Potlačení je obranný mechanismus zaměřený specificky na afekt, jehož záměrem je odstranit jej z vědomí, aniž by byl umožněn jeho opětovný vstup do nevědomí.
Termín „potlačení“ v nejširším slova smyslu použil Sigmund Freud (1900a) k popisu vědomého mechanismu určeného k odstranění nežádoucích psychických obsahů z vědomí. Rozdíl mezi potlačením a represí (1915d) spočívá v tom, že tento druhý obranný mechanismus je nevědomý a pod jeho vlivem se potlačené obsahy stávají nebo zůstávají nevědomými. Represe se v podstatě týká „ideových zástupců“ pudu/instinktu, které se liší tím, že mohou zůstat nevědomé. Ve Freudově rané teorii afektů jsou však afekty potlačovány a nepřecházejí do nevědomí.
V celé metapsychologii však toto rozlišení mezi potlačením a represí není tak jednoznačné: „Víme také, že potlačit rozvoj afektu je pravým cílem represe a že její práce není úplná, pokud tohoto cíle není dosaženo“ (1915e, s. 178). V této pasáži z „Nevědomí“ se potlačení afektu jeví jako specifický způsob represe určený k vymýcení afektu z vědomí. Ve stejném eseji navíc Freud věnuje kapitolu „nevědomým pocitům“, v níž afekty začínají nacházet určité postavení v rámci nevědomí.
Tento pojem „nevědomých pocitů“ byl postupně rozpracován a v „Egu a Id“ (1923b) Freud píše: pokud jde o pocity, „Pcs. zde odpadá – a pocity jsou buď vědomé, nebo nevědomé“ (1923b, s. 23). Se zavedením druhé topografie se Freudem popisované afekty obvykle stávají komplexy. Nevědomý pocit viny, úzkost jako signál, smutek, žal atd. jsou afekty, které se artikulují prostřednictvím různých fantazií, zejména kolem ztráty objektu. Signál úzkosti, který pro dítě představuje hrozba ztráty matky, je paradigmatickým příkladem tohoto nového pojetí afektů úzce spojených s fantaziemi (z Freudovy druhé teorie úzkosti). Jelikož jsou tedy afekty a reprezentace považovány za úzce spjaté s fantaziemi, obranné mechanismy vztahující se k afektům nejsou nijak specificky diferencovány, v důsledku čehož se i samotné afekty pravděpodobně stávají nevědomými.
Melanie Kleinová, která od počátku přijala Freudovu druhou teorii úzkosti, považovala afekty za podléhající stejným obranným proměnám jako fantazie. Úzkost se však velmi rychle stala ústředním bodem její techniky; tak například interpretace nevyhnutelně ovlivňuje fantazie subjektu v analýze, kdy je úzkost na vrcholu. S rozvojem jejího teoretického systému začnou afekty postupně zaujímat klíčové místo ve fungování duševního života (1948). V koncepci spjaté s „pozicemi“ dvou obecných modů organizace psychického života představuje typ úzkosti, buď paranoidní, nebo depresivní, klíčový pojem vedle modality objektu, ať už parciální, nebo totální, a vedle obranných mechanismů, ať už psychotických, nebo neurotických.
Typ obranného mechanismu, k němuž se ego může uchýlit, je závislý na intenzitě depresivních úzkostí, odhalených prostřednictvím fantazií, které je manifestují. Jsou-li příliš intenzivní – ve smutku, ale především ve vině -, projevují se ve fantaziích zahrnujících katastrofické zničení objektů. Ego bude muset mobilizovat extrémní, až psychotické obranné mechanismy. Mezi nimi bude masivní odříkání útočit zcela konkrétně na tyto depresivní afekty, aby je zničilo a vymazalo; k jejich vymýcení však přispívají i další psychotické obranné mechanismy, jako je rozštěpení, projektivní identifikace nebo projekce. Kromě toho jejich působení vyvolá další afekty, zejména úzkost z pronásledování. Tam, kde depresivní úzkosti nejsou příliš extrémní, a v případech, kdy převažují značné fantazie o zranění, o smrti (a tedy o ztrátě objektů), umožňuje více či méně intenzivní znemožnění zmírnění nebo dokonce přeměnu těchto úzkostí s pomocí obsedantních obran v jejich opak – euforii. Tam, kde jsou depresivní úzkosti omezené a kde převažují fantazie o ztrátě milostného objektu a vyloučení, otevírá depresivní konfliktní situace cestu k neurotické problematice a konfliktní afekty jsou potlačeny.
Když se potlačení afektů, neurotický obranný mechanismus par excellence, stane rozsáhlejším, zdá se, že se jeho účinek blíží účinku disavowalie. Analýza těžkých neurotických poruch se závažnými depresivními konflikty odhaluje střídání těchto dvou obranných způsobů při léčbě konfliktních afektů: potlačení a zřeknutí se. Když je potlačení konfliktních afektů příliš silné, zdá se, že intenzivní tlak na potlačené obsahy směrem k vnitřnímu světu jedince transformuje ty aspekty vnějšího světa, které tyto afekty vzbuzují nebo připomínají, v popření.
Alain de Mijolla
Viz také:
Bibliografie
Freud, Sigmund. (1915e). Nevědomí. SE, 14: 159-204.
–. (1923b). Ego a id. SE, 19: 1-66.
Další literatura
Werman, D.S. (1983). Potlačování jako obrana. Journal of the American Psychoanalytic Association, 31(S), 405-415.
.