Maj. Thomas Jackson (Stonewall), který byl v roce 1859 profesorem přírodní filozofie na Virginia Military Institute, napsal tento dopis své ženě Mary Anně. Originál dopisu se nachází ve sbírce Dabney-Jackson v Knihovně Virginie. Byl hojně přetiskován; mezi různými publikovanými verzemi existují drobné redakční odchylky, avšak bez podstatných rozdílů. Jeden z publikovaných zdrojů viz Life and Letters of Thomas J. Jackson by Mary Anna Jackson (NY. Harper. 1892). Více o kadetech VMI při popravě Johna Browna
Letter Full Text
December 2 John Brown byl dnes oběšen asi v 11 a půl dopoledne. choval se neochvějně pevně. Přípravy byly pod vedením plukovníka Smithe dobře provedeny. Browna včera večer navštívila jeho manželka. Tělo jí má být předáno. Šibenice se nacházela jihovýchodně od města na velkém poli. Brown jel na čele své rakve z vězení na místo popravy. Rakev byla z černého ořechu, uzavřená v topolové skříni stejného tvaru jako rakev.
Byl oblečen do kobercových střevíců převažující červené barvy, bílých ponožek, černých kalhot, černého fráčku, černé vesty & černého šusťákového klobouku. Kromě límce košile neměl kolem krku nic. Otevřený vůz, v němž jel, byl ze všech stran silně střežen. Kapitán Williams, dříve jeden z asistentů ústavu, kráčel bezprostředně před vozem. Žalářník, vrchní šerif a několik dalších osob jelo ve voze s vězněm.
Brown měl ruce svázané za zády, & vystoupil na popraviště se zjevnou veselostí. Poté, co dosáhl vrcholu plošiny, potřásl si rukou s několika lidmi, kteří stáli kolem něj. Šerif mu dal provaz kolem krku, pak mu přehodil přes hlavu bílou čepici & a zeptal se ho, zda si přeje signál, až bude vše připraveno – na to odpověděl, že na tom nezáleží, pokud ho nenechají čekat příliš dlouho.
V tomto stavu stál na padacích dveřích, které byly z jedné strany podepřeny panty a z druhé (jižní strany) provazem, asi 10 minut, když se plk. S. řekl šerifovi „vše je připraveno“, což šerif zřejmě nepochopil a plukovník musel rozkaz zopakovat, když bylo lano jediným úderem přeříznuto a Brown se propadl asi o 25 palců tak, že se jeho kolena dostala na úroveň polohy, kterou zaujímaly jeho nohy před přeříznutím lana. Při pádu mu paže pod loktem vylétly vzhůru, ruce sevřel, & ruce mu postupně křečovitými pohyby klesaly – několik minut se jeho osoba pohybovala jen velmi málo, načež vítr rozfoukal jeho mrtvé tělo & do stran.
Jeho tvář na popravišti byla otočena trochu východněji k jihu a před ním stáli kadeti, kterým velel major Gilham. Mé velení stálo stále před kadety, všichni byli obráceni k jihu. Jednu houfnici jsem přidělil panu Truheartovi nalevo od kadetů a s druhou jsem zůstal napravo. Ostatní jednotky zaujímaly různé pozice kolem lešení a celkově to byla impozantní, ale velmi slavnostní scéna.
Silně na mě zapůsobila myšlenka, že přede mnou stojí člověk v plné síle zdraví, který musí za několik minut odejít na věčnost. Vyslal jsem k němu prosbu, aby byl zachráněn. Hrozné bylo pomyšlení, že by mohl za několik minut obdržet rozsudek: „Odejděte, vy bezbožní, do věčného ohně“. Doufám, že byl připraven zemřít, ale velmi o tom pochybuji – nechtěl mít u sebe kněze.
Jeho tělo bylo odvezeno zpět do vězení a v šest hodin večer bylo posláno jeho ženě do Harper’s Ferry. Když dorazilo do Harper’s Ferry, rakev byla otevřena a jeho žena tělo spatřila – rakev byla znovu otevřena v depu před odjezdem do Baltimoru, aby nedošlo k obtěžování.