Vydal: MUDr:
Přihlásit se k odběru
Klikněte zde pro správu e-mailových upozornění
Klikněte zde pro správu e-mailových upozornění
Zpět na Healio
Zpět na Healio
Podle výsledků retrospektivní kohortové studie se zdá, že jedinci, kterým byl po reoperaci pro recidivující nebo perzistující papilární karcinom štítné žlázy podán radioaktivní jód, mají podobné nebo horší výsledky jako pacienti, kteří podstoupili pouze reoperaci.
„Radioaktivní jód má některé významné vedlejší účinky,“ uvedl pro HemOnc Today doktor Michael W. Yeh, lékařský ředitel programu endokrinní chirurgie UCLA. „Pacienti s karcinomem štítné žlázy a ošetřující lékaři se mohou chtít radioaktivnímu jódu po reoperaci vyhnout, protože to nemusí být přínosné.“
Ačkoli je dlouhodobá prognóza pacientů s papilárním karcinomem štítné žlázy dobrá, až u 30 % pacientů se po léčbě objeví přetrvávající nebo recidivující lokoregionální onemocnění.
Ablace radioaktivním jódem může snížit výskyt lokoregionální recidivy u pacientů se středním a vysokým rizikem recidivy.
„Je poměrně běžné, že pacienti s diferencovaným karcinomem štítné žlázy potřebují druhou operaci k odstranění abnormálních lymfatických uzlin,“ uvedl Yeh. „Běžně se setkáváme s otázkou: Je po reoperaci nutná/prospěšná další léčba radioaktivním jódem?“
Současná doporučení doporučují ablaci radioaktivním jódem po první tyreoidektomii u pacientů s vysokým rizikem.
Výzkum účinnosti ablace radioaktivním jódem po reoperaci přetrvávajícího nebo recidivujícího papilárního karcinomu štítné žlázy však zůstává omezený.
Yeh a kolegové vyhodnotili elektronické lékařské záznamy 102 pacientů (medián věku 44 let; 66 % žen), kteří podstoupili reoperaci pro lokoregionální recidivu po původní totální tyreoidektomii v terciárním referenčním centru v období od dubna 2006 do ledna 2016.
Reoperace zahrnovala centrální krční disekci (22,5 %), modifikovanou radikální krční disekci (36,3 %) a kombinovanou centrální a modifikovanou radikální krční disekci (41,2 %).
Padesát pacientů podstoupilo po reoperaci ablaci radioaktivním jódem a 52 pacientů podstoupilo reoperaci bez ablace radioaktivním jódem.
Klinicko-patologické charakteristiky při první operaci se zdály být mezi oběma skupinami podobné, s výjimkou stadia nádoru, které se zdálo být pokročilejší u pacientů, kteří podstoupili reoperaci s radioaktivní jodovou ablací (T3-T4, 56 % vs. 5 %). 37 %).
Při reoperaci se klinické charakteristiky – včetně celkového počtu odstraněných lymfatických uzlin, počtu odstraněných maligních lymfatických uzlin a rozsahu reoperace – zdály být mezi skupinami podobné.
Výzkumníci porovnávali hladiny suprimovaného tyreoglobulinu (Tg) u pacientů, kteří podstoupili reoperaci s ablací radioaktivního jódu nebo bez ní, ve třech časových intervalech: před reoperací, během 6 měsíců po reoperaci a po ablaci radioaktivního jódu nebo ve srovnatelné době u pacientů, kteří ablaci radioaktivního jódu nepodstoupili.
Biochemická odpověď a strukturální recidiva po reoperaci sloužily jako výsledky studie.
Medián hladiny Tg v celé kohortě se snížil z 2,8 ng/ml (mezikvartilové rozpětí , 0,6-6,4) před reoperací na 0,2 ng/ml (IQR, 0-1.1) po reoperaci.
Mediány hladin Tg před reoperací (2,4 ng/ml vs. 3,3 ng/ml) a po reoperaci (0,2
ng/ml vs. 0,6 ng/ml) se zdály být podobné mezi pacienty, kteří podstoupili reoperaci bez ablace a s ablací radioaktivním jódem.
Mezi pacienty, kteří nepodstoupili ablaci radioaktivním jodem, mělo 24 pacientů vynikající odpověď, 10 pacientů mělo biochemicky neúplnou odpověď, 11 pacientů mělo neurčitou odpověď a u jednoho pacienta nebyl Tg1 změřen.
Třiceti třem pacientům, kteří podstoupili ablaci radioaktivním jodem, byl před reoperací změřen Tg. Čtyři z nich měli vynikající odpověď, zatímco deset mělo biochemickou neúplnou odpověď a devět mělo neurčitou odpověď.
Míra vynikající odpovědi při reoperaci byla nižší ve skupině s radioaktivní jodovou ablací (P = .007).
Medián hladin Tg se po radioaktivní jodové ablaci a ve srovnatelném časovém intervalu u pacientů, kteří nedostali radioaktivní jodovou ablaci, jevil podobně (0,2 ng/ml vs. 0,5 ng/ml).
Po reoperaci mělo 10 pacientů (19 %) ve skupině reoperovaných bez ablace radioaktivním jodem patologickou recidivu ve srovnání s 18 pacienty (36 %) ve skupině reoperovaných s ablací radioaktivním jodem.
Multivariabilní analýza zohledňující klinicko-patologické charakteristiky a Tg před reoperací neprokázala žádnou souvislost mezi absolvováním ablace radioaktivním jodem po reoperaci a druhou strukturální recidivou.
Dílčí analýzy omezené na pacienty s neúplnou odpovědí na reoperaci a pacienty s nádory T3 nebo T4 rovněž neprokázaly žádnou souvislost mezi ablací radioaktivním jodem a rizikem druhé recidivy.
Výzkumníci připustili, že pacienti, kteří podstoupili reoperaci s ablací radioaktivního jódu, byli s větší pravděpodobností vybráni na základě klinických znaků spojených s vyšším rizikem recidivy než pacienti, kteří podstoupili pouze reoperaci.
Jeh uvedl jako omezení retrospektivní design studie.
„V každé retrospektivní studii nejsou pacienti náhodně přiřazeni k různým léčebným postupům,“ řekl Yeh. „V tomto případě měli pacienti, kterým byl po reoperaci podán radioaktivní jód, agresivnější nádory než ti, kteří podstoupili pouze reoperaci. Nicméně i když jsme použili statistické metody k zohlednění tohoto rozdílu, naše závěry zůstaly stejné.“
Dodal: „Tato otázka bude vyžadovat další zkoumání pomocí prospektivní randomizované studie.“ – Melinda Stevensová
Další informace:
Michael W. Yeh, MD, je k zastižení na adrese Section of Endocrine Surgery, David Geffen School of Medicine at University of California, Los Angeles, 10833 Le Conte Ave., CHS 72-228, Los Angeles, CA 90095; e-mail: [email protected].
Disclosure:
Perspektiva
Zpět na začátek 
Cristina P. Rodriguez, MD
Tato pozorování jsou důležitá, zejména ve světle selektivnějšího používání RAI jako léčebné modality v adjuvanci, což se odrazilo ve změnách směrnic Americké asociace pro štítnou žlázu v posledním desetiletí. Toto onemocnění je slučitelné s průběhem měřeným v letech i přes přítomnost hematogenních metastáz; proto obavy z netriviální krátkodobé a dlouhodobé toxicity RAI dávají za pravdu vhodnému výběru pacientů.
Autoři vhodně poukazují na úskalí retrospektivního srovnání s jednou institucí. Ačkoli se jejich statistické metody pokoušejí kontrolovat klinické faktory, jako je stadium T při opakované resekci, rozhodnutí o léčbě RAI po opakované chirurgické resekci může ovlivnit nespočet dalších klinických charakteristik. Lékaři, kteří toto onemocnění léčí, jsou obeznámeni s variabilitou klinického chování, jako je doba do recidivy onemocnění, přítomnost špatně diferencované histologie, věk pacienta, komorbidity a zdatnost. Všechny tyto faktory jsou zvažovány při terapeutickém rozhodování. Všichni tito pacienti byli odesláni do akademického centra s vysokou kapacitou a kvalitu počáteční léčby bylo obtížné zohlednit. Bylo by zajímavé zjistit, jaký podíl těchto pacientů měl přetrvávající onemocnění – a možná neadekvátní počáteční chirurgickou resekci – ve srovnání s recidivou onemocnění po adekvátním chirurgickém zákroku, což by znamenalo agresivnější biologii onemocnění.
Ačkoli se autoři zaměřují na koncové ukazatele biochemické a strukturální recidivy, významný klinický význam by měly i další koncové ukazatele, jako je doba do vzniku vzdálených metastáz, přežití specifické pro onemocnění a odhad OS. Stejně tak je při zvažování těchto pozorování důležitá délka sledování. Autoři výslovně neuvádějí medián sledování v obou kohortách, ačkoli analyzovaní pacienti podstoupili operaci v letech 2006-2016. Vzhledem k protahující se přirozené historii tohoto onemocnění se lze ptát, zda by zralejší údaje nemohly přinést rozdílné výsledky v obou kohortách.
Autoři dospěli k závěru, že randomizované klinické hodnocení RAI po re-resekci lokoregionálně recidivujícího onemocnění je opodstatněné. Toto náročné úsilí by zahrnovalo výběr vhodných klinických koncových ukazatelů, jako je biochemický nebo strukturální PFS, přežití specifické pro dané onemocnění a OS, jakož i kvalita života hodnocená pacientem. Vyžadovalo by to také stratifikaci podle faktorů, jako je kvalita počáteční operace, recidivující vs. perzistující onemocnění a histologický průkaz agresivních rysů. Snaha o homogenizaci chirurgické odbornosti při reresekci by mohla znamenat chirurgickou akreditaci podobnou designu kooperativních skupinových chirurgických studií.
Pozorování uvedená v tomto článku pomáhají zdůraznit potřebu promyšleného návrhu studií, který snad povede k vypracování pokynů založených na důkazech u lokoregionálně recidivujícího karcinomu štítné žlázy.
Přihlásit se k odběru
Klikněte zde pro správu e-mailových upozornění
Klikněte zde pro správu e-mailových upozornění
Zpět na Healio
Zpět na Healio