Co je to partitura?
Slovo „partitura“ se v hudbě používá mnoha různými způsoby. V nejširším slova smyslu může znamenat jakýkoli druh notového zápisu – tyto termíny se někdy používají zaměnitelně. V užším slova smyslu může označovat „celou partituru“ neboli jediný hudební dokument, který obsahuje všechny různé části pro orchestrální představení. Partitura se obvykle používá pro formálnější, koordinovanou skladbu, jako je klasická sonáta nebo jazzová melodie pro big band. Pokud pracujete v neformálnějším stylu, jako je blues nebo rock and roll, pravděpodobně neuvidíte hudbu zapsanou v partituře.
„Partitura“ také označuje filmový soundtrack k filmu – hudební pozadí, které hraje pod veškerým dějem. Jakmile je film sestříhán, skladatelé jej „zabodují“ tím, že složí hudbu, která doplní děj a události na plátně a také vypointuje rytmus a dodá další vrstvu emocionálního vyjádření. Tato filmová hudba je většinou orchestrální, takže může být napsána v plné partituře.
V tomto článku se zaměříme na plnou partituru. Tyto dokumenty používají především dirigenti a kapelníci, protože právě oni potřebují mít možnost nahlížet na všechny jednotlivé části současně. Existují také jednotlivé partitury, které si můžete koupit pro jednotlivé nástroje – vokální partitury pro zpěváky, partitury pro violoncello pro violoncellisty atd. Většinou se řídí stejnými pravidly jako plné partitury, ale zobrazují informace pouze pro jeden nástroj, místo aby pokrývaly celý orchestr. V některých hudebních nakladatelstvích jsou k dispozici také „miniaturní partitury“, které tisknou noty v malých přenosných sešitech (ty obvykle obsahují pouze partituru pro jeden part – jinak by se musely tisknout příliš malé!)
Soustředíme se také na to, jak se partitury používají v západní hudbě. Západní kultura však samozřejmě není jediná, která vyvinula systém pro zapisování hudby. Indická, čínská a spousta dalších civilizací má své vlastní systémy – jen pro jejich popis obvykle nepoužíváme slovo „partitura“.
Části partitury
Při pohledu na celou partituru si nejprve všimnete, že stránka je rozdělena na různé části pro různé nástroje. To vám pomůže představit si, co se děje v celém orchestru, místo abyste se zaměřili pouze na jeden nástroj.
V tomto příkladu je partitura sestavena pro 14 nástrojových skupin a zobrazuje všechny jejich různé části:
Všimněte si, jak jsou některé linky velmi obsazené, zatímco na jiných nejsou téměř žádné noty. Například kontrabas (spodní linka) má noty k hraní po celou dobu. Ale tympán (6. řádek odspodu) po prvních pár taktech téměř mlčí. Pokud umíte číst noty, můžete se podívat na tuto jedinou stránku a začít si představovat, jak se budou všechny jednotlivé části prolínat a vytvářet v mysli harmonie a kontrapunkty. Většina z nás ovšem není ve čtení not tak zběhlá.
Jak číst partituru
Většinou nebudete číst celou partituru hudebního díla. To by jistě udělal skladatel nebo možná dirigent. Ale pro individuálního hudebníka je nejdůležitější váš vlastní part. Pokud hrajete na violu, možná si budete chtít prohlédnout part houslí, abyste věděli, jak se jejich role v provedení protne s tou vaší. Obvykle však není nutné pročítat celou partituru – stačí poslouchat orchestr, když s ním zkoušíte.
Jakmile na stránce identifikujete svůj nástroj, je čtení partitury stejné jako čtení jakéhokoli jiného notového záznamu. Více podrobností o tomto procesu najdete v článku o notách, ale nyní se budeme věnovat jen základům.
Po pohledu na název a autora by se vaše oko mělo dále zaměřit na partitury. Jak jsme viděli dříve, celá partitura má několik paralelních partitur, z nichž každá odpovídá jednomu nástroji. Někdy však nástroj vyžaduje dvě partitury. To často platí pro psaní klavírní hudby, protože klavíry mají tak obrovský rozsah výšek, které mohou vytvářet, a vyžadují, aby na ně hrály dvě ruce pracující nezávisle na sobě. Tyto nástroje tedy dostávají velkou partituru nebo dvě partitury svázané dohromady závorkou.
Jakmile víte, kterému nástroji patří jaká partitura, musíte vědět, co tato partitura představuje. Tuto informaci vám poskytne klínopis. Různé klíče dávají řádkům a mezerám v notové osnově různý význam, takže dokud nevíte, jaký je to klíč, nemůžete na notové osnově nic přečíst. Vedle klínu je uvedena tóninová signatura, která mírně upravuje význam řádků a mezer. Tento příklad má symboly „flat“ (♭) na mezeře pro E a na řádku pro D. Takže všechna E se na této notové osnově mění na E♭ a všechna D na D♭.
Takže nyní máte všechny informace, které potřebujete ke čtení řádků a mezer notové osnovy. Ale jak je to se samotnou notovou osnovou? Než ji budete moci číst, musíte pochopit základní strukturu rytmu, a k tomu potřebujete časovou signaturu. Časová signatura vám říká, kolik taktů připadá na každý takt a jakou rytmickou hodnotu představují jednotlivé druhy not nebo klidů. V tomto případě symbol c představuje „common time“ neboli 4/4. To znamená čtyři takty na jeden takt a čtvrťová nota se počítá jako jeden takt. A konečně, partitura bude obsahovat také pokyny týkající se dynamiky neboli hlasitosti hudby. Tento příklad vám říká, že máte začít velmi tiše (pianissimo) a postupně zesilovat (crescendo).
OK! To bylo hodně informací ještě předtím, než jsme se dostali k samotné hudbě. Nyní jsme však připraveni podívat se na řádky a mezery a zjistit, co znamenají. Nezapomeňte, že význam každého řádku nebo mezery je určen klínem, přičemž existují dva hlavní klíny: vysoký (
) a basový (
). Zde jsou významy jednotlivých řádků a mezer v jednotlivých klínech:
Když už víte, který tón kam patří, můžete se podívat na různé rytmické hodnoty. Jakmile budete znát výšku tónu i rytmus, budete mít vše, co potřebujete k přehrání skladby!
Celá nota/odpočinek: držte čtyři takty („celý“ takt, pokud má 4 takty)
Poloviční nota/odpočinek: držte dva takty („polovinu“ taktu, pokud má 4 takty)
Čtvrťová nota/odpočinek: držte jeden takt („čtvrtinu“ taktu)
Osminová nota/odpočinek: držte půl taktu.