Mít depresi je často jako mít nad sebou černý mrak – a jen nad sebou. Může vás všude pronásledovat a naléhat, abyste se raději izolovali, než abyste namočili všechny kolem sebe.
Po čtyřech letech intimního vztahu můj partner viděl mé nejhorší stránky, včetně doby, kdy jsem se pokusila o sebevraždu a byla hospitalizována. Během mého zotavování mě partner jen podporoval, ale deprese má svůj způsob, jak mě přesvědčit, že jsem jen přítěž.
Jsou chvíle, kdy se cítím špatně až na dřeň – zbytečně – a ztrácím tu jiskru zájmu o život. Nedokážu myslet na budoucnost, protože mám pocit, že žádnou nemám. Nedokážu se usmívat ani být šťastný a je tu prázdné černé prázdno, které se mi nedaří zaplnit. Schovávám se za přetvářku a všem říkám, že jsem v pohodě, a zároveň přemýšlím o tom, jak by bylo světu beze mě líp. Mám záblesky představy, že spáchám sebevraždu. Může být těžké skutečně poznat, co se děje v mysli člověka, který se potýká s depresí, protože někteří z těchto lidí jsou „vysoce funkční“ a navenek se tváří, jako by se nic nedělo. Úkoly odevzdávám včas, chodím na většinu přednášek a kurzů, stýkám se s přáteli a mám samé jedničky.
S partnerem plánujeme svatbu a společný život, ale to neznamená, že se nepotýkám s komplexní posttraumatickou stresovou poruchou, depresemi a sebevražednými myšlenkami. Stále je mám, přestože jsem do něj zamilovaná. Sžírá mě to, když k němu nic necítím – když je nade mnou černý mrak. Může to trvat týdny nebo měsíce, až někdy ani nevím, jak dlouho jsem pod ním. Způsobuje podrážděnost, výkyvy nálad, letargii, nespavost, ztrátu chuti k jídlu a chybné myšlení, jako je katastrofizování a černobílé myšlení. Bojím se, že mě opustí, protože ostatní vydrží jen tolik. Navzdory jeho ujišťování mě moji démoni dokáží stáhnout zpátky na dno.
Mračna však netrvají věčně. Mám pocit, že ano, ale to jsou jen lži, které mi říká deprese. Není to snadné a já s ní přesto každý den bojuji, abych zůstala naživu. Mám však pomoc. Naučila jsem se oslovit pomoc, když ji potřebuji, místo abych se nechala pohltit depresí. Je mou součástí, ale nemusí mě definovat. Neměla by mi ukrást budoucnost.
Jsou dny, kdy stále zažívám vzpomínky na svou minulost, nespavost, která mi nedá spát uprostřed noci, a úzkost, která mě nutí mít katastrofické myšlenky o všem a o ničem. Jsou dny, kdy cítím nesnesitelnou bolest, kdy se z pocitu přeživšího vracím k bezmocné oběti, dny, kdy vidím svět jen bezútěšně.
Ale jsou dny, kdy se s partnerem máme nejlépe v životě a oba se navzájem děláme lepšími lidmi. To jsou dny, pro které si přeji žít. Možná mám komplexní posttraumatickou stresovou poruchu a depresi, ale to neznamená, že navazování intimních vztahů je mimo můj dosah. Jsou dny, kdy mu nedokážu říct „miluji tě“, a dny, kdy se sotva dokážu přimět k tomu, abych s někým navázala sociální kontakt. Chvíle, kdy na něj z ničeho nic vyjedu a pak se opravdu stydím.
Není snadné být ve vztahu, když se nedokážete přinutit ani vstát z postele nebo se osprchovat. Tyhle vzestupy a pády náš vztah jen posílily. Mně to jen dodalo víc síly bojovat s depresí, která mě občas přemáhá. Dovolat se pomoci, když se potýkáte s depresí, není nikdy snadné, ale jestli jsem se za ta léta něco naučila, tak to, že izolace bolest ještě zesiluje a každý si zaslouží mít někoho ve svém životě.
.