně hlasitou dvouakordovou kadencí.