Na tomto klasickém albu se zmučený básník R&B věnoval mimo jiné rasismu, ekologii, válce a zneužívání drog. Gaye byl v tomto směru sotva výjimečný. Všude kolem něj přebírali štafetu protestních písní od rocku další souloví a R&B umělci, kteří se ve své hudbě zabývali novými a ještě naléhavějšími problémy. (Jedním z hlavních témat byla ekonomická nerovnost: Koncem šedesátých let žili čtyři z deseti černých Američanů pod hranicí chudoby). Zde je přehlídka toho, jak černošská hudba řešila skutečný a stále zoufalejší americký masakr té doby.
Tento playlist najdete na Spotify zde.
Stevie Wonder, „Living for the City“ (1973)
Wonderova píseň s příběhem, která začíná těmi jemnými, ale tušenými akordy elektrického piana, je jako ze staré školy protestní hudby: Chlapec z Mississippi, člen rodiny ponořené do těžkostí, se vydává do městské džungle, aby skončil ve vězení za zločin, který nespáchal. Wonder si tento aktuální žánr přetvořil k obrazu svému tím, že ho podbarvil drsným, naléhavým funkem, doplněným filmovými dialogy a kapkou jásavých syntezátorů. Určitě si na Innervisions poslechněte původní sedmiminutovou verzi, která končí tím, že Wonder upustí od vyprávění a promlouvá přímo k posluchači: „This place is cruel, nowhere could be much coldder/If we don’t change, the world will soon be over.“
Curtis Mayfield, „Future Shock“ (1973)
Od chvíle, kdy opustil Impressions a vydal se na vlastní pěst, se Mayfield zabýval jak nočními můrami vnitřního města („Pusherman“), tak aspiracemi („Miss Black America“). Jako ambiciózní tvůrce desek tyto pocity často vkládal do nádherně zaranžovaného orchestrálního soulu. V této skladbě z alba Back to the World však žádné smyčce a dunící rohy nedokážou zakrýt bolest v Mayfieldově hlase, když si všímá linek na polévku a „drog na ulici“. Jeho dvojhlasný falzet a wah-wah kytara jsou hořkosladkým voláním o pomoc ve stále zoufalejší krajině. Jeden z jeho kupletů – „We got to stop all men/From messing up the land/When won’t we understand/This is our last and only chance“ – také prozíravě naráží na ničení klimatických změn.
Marvin Gaye, „Cloud Nine“ (1969)
Dva roky před What’s Going On Gaye testoval vody sociálního uvědomění touto verzí psychedelicko-soulového hitu skupiny Temptations z předchozího roku. Gaye si píseň úplně nepřipravil podle svého, ale zjevně se spojil s obrazem početné rodiny vyrůstající ve slumu, která má málo jídla a málo možností úniku. Coververze nyní působí jako důležitý krok na cestě k vyjádření jeho vlastních pocitů v písni What’s Going On.
The O’Jays, „For the Love of Money“ (1973)
Bublající podmořská basová linka Anthonyho Jacksona, jeden z okamžitě rozpoznatelných háčků té doby, vykouzlí luxusní diskotéky a s nimi spojený životní styl plný peněz. Následujících sedm minut O’Jays na tuto náladu navazují, když odsuzují zhoubný vliv finanční chamtivosti („People will steal from their mother/People will rob their own brother“). Jak trio zpívá – někdy to zní jako kazatelé, kteří riffují na dané téma -, producenti Kenny Gamble a Leon Huff nenechají během sedmi bažinatých minut groove polevit:
Bill Withers, „Another Day to Run“ (1972)
Tato Withersova hluboká skladba, která je uzoučká a hudebně složitější než jeho klenoty „Lean on Me“ a „Ain’t No Sunshine“, zasazuje únavu v jeho hlase do zcela nového, chraplavějšího kontextu. Zatímco maluje portrét zpustošené společnosti („Pretty ladies stand in line waiting for inspection/Ragged old men drinking wine trying to drow rejection“), Withers je s každým veršem rozhořčenější a napjatější. Dokonce i wah-wah kytary (které jsou pro tento žánr stejně důležité jako mandolína pro bluegrass) znějí v průběhu písně stále nestabilněji. „Another Day to Run“ je sice svižná, ale nenachází nic, dokonce ani naději, o co by se mohla opřít.
Billy Paul, „Am I Black Enough for You“ (1972)
Paulovým přelomovým hitem byla jeho podvodná píseň „Me and Mrs. Jones“, elegantní kus soulu z večerního klubu, který byl stejně svůdný jako jeho vypravěč. Píseň však nikoho nepřipravila na její hybnější a asertivnější pokračování. „Am I Black Enough for You“ byla hlasitá a hrdá, s pozitivním a aktivním poselstvím stejně neúprosným jako Gambleova a Huffova produkce bouřící brány. Groove připomíná „Superstition“ Stevieho Wondera – ale proráží i vlastní cestu.
Gladys Knight and the Pips, „This Child Needs Its Father“ (1973)
Knight se prosadila sérií dojemných, často posmutnělých singlů – „Midnight Train to Georgia“, „Neither One of Us (Wants to Be the First to Say Goodbye)“ – které maximálně využily její vřele zrnitý hlas. Knightová zněla zraněněji a utrápeněji než obvykle a plně se vžila do role svobodné matky, která prosí svého partnera, aby se vrátil: „Snažím se dělat to nejlepší, co umím, / ale odmítám nechat tohle dítě v náručí jiného muže,“ naříká. Píseň využívá nárůst počtu domácností s jedním rodičem v sedmdesátých letech, jejichž počet se do začátku osmdesátých let zdvojnásobí.
Ohio Players, „What’s Going On“ (1974)
Na znamení toho, jak hluboce Gayeova píseň ovlivnila pop hned po svém vydání, Ohio Players – obvykle oddaní lascivním funkovým hitům jako „Fire“ a „Love Rollercoaster“ – rok po Gayeově vlastní písni vyrukovali s hřejivým, pietním coverem. Pokud Gayeova verze působila osobně a intimně, v podání Ohio Players se píseň proměnila v mnohohlasou deklaraci společného ducha, a to i s větším nasazením. Jejich „What’s Going On“ byla poctou jak Gayemu, tak léčivé síle hudby, zejména v té době.
Nina Simone, „The Pusher“ (1974)
Tuto píseň, kterou napsal skladatel a herec Hoyt Axton (Gremlins), znají klasičtí rockoví fajnšmekři z její verze od skupiny Steppenwolf, která zazněla během úvodní scény obchodu s drogami ve filmu Easy Rider. Simone ji zpomalila a vyplivla slova, čímž ještě více zostudila dodavatele tvrdých drog. Simone v té době interpretovala řadu popových a rockových skladeb, od Beatles a Dylana až po Bee Gees, ale jen málo z nich bylo tak spravedlivých a rozhořčených jako tato, zejména v okamžiku, kdy naříká: „The pusher is a monsta!“.
Diana Rossová, „Strange Fruit“ (1972)
Ve své první hlavní roli, jako Billie Holidayová ve filmu Lady Sings the Blues, se Rossová osvědčila jako herečka i interpretka Holidayové jazzově zaměřeného materiálu. V době uvedení filmu už lidé pomalu zapomínali na „Strange Fruit“, drásavou píseň o jižanském lynčování, kterou Holiday koncem třicátých let proměnila v novou americkou klasiku. Rossova coververze obnovuje děsivě klidné aranžmá původní nahrávky a Ross se vymyká své komfortní zóně tím, že se vypořádává s Holidayiným rozmáchlým frázováním.
Sly and the Family Stone, „Babies Makin‘ Babies“ (1973)
Tato skladba z Fresh, Slyova posledního velkého alba, je spíše jamem než rozsáhlým socioekonomickým pojednáním o nechtěném těhotenství teenagerů a většinou se v ní textově opírá o titulní frázi. Stále je však příjemné slyšet Slye a jeho kapelu – v níž stále hráli jeho bratr Freddie na kytaru, sestra Rose na klávesy a trumpetistka Cynthia Robinsonová -, jak vampují, a neklidná atmosféra písně odráží náladu té doby.
The Spinners, „Ghetto Child“ (1973)
Tito michiganští mistři pop-soulu obecně nebyli známí pro sociálně uvědomělé písně, ale s tímto příběhem o dospívajícím uprchlíkovi, který opouští město „plné omezených myslí a nenávisti“, ale nikdy zcela nenajde nový domov, udělali výjimku. Producent Thom Bell, král filadelfského soulu, za nimi stojí jako obvykle. Jakkoli bouřlivý může být jeho příběh, píseň – a spoluzpěváci Philippé Wynne a Henry Fambrough – bez námahy kloužou po rozbouřených vodách.
