V úvodní scéně nejslavnějšího polského filmu posledních dvaceti let vchází na most dav znepokojených, zoufalých lidí – pěšky, na kolech, vedoucích koně, nesoucích balíky. Ke svému nesmírnému překvapení vidí, že k nim míří další skupina úzkostných a zoufalých lidí, kteří jdou z opačného směru. „Lidi, co to děláte?!“ křičí jeden muž. „Otočte se! Němci jsou za námi!“ Ale z druhé strany někdo jiný křičí: „Za úsvitu na nás zaútočili Sověti!“ A obě strany jdou dál. Nastává všeobecný zmatek.
Tato scéna se odehrává 17. září 1939, v den sovětské invaze do Polska; Němci vtrhli do země o dva a půl týdne dříve. Film se jmenuje Katyň. Režisér, již zesnulý Andrzej Wajda, chtěl dlouho natočit tuto scénu na mostě, vizuální znázornění toho, co se stalo s celou zemí v roce 1939, kdy se Polsko ocitlo mezi dvěma invazními armádami, jejichž diktátoři se společně dohodli na vymazání Polska z mapy.
Již v době, kdy se tato společná invaze odehrávala, oba diktátoři o ní lhali. Dohoda o vytvoření nové německo-sovětské hranice uprostřed Polska a o odsunutí Litvy, Lotyšska, Estonska a Finska do „sovětské zájmové sféry“ byla součástí tajného protokolu k paktu Molotov-Ribbentrop, dohodě o neútočení mezi Hitlerem a Stalinem podepsané 23. srpna. Tajný protokol byl po válce nalezen v nacistických archivech, ačkoli Sovětský svaz jeho existenci po dlouhá desetiletí popíral.
Každá strana také vyráběla své vlastní zvláštní lži. Němci sponzorovali celou operaci pod falešnou vlajkou, do níž byli zapojeni falešní polští vojáci – důstojníci SS v polských uniformách -, kteří podnikli zinscenovaný útok na německou rozhlasovou stanici a vysílali protiněmecké zprávy. Zpravodajové amerických novin byli předvoláni na místo činu a ukázali jim několik mrtvol, které ve skutečnosti patřily zajatcům zavražděným speciálně pro tuto příležitost. Tento „zločin“ spolu s několika dalšími zinscenovanými „útoky“ tvořil Hitlerovu formální záminku pro invazi do Polska. Dne 22. srpna řekl svým generálům, aby si nedělali starosti s legálností operace: „Poskytnu propagandistický casus belli. Na její věrohodnosti nezáleží. Vítěze se nebudeme ptát, zda mluvil pravdu.“
Další text tohoto autora
Sovětská invaze do východního Polska přitom vůbec nebyla formálně označena za invazi. Místo toho slovy sborového komisaře S. Koževnikova, která napsal v sovětských vojenských novinách Rudá hvězda, „Rudá armáda vztáhla ruku bratrské pomoci k dělníkům západní Ukrajiny a západního Běloruska a navždy je osvobodila od sociálního a národnostního otroctví“. Sovětský svaz nikdy nepřiznal, že by polské území dobyl nebo anektoval: Tyto země zůstaly po válce součástí SSSR a dodnes jsou součástí dnešního Běloruska a Ukrajiny. Místo toho byla celá operace popisována jako bitva vedená ve prospěch „osvobozených národů západní Ukrajiny a západního Běloruska“.
Čtenáři snad prominou tento dlouhý exkurz do minulosti, ale je to nezbytné pozadí pro sérii podivných a jinak nevysvětlitelných prohlášení ruského prezidenta Vladimira Putina, která pronesl na několika setkáních koncem prosince. Během jediného týdne totiž Putin ne méně než pětkrát nadhodil téma polské odpovědnosti za druhou světovou válku. Skupině ruských podnikatelů řekl, že se kvůli tomu radí s historiky a čte si o polské diplomacii ve 30. letech 20. století. Na schůzce na ruském ministerstvu obrany rozzlobeně prohlásil, že polský velvyslanec v nacistickém Německu ve třicátých letech – což ve skutečnosti není osoba nesmírně významná – byl „šmejd“ a „antisemitská svině“. Po dalším setkání s prezidentem předseda Dumy, ruského parlamentu, veřejně vyzval Polsko, aby se omluvilo za rozpoutání války.
Anne Applebaumová: Falešná romantika Ruska
Kdyby šlo o nějaký rozmar, jen malý exkurz do obskurních událostí v dávné minulosti, nikoho by to nezajímalo. Ale podobné lži už v minulosti skončily katastrofou. Sovětské etnické čistky ve východním Polsku a Pobaltí začaly přece hned po invazi – zatčením statisíců Poláků a Baltů a jejich deportací do osad a koncentračních táborů na východě. (Nacistické etnické čistky v západním Polsku začaly také okamžitě – masovým zatýkáním univerzitních profesorů v Krakově, městě, které se mělo stát etnicky německým, a – především – výstavbou prvních ghett pro polské Židy)
Zpět v Gorbačovově éře se ruský stát za roli SSSR v těchto zvěrstvech skutečně omluvil. V roce 1989 Sjezd lidových zástupců Sovětského svazu dokonce prohlásil pakt Molotov-Ribbentrop za neplatný. Nálada se však již nějakou dobu měnila. V roce 2009 se v Rusku opět začaly objevovat akademické obhajoby spojenectví Hitler-Stalin, načasované k 70. výročí roku 1939; jeden tehdy vydaný sborník esejů dokonce obsahoval schvalující úvod, který napsal ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.
Události letošního roku, na který připadlo 80. výročí, možná znovu inspirovaly i ruského prezidenta. V září přijal Evropský parlament rezoluci odsuzující pakt, stejně jako obě totality, které ve 20. století zničily velkou část Evropy. Takové prohlášení vadí Putinovi, který nyní každoročně pořádá oslavy Dne vítězství ve druhé světové válce a používá válku jako jedno ze symbolických ospravedlnění svého autoritářství. Chce, aby Rusko bylo nejen znovu velké, ale „velké“ přesně tak, jak bylo „velké“ v roce 1945, kdy Rudá armáda obsadila Berlín.
Ale to bylo před třemi měsíci. Proč vyvolávat problémy? Proč vyvolávat zlou krev právě teď? Vždyť Putinovi se daří docela dobře, alespoň ve vztazích se západním světem. Americký prezident mu fandí, v Německu, Itálii, Rakousku a Francii se daří proruským, krajně pravicovým politickým stranám, dokonce i umírněné Evropany už unavují chladné vztahy s Ruskem a sankce je nudí. Polsko je mezitím izolovanější než za posledních 30 let. Jedinečné polsko-německé vztahy, budované po několik desetiletí, byly téměř zcela zničeny současnou populistickou, nativistickou polskou vládou, jejíž někteří členové jsou více protievropští než protiruští. Přichází další napětí. Poté, co polský parlament zaplnil ústavní soud, se nyní chystá tento měsíc hlasovat o zákonu, který by mohl vládě umožnit pokutovat nebo dokonce propustit soudce, kteří zpochybní vládní reformu soudnictví nebo se vůbec zapojí do nějaké politické činnosti. Tento nezákonný a protiústavní útok na nezávislost soudů i na občanská práva soudců téměř jistě přivede Polsko opět do konfliktu s jeho spojenci.
Z Putinova pohledu je to ale možná vhodná chvíle k verbálnímu útoku na Polsko. Národ už není tak integrovaný, už není tak automaticky evropský, už nemůže počítat s dobrými německými přáteli – možná je to pro ruského prezidenta skvělá chvíle, aby zpochybnil i polské dějiny. Nebo, jak jsme se teď všichni naučili říkat, možná je to vhodná chvíle zpochybnit polský „narativ“: Oběť války, oběť komunismu, vítězný bojovník za demokracii a svobodu – to vše lze zpochybnit. Ještě tento měsíc bude Putin hlavním řečníkem na izraelské akci u příležitosti 75. výročí osvobození Osvětimi Rudou armádou a to bude další okamžik pro stejný argument. Je to také dobrý způsob, jak otestovat vodu. Stejně jako je Polsko na prahu posunu směrem ke skutečnému autoritářství, chce Putin zjistit, jak svět reaguje – jak Polsko reaguje na myšlenku, že Poláci a nacisté byli víceméně totéž.
Přečtěte si:
Pokud jde o to, Putin mohl být spokojen.“
Demagogický koktejl oběti a síly
Pokud jde o to, Putin mohl být spokojen. Polský premiér reagoval a vydal silné prohlášení, ale polský prezident zatím neřekl vůbec nic. O vánočních svátcích jsem byl v Polsku – jsem ženatý s polskou poslankyní Evropského parlamentu – a hodně se spekulovalo o tom, proč ne. Ačkoli to zní podivně, nativistická vládnoucí strana sice ráda hlasitě odsuzuje přistěhovalce a práva homosexuálů, ale ve skutečnosti se Ruska spíše bojí. Tiše, někteří její členové a sympatizanti dokonce Rusko obdivují pro jeho otevřený rasismus a agresivní nacionalismus. Mezinárodní reakce však byla také slabší, než by mohla být. Pravda, německý velvyslanec ve Varšavě protestoval a americký velvyslanec ve Varšavě odvážně reagoval na Twitteru. „Vážený pane prezidente Putine,“ napsala na Twitteru, „Hitler a Stalin se spolčili, aby zahájili druhou světovou válku, Polsko bylo obětí tohoto strašného konfliktu.“ Ruské velvyslanectví ve Varšavě odpovědělo, jak to nyní často dělají ruské oficiální twitterové kanály, posměšnou osobní urážkou: „Vážená paní velvyslankyně, opravdu si myslíte, že víte o historii víc než o diplomacii?“
Ale – já vím, je to šokující – z Bílého domu nepřišlo žádné slovo a od ostatních evropských hlav států také ne. A je vám jasné proč:
Někteří si myslí, že všechny ty řeči o historii mohou mít i jiné cíle. Pokud Rusko nakonec nebylo pachatelem války, pak možná bylo její obětí. A oběti si jistě zaslouží odškodnění. Možná, že Rusko nyní použije některé zbytky historických argumentů, aby mohlo tvrdit, že mu na Ukrajině náleží více půdy. Možná, že Rusko, které už dlouho pošilhává po Bělorusku, použije podobné argumenty, aby z této země, která už je závislým státem, nakonec udělalo plnohodnotnou provincii. Jen několik hodin po vraždě generála Qassema Soleimana Rusko v tichosti přerušilo dodávky ropy do Běloruska, protože ekonomická jednání zkrachovala, což zůstalo téměř bez povšimnutí. A mnoho obyvatel pobaltských zemí je samozřejmě také hluboce znervózněno novým ruským nadšením pro pakt Molotov-Ribbentrop, jehož tajný protokol je téměř na půl století připravil o nezávislost. Může to být předehra k dalšímu útoku na jejich suverenitu? Nebo nějaké jiné zvěrstvo? Lži o původu války mají tendenci vést k mnohem horším věcem.
Je však stejně pravděpodobné, že Putinovým hlavním cílem je skutečně to, co se zdá být: podkopání postavení a pozice samotného Polska. Je to největší a nejdůležitější z východoevropských členů NATO, s největší armádou a nejvážnější ekonomikou; země, která původně navrhla evropskou obchodní smlouvu s Ukrajinou – smlouvu, která vedla k protestům a abdikaci proruského prezidenta na Ukrajině v roce 2014; země, která více než deset let brojila proti rusko-německému plynovodu Nord Stream 2, nyní zastavenému americkými sankcemi. Proč by Putin nechtěl podkopat a destabilizovat pozici Polska? Tím podkopává a destabilizuje celé uspořádání po skončení studené války. A to je samozřejmě již dvě desetiletí hlavním cílem jeho zahraniční politiky.