Pohřební básně a čtení - Přirozené konce

Sloky a básně pro pohřební čtení

Hledáte verše nebo báseň, kterou byste mohli přednést na pohřbu? Možná byste chtěli vzdát hold mamince nebo tatínkovi pohřební básní? Níže jsme pro vás shromáždili několik nejlepších básní pro pohřby.

Existuje mnoho krásných básní, čtení a veršů, které mohou obohatit smuteční obřad nebo ceremonii, ať už je náboženská nebo nenáboženská.

V horní části jsou uvedeny básně a čtení pro humanistické nebo nenáboženské pohřby.

V dolní části této stránky najdete náboženská čtení.

Dalšími současnými spisovateli a básníky, které byste mohli zvážit, jsou Philip Larkin, Margaret Hansfordová a Cecil Day Lewis. Novější poezii nemůžeme kvůli autorským právům zařadit.

Sbírka básní od Natural Endings, pohřební služby Chorlton.

Jsme odborníci na alternativní pohřby, ekologické pohřby a přírodní pohřbívání do lesa.

Prodáváme také širokou škálu ekologických a zelených rakví.

Ona je pryč (On je pryč)

Můžete ronit slzy, že odešla
Nebo se můžete usmívat, protože žila
Můžete zavřít oči a modlit se, aby se vrátila
Nebo můžete otevřít oči a vidět vše, co po ní zůstalo
Vaše srdce může být prázdné, protože nevidíte. ji
Nebo můžeš být plný lásky, kterou jste spolu sdíleli
Můžeš se otočit zády k zítřku a žít včerejškem
Nebo můžeš být šťastný za zítřek kvůli včerejšku
Můžeš na ni vzpomínat a jen na to, že je pryč
Nebo si můžeš vážit její památky a nechat ji žít dál
Můžeš plakat a zavřít svou mysl, být prázdný a otočit se zády
Nebo můžeš udělat to, co by si přála ona: usmát se, otevřít oči, milovat a jít dál.
David Harkins

Nestůj u mého hrobu a neplač

Nestůj u mého hrobu a neplač
Nejsem tam.
Nespím.
Jsem tisíc větrů, které vanou.
Jsem diamantový třpyt na sněhu.
Jsem sluneční svit na zralém obilí.
Jsem jemný podzimní déšť.
Když se probudíš do ranního šera,
já jsem rychlý povznášející spěch
tichých ptáků v krouživém letu.
Já jsem jemné hvězdy, které září v noci.
Nestůj u mého hrobu a neplač;
nejsem tam.
Nezemřel jsem.
Mary Frye

Smrt není vůbec nic

Smrt není vůbec nic
Jenom jsem se vytratil do vedlejšího pokoje
Já jsem já a ty jsi ty
Ať už jsme si byli čímkoli
Tím jsme stále
Zavolej mě mým jménem. starým známým jménem
Mluv na mě lehkým způsobem, který jsi vždycky používal
Nedělej rozdíly ve svém tónu
Nenos nucenou vážnost ani smutek
Směj se tak, jako jsme se vždycky smáli
Drobným vtípkům, které jsme vždycky rádi dělali spolu
Hraj, usmívej se, mysli na mě, modli se za mě
Nechť je mé jméno stále tím domácím slovem, kterým vždy bylo
Nechť je vyslovováno bez námahy
Bez přízraku stínu v něm
Život znamená vše, co vždy znamenal
Je stejný jako vždy byl
Je v něm absolutní nepřerušená kontinuita
Co je smrt než zanedbatelná nehoda?
Proč bych měl zmizet z mysli
Protože jsem se ztratil z dohledu
Čekám na tebe na přestávku
Někde velmi blízko
Jen za rohem
Vše je v pořádku.
Nic není minulostí, nic není ztraceno
Jeden krátký okamžik a vše bude jako dřív
Jak se budeme smát potížím s loučením, až se znovu setkáme!
Kánon Henry Scott-Holland

Poučení

Když tě v dobrodružství života přesáhnu,
shromáždi se na nějakém příjemném místě a tam na mě vzpomeň
Slovy vyřčenými, starými i novými.

Nechť slza ukápne, chceš-li, ale úsměv ať přijde rychle
protože jsem miloval smích života.

Nezdržuj se příliš dlouho svými vážnostmi.

Jdi jíst a mluvit, a když můžeš;
jdi po lesní stezce, vylez na vysokou horu,
projdi se po divokém mořském břehu,
přečti myšlenky nějaké knihy
která vyzve tvou duši.

Použij někdy své ruce
k vytvoření krásné věci
nebo ke zvednutí něčího těžkého břemene.

Ačkoli nezmíníš mé jméno,
ačkoli ti ani myšlenka na mě nepřijde na mysl,
budu s tebou,
protože to pro mě byly skutečnosti mého života.

A když s úzkostí čelíš nějaké krizi,

když kráčíš sám s odvahou,
když volíš svou cestu správnou,
budu ti velmi blízko.

Šel jsem údolími,
šplhal jsem po výšinách života.

Podle Arnolda Cromptona

Vzpomínáme na něj (Vzpomínáme na ni)

Když jsme unaveni a potřebujeme sílu,
Když jsme ztraceni a máme nemocné srdce,
vzpomínáme na něj.
Když máme radost, o kterou se toužíme podělit
Když máme těžká rozhodnutí
Když máme úspěchy, které se zakládají na něm
Vzpomínáme na něj.
Při foukání větru a v chladu zimy
Při otevírání pupenů a v znovuzrození jara
Na něj vzpomínáme.
Při modři oblohy a v teple léta
Při šumění listí a v kráse podzimu
Na něj vzpomínáme.
Při východu slunce i při jeho západu,
vzpomínáme na něj.
Pokud žijeme, bude žít i on
Protože je nyní naší součástí,
jak na něj vzpomínáme.

Převzato z jizkorské bohoslužby

Podobenství o nesmrtelnosti

Stojím na břehu moře. Loď po mém boku roztahuje své bílé plachty rannímu vánku a vyráží k modrému oceánu. Je to předmět krásy a síly. Stojím a dívám se, až nakonec visí jako skvrna bílého mraku právě tam, kde se moře a nebe snášejí k sobě, aby se prolnuly. Pak někdo po mém boku řekne: „Tamhle je.“

Pryč kam? Zmizela mi z očí… to je vše. Je stejně velká se stěžněm, trupem a ráhnem, jako byla, když opouštěla můj bok, a stejně schopná nést svůj náklad živého nákladu na místo určení. Její zmenšená velikost je ve mně, ne v ní. A právě ve chvíli, kdy někdo po mém boku řekne: „Támhle jede“, jsou tu další oči, které sledují její příjezd, a další hlasy připravené převzít radostný pokřik: „Už je tady!“

Henry Van Dyke

Pusť mě

Když dojdu na konec cesty
A slunce pro mě zapadlo
Nechci žádné obřady v pokoji plném šera
Proč volat po duši osvobozené?
Chyběj mi trochu, ale ne na dlouho
A ne s hlavou skloněnou
Vzpomínej na lásku, kterou jsme kdysi sdíleli
Chyběj mi, ale nech mě jít.
Protože je to cesta, kterou musíme všichni podstoupit
A každý musí jít sám.
To vše je součástí mistrovského plánu
Krok na cestě k domovu.
Když jsi osamělý a máš nemocné srdce
Jdi za přáteli, které známe.
Zasměj se všem věcem, které jsme dělali
Chybím ti, ale nech mě jít.
Když zemřu, má nejdražší
Nezpívej pro mě smutné písně
Nezasaď mi u hlavy růže
ani stinný cypřiš
Buď nade mnou zelená tráva
S deštěm a kapkami rosy mokrá
A chceš-li vzpomínat
A chceš-li, zapomeň.
Nevidím stíny,
nebudu se bát deště;
neuslyším slavíka
zpívat dál jako v bolestech;
a snít soumrakem
který nevychází ani nezapadá,
možná si vzpomenu,
a možná zapomenu.
Christina Rosetti

Zapomeň

Zapomeň na mě, až odejdu,
odejdu daleko do tiché země;
když už mě nebudeš moci držet za ruku,
ani se napůl neotočím, abych odešla, a přesto zůstanu.
Vzpomeň si na mě, až už nebudeš den za dnem
vyprávět mi o naší budoucnosti, kterou jsi naplánoval:
Jen si na mě vzpomeň; pochopíš
že pak bude pozdě radit se nebo modlit.
Však kdybys na mne na chvíli zapomněl
a potom si vzpomněl, nermuť se:
neboť kdyby temnota a zkáza zanechaly
zbytky myšlenek, jež jsem kdysi měl,
než abys zapomněl a usmál se
než abys vzpomínal a byl smutný.
Christina Rosettiová

Naše vzpomínky staví zvláštní most

Když se milovaní musí rozloučit
aby nám pomohly cítit, že jsme stále s nimi
a uklidnily zarmoucené srdce
Překlenou léta a zahřejí náš život
Zachovávají pouta, která poutají
Naše vzpomínky staví zvláštní most
A přinášejí nám klid
Emily Mathewsová

Není noci bez svítání

Není zimy bez jara
A za temným obzorem
Naše srdce budou opět zpívat ….
Pro ty, kdo nás na chvíli opouštějí
Jen odešli
Z neklidného, starostmi unaveného světa
Do světlejšího dne
Helen Steiner Riceová

Ty jsi právě kráčel přede mnou

A já musím pochopit
Musíš pustit ty, které miluješ
A pustit jejich ruku.
Snažím se to zvládnout, jak nejlépe umím
Ale tolik mi chybíš
Kéž bych tě mohla vidět
a ještě jednou cítit tvůj dotek.
Ano, právě jsi šel přede mnou
Neboj se, budu v pořádku
Ale čas od času přísahám, že cítím
, jak tvá ruka vklouzla do mé.

Pokud bych měl zemřít dřív než vy ostatní

Pokud bych měl zemřít dřív než vy ostatní
Nezlomte květinu ani nenapište kámen
Ani, až odejdu, nemluvte nedělním hlasem,
ale buďte obvyklými já, které jsem znal.
Plakejte, když musíte
Rozchod je peklo.
Ale život jde dál.
Tak zpívejte i vy.
Joyce Grenfellová

Když zemřu a
Chvíli tě tu nechám
Nebuď jako jiní bolaví neduživí,
Kteří dlouho bdí
U tichého prachu a pláčou.
Pro mne se znovu obrať
k životu a usmívej se
Nechť tvé srdce
a chvějící se ruka udělá
něco pro potěchu
jiných srdcí než tvého.
Dokonči tyto mé drahé
nedokončené úkoly,
a já tě snad
mohu tím potěšit.
Mary Lee Hall

Když zemřu, má nejdražší,
nezpívej pro mne smutné písně;
Nezasaď mi u hlavy růže,
ani stinný cypřiš:
S deštěm a kapkami rosy mokrý;
A chceš-li, vzpomeň,
A chceš-li, zapomeň….
Nebudu vidět stíny,
nebudu cítit déšť;
neuslyším slavíka
zpívat dál, jakoby v bolestech;
a snít soumrakem
který nevychází ani nezapadá,
možná si vzpomenu
a možná zapomenu.
Christina Rossetti

Na každém zlomu svého života
jsem potkával
dobré přátele,
přátele, kteří při mně stáli
i když čas mě uháněl.
Sbohem, sbohem
Moji přátelé
Usmívám se a
Loučím se s vámi.
Ne, neprolévejte slzy
Protože je nepotřebuji
Všechno, co potřebuji, je váš úsměv.
Pokud vám bude smutno
Myslete na mě
Protože to budu mít rád.
Když žiješ v srdcích
Těch, které miluješ
Pamatuj, že pak
nikdy nezemřeš.
Rabindranath Tagore

Ne, jak zemřel, ale jak žil

Ne, jak zemřel, ale jak žil?
Ne, co získal, ale co dal?“
To jsou jednotky, jimiž se měří hodnota
člověka jako člověka, bez ohledu na jeho narození.
Ne, jaká byla jeho církev, ani jaké bylo jeho vyznání?“
Ale přátelil se s těmi, kdo to opravdu potřebovali?
Byl vždy připraven slovy dobré nálady,
vrátit úsměv, zahnat slzu?“
Ne to, co psal náčrtek v novinách,
ale kolik lidí litovalo, když odešel?“
Anonym

Tvé srdce nosím s sebou (nosím ho v. Mé srdce)

Nosím tvé srdce s sebou (nosím ho v
srdci) nikdy nejsem bez něj (kamkoli
jdu, ty jdeš, můj drahý; a vše, co se děje
jen mnou, je tvým dílem, můj milý)
nebojím se
žádného osudu (neboť ty jsi můj osud, můj milý) nechci
žádný svět (neboť krásná jsi můj svět, má pravá)
a to ty jsi to, co měsíc vždycky znamenal
a to, co slunce vždycky bude zpívat, jsi ty
tady je nejhlubší tajemství, které nikdo nezná
(tady je kořen kořene a poupě poupěte
a nebe stromu zvaného život; který roste
výš, než duše může doufat nebo mysl skrýt)
a tohle je zázrak, který drží hvězdy od sebe
já nosím tvé srdce (nosím ho ve svém srdci)
e.E.cummings

Ačkoli záře, jež kdysi tak jasná byla
, teď navždy z mých očí zmizí,
ačkoli nic nemůže vrátit hodinu
nádhery v trávě, slávy v květu;
nebudeme truchlit, raději najdeme
posilu v tom, co zůstalo za námi.
William Wordsworth, Intimations of Immortality

A když přetékající proud pomine,
na tichém břehu vzpomínek zůstane vědomí;
obrazy a vzácné myšlenky, které nebudou
a nelze je zničit.
William Wordsworth, z Výletu

Rozjímání o podzimním dni

Nabral jsem hrst obilí a nechal jsem ho protékat mezi prsty a řekl jsem si

Tak to je. Už není místo pro přetvářku. V době sklizně se odhaluje podstata – sláma a plevy jdou stranou, svou práci vykonaly. Záleží jen na zrnu – pytlích ryzího zlata.

Také při smrti člověka se odhaluje jeho podstata. V okamžiku smrti vyniká charakter člověka šťastně pro toho, kdo jej po léta dobře koval. Pak nebude záležet na velkém úspěchu, ani na tom, kolik peněz nebo majetku člověk nashromáždil. Ty budou stejně jako sláma a plevy ponechány za sebou. Záležet bude na tom, co ze sebe udělal. Smrt nám může vzít to, co máme, ale nemůže nás připravit o to, kým jsme.

Otisky nohou na písku času

Neříkej mi, v truchlivých číslech,
Život je jen prázdný sen! –
Neboť mrtvá je duše, jež dřímá,
a věci nejsou tím, čím se zdají.
Život je skutečný! Život je vážný!“
A hrob není jeho cílem;
prach jsi, v prach se navrátíš,
nebylo řečeno o duši.
Ne požitek a ne smutek,
je naším určeným cílem či cestou;
ale čin, aby každý zítřek
nás dostal dál než dnešek.
Umění je dlouhé a čas prchavý,
a naše srdce, ač pevná a statečná,
stále jako tlumené bubny bijí
pohřební pochody do hrobu.
Nedůvěřuj budoucnosti, ať je jakkoli příjemná!
Nechť mrtvá minulost pohřbí své mrtvé!
Čin, – čin v živé přítomnosti!
Srdce uvnitř a Bůh nad hlavou!
Životy velkých mužů nám všechny připomínají
Můžeme svůj život učinit vznešeným,
a odcházet a zanechat za sebou
Otisky nohou na písku času;
Otisky nohou, které snad jiný,
Plavící se po slavnostní tepně života,
opuštěný a ztroskotaný bratr,
když uvidí, znovu vezme za srdce.
Nechť tedy vstaneme a konáme,
se srdcem pro každý osud;
stále dosahujeme, stále usilujeme,
naučíme se pracovat a čekat.
Henry Wadsworth Longfellow

Moje svíce hoří na obou koncích; nevydrží celou noc; ale ach, moji nepřátelé, a ach, moji přátelé, dává krásné světlo!“
Edna St Vincent Millay

Čtení s vírou

„…Chtěl bys znát tajemství smrti.
Ale jak ho najdeš, nebudeš-li ho hledat v srdci života?“
Sova, jejíž oči spoutané nocí jsou slepé ke dni, nemůže
odhalit tajemství světla.
Chceš-li vskutku spatřit ducha smrti,
otevři své srdce dokořán tělu života.
Neboť život a smrt jsou jedno, tak jako řeka a moře jsou jedno.
V hloubi tvých nadějí a tužeb
leží tvé tiché poznání záhrobí;
a jako semínka snící pod sněhem sní tvé srdce o jaru.
Důvěřuj snům, neboť v nich je ukryta brána do věčnosti…

Neboť co je to zemřít, než stát nahý ve větru a rozplynout se ve slunci?
A co je to přestat dýchat, než osvobodit dech od jeho neklidných přílivů,
aby se mohl zvednout a rozšířit a nezatíženě hledat Boha?“

Teprve až se napiješ z řeky ticha, budeš vskutku zpívat.
A až dosáhneš vrcholu hory, pak začneš stoupat.
A až si země vyžádá tvé údy, pak budeš skutečně tančit…“
Kahlil Gibran

Zdá se, že ti je vracíme, 0 Bože, který jsi nám je dal.
Ale jako jsi je neztratil při dávání,
tak je neztrácíme jejich navrácením.
Ne tak, jak dává svět, dáváš Ty, 0 Milovníku duší.
Co dáváš, neodnímáš,
neboť co je Tvé, je i naše, jsme-li Tvoji.
A život je věčný a láska nesmrtelná,
a smrt je jen obzor,
a obzor není nic než hranice našeho zraku.
Pozvedni nás, silný Synu Boží, abychom viděli dál,
vyjasni naše oči, abychom viděli jasněji,
přibliž nás k sobě,
aby jsme poznali, že jsme blíž svým milovaným, kteří jsou u Tebe.
A když nám připravuješ místo, připrav i nám to šťastné místo,
abychom tam, kde jsi Ty, byli i my na věky.
Připravil biskup Brent

Lodě plují a já stojím a dívám se, dokud nezmizí na obzoru, a někdo po mém boku říká: Je pryč

Pryč kam? Zmizela mi z očí, to je vše. Je teď stejně velká, jako když jsem ji viděl naposledy. Její zmenšení a úplná ztráta z mého dohledu je ve mně, ne v ní.

A právě ve chvíli, kdy někdo po mém boku říká, že je pryč, jsou tu další, kteří ji pozorují, jak se blíží za jejich obzor, a další hlasy se ujímají radostného výkřiku Přichází!“

Takové je umírání. Obzor a jen hranice našeho pohledu. Pozvedni nás, ó Pane, ať vidíme dál
Biskup Brent

Irské požehnání

Kéž ti cesty stoupají vstříc,
kéž máš vítr stále v zádech,
kéž ti slunce hřeje do tváře,
kéž deště padají měkce na pole
A než se znovu setkáme
Kéž tě Bůh drží v dlani.
Anon

Jen my truchlíme
Neopouštějí nás
Neodcházejí
Stále na nás hledí
Teď chodí mezi údolími
Kráčejí po kopcích
Jejich úsměv je na letní obloze
Jejich milost je ve vánku
Jejich vzpomínky šeptají v trávě
Jejich klid je ve stromech
Jejich světlo je v zimním sněhu
Jejich slzy jsou v dešti
Jejich veselí teče v potoce
Jejich smích v aleji
Jejich jemnost je v květech
Vzdechují v podzimním listí
Neodcházejí
Neodcházejí
To jen my truchlíme
Kdybychom viděli tu nádheru země
Kterou naši milovaní od tebe a ode mne povolali
My bychom pochopili
Kdybychom jen mohli slyšet přivítání, kterého se jim dostává
od starých známých hlasů, všem tak drahých
Nemuseli bychom truchlit
Kdybychom jen mohli znát důvod, proč odešli
Usmáli bychom se a setřeli slzy, které tečou
a spokojeně čekali.
Anon

Když ztratíme milovaného člověka
Náš svět se prostě zhroutí
Myslíme si, že nemůžeme dál
S tím zlomeným srdcem
Všechno je teď jinak
Jsi rozrušený a naštvaný
Tvůj svět se zdá být rozbitý
Je tu takový. strašná prázdnota
Musí to mít nějaký důvod
A my musíme pochopit
Bůh nás stvořil a kdykoli
Peklo sáhne po naší ruce
Musí to být bez varování
Nebudeme vědět kde a kdy
Jediné, čím jsme si jisti
Je, že se s nimi ještě jednou setkáme.
Anon

Odpovědi na pohřeb

Do temnoty a tepla země
Ukládáme tě
Do smutku a úsměvů našich vzpomínek
Ukládáme tě
Do koloběhu života a umírání a opětovného vstávání
Ukládáme tě
Kéž odpočíváš v pokoji, v naplnění, v milování
Kéž běžíš rovnou domů v Boží náruči
Ruth Burgessová

Odpovědi na kremaci

Do svobody větru a slunce
My tě pouštíme
Do tance hvězd a planet
Pouštíme tě
Do dechu větru a rukou stvořitele hvězd
Pouštíme tě
Milujeme tě, chybíš nám, chceme, abys byl šťastný
Jdi bezpečně, jdi tančit, běž domů
Ruth Burgessová

Bůh se rozhlédl po své zahradě
a našel prázdné místo,
pak pohlédl dolů na zem
a uviděl tvou unavenou tvář.
Objal tě svýma rukama
a zvedl tě k odpočinku.
Boží zahrada musí být krásná
Vždycky si bere to nejlepší.
Věděl, že trpíš
Věděl, že tě něco bolí.
Věděl, že se na zemi už nikdy nebudeš mít dobře.
Viděl, že cesta se stává nerovnou
a kopce se těžko zdolávají.
Tak zavřel tvá unavená víčka
a zašeptal: „Pokoj buď tvůj.“
Zlomilo nám srdce, že jsme tě ztratili
Ale nešel jsi sám,
neboť část z nás šla s tebou
v den, kdy tě Bůh povolal domů.