V nedávných diskusích o legalizaci eutanazie byl lék známý pod americkou značkou Nembutal zastánci hojně propagován jako vhodná a účinná metoda pro lidi, kteří si přejí ukončit svůj život.
Přes omezenou dostupnost pentobarbitalu (generický název Nembutalu) byl použit v mnoha případech eutanazie nebo asistované sebevraždy, jako například v případě Martina Burgesse v Darwinu v roce 2014.
Aktivisté za eutanazii, jako jsou Andrew Denton a Philip Nitschke, tvrdí, že navzdory pokroku v paliativní péči a tlumení bolesti zůstává značný počet pacientů v posledních stadiích nevyléčitelné nemoci bez účinné léčby vystaven silným bolestem nebo utrpení.
Tito pacienti by podle nich měli mít právo požadovat, aby jim byl podán Nembutal, různě označovaný jako „pilulka míru“ nebo „pilulka smrti“, která má přivodit smrt.
Ačkoli však panuje všeobecná shoda, že je třeba vyjasnit klíčové aspekty zákona týkajícího se léčby na konci života, vychází tento argument z mylného předpokladu. Podle současného práva neexistuje žádný limit pro léčbu, která může být poskytnuta za účelem zmírnění utrpení. Paradoxně je pravděpodobné, že jakákoli legalizace eutanazie v této zemi bude ve skutečnosti bránit péči o ty, kteří ji nejvíce potřebují.
Proč Nembutal?
Nembutal patří do skupiny léků známých jako barbituráty. Ty byly vynalezeny koncem 19. století a působí tlumivě na různé aspekty mozkových funkcí. Barbituráty se používají k mnoha účelům, včetně léčby poruch spánku, epilepsie a traumatického poškození mozku – a také v anestezii a psychiatrii.
Barbituráty jsou známé tím, že poskytují příjemnou sedaci a mohou být účinně použity ke zmírnění úzkosti. Ve vysokých dávkách mohou tyto léky způsobit útlum dýchání a smrt. Vzhledem k rizikům spojeným s předávkováním byly v posledních 20 letech staženy z rutinního lékařského použití.
Nyní lze tyto léky získat přímo od výrobců nebo od internetových prodejců. V Austrálii je pentobarbital zařazen do seznamu 4, tedy jako lék vydávaný pouze na lékařský předpis. Therapeutic Goods Administration zvažuje jeho přesunutí do seznamu 8, což by jej zařadilo mezi kontrolované léky jako morfin.
V péči o pacienty na konci života dnes zkušení lékaři používají kombinace více léčebných postupů, které pomáhají zmírnit fyzické a psychické utrpení. Tyto léčebné postupy mohou být složité, protože „utrpení“ v těchto podmínkách není nediferencovaný stav, pro který by existovala jediná, univerzálně účinná léčba, jako je pentobarbital nebo morfin. Kromě léků je běžně zapotřebí poradenství, podpora rodiny a mnoho dalších opatření. Použití těchto léčebných postupů často vyžaduje značné dovednosti.
Nejenže je argument o potřebě eutanazie nesprávný, ale legalizace eutanazie a s ní i Nembutalu bude pravděpodobně kontraproduktivní. Dojde totiž k omezení přístupu k odpovídající péči pro většinu pacientů, kteří nesplňují přísná kritéria pro eutanazii.
Dva scénáře
Pro ilustraci, proč tomu tak je, si představte případ staršího muže v posledním stádiu nevyléčitelné rakoviny. Nemoc se rozšířila a je v jeho kostech, plicích, játrech a mozku. Je nevyléčitelná a zbývají mu nanejvýš týdny života.
Jeho utrpení je těžké kvůli řadě fyzických příznaků, strachu a úzkosti. Rozloučil se s rodinou a oznámil lékařům, že je připraven zemřít.
Nyní zvažte dva scénáře. V prvním z nich lékař muže rozpozná utrpení svého pacienta. Radí se s ním a jeho rodinou a rozhodne se poskytnout léčbu buď samotným Nembutalem, nebo koktejlem léků s podobným účinkem.
Podává lék v postupně se zvyšující dávce. Pacientovo utrpení se rychle zmírní. Během několika hodin upadá do bezvědomí a pokojně umírá s rodinou vedle sebe.
V druhém scénáři lékař reaguje na žádost pacienta, aby ho zabil. Domluví si konzultace se dvěma psychiatry, aby potvrdili, že je schopen takovou žádost vyslovit.
Vyplní několik formulářů nové byrokratické procedury eutanazie. Překonává obavy některých jeho dětí a tvrdí, že usmrcení z milosti je přáním jejich otce.
Když jí psychiatři dají souhlas, připraví smrtelnou dávku Nembutalu a během dvou minut ji podá. Pacientovo utrpení je zmírněno, upadá do bezvědomí a pokojně umírá s rodinou vedle sebe.
První scénář je klasickým příkladem „dvojího účinku“, kdy je dobrý čin – zmírnění utrpení – spojen s předvídatelným, ale nezamýšleným škodlivým následkem – smrtí pacienta. Druhý je případem dobrovolné eutanazie.
Ačkoli se následky obou případů – smrt pacienta – zdají být stejné, oba činy jsou ve skutečnosti zcela odlišné.
Dvojí účinek
Zásada dvojího účinku je dnes v klinické praxi široce a vhodně využívána. Léky používané ke zmírnění utrpení mohou zahrnovat barbituráty nebo jiné druhy léků, jako jsou benzodiazepiny, ketamin, propofol nebo opiáty. Cílem a výsledkem je zmírnění utrpení, a to i v případech, kdy dojde i k úmrtí.
V průběhu dějin byl rozpoznán jasný morální rozdíl mezi dvojím účinkem a úmyslným odnětím života. Jednou z tradic medicíny je, že cílem péče by mělo být utrpení pacienta, nikoliv život sám.
Většina profesních lékařských sdružení na celém světě, včetně Austrálie, zastává tento názor, který podporuje většina náboženství. Jednání lékaře při léčbě utrpení v našem prvním scénáři by tedy mělo širokou podporu.
Po více než půl století uznává zvykové právo v Austrálii zásadu dvojího účinku a připouští, že jakákoli léčba potřebná ke zmírnění utrpení pacienta je přípustná – i když výsledkem je náhodou smrt této osoby.
Je pravda, že někteří lidé, včetně lékařů, nemají jistotu ohledně práva. Je tomu tak především proto, že nikdy nebyl testován u australského soudu – navzdory opakovaným výzvám, aby tak učinil, jako například prominentní veřejný obhájce dvojího účinku Dr. Rodney Syme.
Z tohoto důvodu mnozí – včetně mě – podporují přesné a výslovné zákonné vyjasnění, a to jak proto, aby se předešlo nejistotě, tak proto, aby žádný trpící člověk nezůstal bez adekvátní léčby.
Přemýšlejme více o scénáři eutanazie. Stejně jako v druhém případě podání Nembutalu zmírní utrpení pacienta a ten zemře, což je výsledek, kterého bylo stejně dosaženo v prvním scénáři.
Neexistují však žádné další výhody. Pokud pacient neprošel zkouškou plné způsobilosti – což bude případ většiny pacientů za takových okolností, jejichž kognitivní funkce budou často ovlivněny závažností jejich onemocnění, demencí nebo jinými faktory – přiměřené zmírnění utrpení bude spíše ztíženo, než usnadněno. Omezení přiměřené sedace pouze na ty, kteří o ni mohou vědomě požádat, by pouze zvýšilo břemeno újmy. Kromě toho by úmyslné zbavení života bylo pro mnoho členů společnosti utrpením a urážkou tradic medicíny.
Jinými slovy, legalizace eutanazie uvolněním přístupu k Nembutalu nebo podobným lékům nevyřeší základní problémy, které se vyskytují na konci života, ani nezlepší péči o ty, kteří ji nejvíce potřebují. Přinese škodu a žádný další užitek.
Pokud má dojít k právní reformě, musí se zaměřit nikoli na dostupnost toho či onoho léku, ale na zajištění jak humánních výsledků, které si společenství přeje, tak morálního rámce, který jeho členové nejvíce oceňují. Prostředky k dosažení tohoto cíle jsou snadno dostupné v rámci stávající právní a lékařské praxe. Cílům všech hlavních účastníků debaty o eutanazii může nejúčinněji posloužit kombinace jednoduchého, ale pečlivého vyjasnění stávajícího zákona a vzdělávacího programu, který zajistí jeho náležité uplatňování.