BIBLIOGRAFIE
Sociální normy se vztahují k pravidlům a očekáváním, jak by se lidé měli chovat ve skupině nebo kultuře, a týkají se obecně přijímaných způsobů myšlení, cítění a chování, na kterých se lidé shodnou a které schvalují jako správné nebo vhodné. Lze rozlišit různé normy: mimo jiné normu sociální odpovědnosti, která předepisuje, že lidé by měli pomáhat druhým, kteří jsou na nich závislí; normu sociální spravedlnosti nebo férovosti, která se týká spravedlivého rozdělování zdrojů; a normu sociálního závazku, která se týká sdíleného názoru, že lidé by měli dodržovat své dohody a závazky.
Americký sociolog Alvin Gouldner (1960) jako první navrhl existenci univerzální, obecné normy reciprocity. Tvrdil, že téměř všechny společnosti schvalují nějakou formu normy reciprocity a že pouze několik členů je z ní vyňato – velmi mladí, nemocní a staří. Tato norma reguluje výměnu zboží a služeb mezi lidmi v rámci trvalých skupinových nebo individuálních vztahů a nařizuje, že lidé by měli pomáhat těm, kteří pomohli jim, že lidé by neměli ubližovat těm, kteří jim pomohli, a že na ty, kteří neopětují, mohou být uvaleny legitimní sankce. Reciprocita tedy vyžaduje pozitivní reakce na příznivé zacházení a negativní reakce na nepříznivé zacházení. Vyměňované věci mohou být heteromorfní, to znamená, že zboží nebo služby mohou být konkrétně odlišné, ale hodnotově stejné, jak je vnímají partneři směny. Nebo mohou být věci homomorfní, to znamená, že zboží nebo služby mohou být přibližně rovnocenné nebo totožné. Nejnovější vývoj naznačuje podporu Gouldnerova obecného tvrzení o univerzálnosti normy (Cosmides a Tooby 1992; Ridley 1997; Sober a Wilson 1998; pro primáty viz De Waal, 1982, 1996).
Norma má důležité sociální funkce v probíhajících vztazích. Zvyšuje sociální stabilitu v sociálních skupinách nebo systémech a strukturuje a udržuje sociální vztahy. Kromě toho může reciprocita fungovat jako pozitivní, usnadňující výchozí mechanismus pro rozvoj stabilních a trvalých sociálních vztahů v nově vzniklých vztazích. Pokud je v sociálních směnných vztazích zavedena budoucí časová perspektiva, brání tato norma snaze o nereciproční, sobecké a/nebo vykořisťovatelské kroky ze strany směnných partnerů, a tím podporuje jejich vzájemnou spolupráci. Časová proměnná jako taková zvyšuje stabilitu sociálního systému prostřednictvím reciprocity (Axelrod 1984).
Reciprocita je evoluční faktor, který může mimo jiné zvýhodňovat altruismus mezi příbuznými (příbuzenský výběr ; Hamilton 1964), a nepříbuznými (reciproční altruismus, Trivers 1971; Axelrod a Hamilton 1981). Jako takový je důležitým faktorem v sociálních výměnách mnoha druhů, včetně lidí, a ovlivňuje tak různorodé chování, jako je pomáhání (Lorenz 1966), spolupráce (Axelrod 1984), vyhovění požadavkům v ekonomických výměnách (Cialdini 1993), řešení konfliktů a s tím spojené zhoršení zdravotního stavu v organizačním prostředí (Buunk a Schaufeli 1999) a vyjednávání a jednání v konfliktech v mezinárodním prostředí (Lindskold 1978).
Na důkaz jejího významu v sociálních vztazích se vyvinuly mechanismy pro odhalování podvodníků (tj. nerecipientů nebo vykořisťovatelů; viz Cosmides a Tooby 1992; Wright 1994). Výzkum negativní reciprocity navíc ukázal silný vztah mezi porušováním normy reciprocity ze strany podvádějících a normami vynucovanými, trestajícími, agresivními činy, které jsou příkladem lex talionis neboli tendence „oko za oko“. Tento výzkum zahrnoval počítačové simulace Axelroda (1986: punitive meta-norm ) a Boyda a Richersona (1992: moralistic strategies ); výzkum mezi primáty Brosnana a De Waala (2003; equity aversion ); a neuropsychologické studie mezi lidmi (např. De Quervain et al. 2004: altruistic punishment ). Výsledky všech těchto studií obecně odhalily, že (a) souběžně s normou reciprocity ve vztazích sociální směny se vyvinuly sekundární, trestající normy, které u různých druhů diktují legitimní, agresivní prosazování té první, a (b) že účinná odplata vůči provinilcům nebo podvodníkům může být uspokojivější než neúčinná odplata.
Všudypřítomným jevem v meziskupinových vztazích je vnitroskupinový favoritismus neboli vnitroskupinové zkreslení: Jednotlivci hodnotí svou vlastní skupinu (neboli vnitroskupinu) a její členy příznivěji než skupinu vnější a její členy v relevantních dimenzích nebo přidělují více ceněného zdroje (peněz) členům vnitroskupiny než členům skupiny vnější. Jako hlavní vysvětlení tohoto jevu slouží řada sociálně-psychologických teorií, jako je teorie sociální identity (Tajfel a Turner 1986) a teorie sebekategorizace (např. Hogg 1992). Nejnovější vývoj však naznačuje, že reciprocita ve skupině může toto rozšířené meziskupinové chování také alespoň částečně vysvětlit (Gaertner a Insko 2000; Rabbie a Lodewijkx 1994; Stroebe, Lodewijkx a Spears 2005).
TÉŽ Altruismus; kolektivní jednání; komunitarismus; kultura; evoluční psychologie; směnnost; identita, sociální; normy; trest; stud; teorie sociální směny; sociální psychologie; důvěra
BIBLIOGRAFIE
Axelrod, Robert. 1984. The Evolution of Cooperation (Evoluce spolupráce). New York: Basic Books.
Axelrod, Robert. 1986. Evoluční přístup k normám. American Political Science Review 80 (4): 1095-1111.
Axelrod, Robert a William D. Hamilton. 1981. The Evolution of Cooperation (Evoluce spolupráce). Science 211: 1390-1396.
Boyd, Robert a Peter J. Richerson. 1992. Punishment Allows the Evolution of Cooperation (or Anything Else) in Sizable Groups [Trest umožňuje evoluci spolupráce (nebo čehokoli jiného) ve velkých skupinách]. Ethology and Sociobiology 13 (3): 171-195.
Brosnan, Sarah F., and Frans B. M. De Waal. 2003. Opice odmítají nerovné odměňování. Nature 425: 297-299.
Buunk, Bram P., and Wilmar B. Schaufeli. 1999. Reciprocita v mezilidských vztazích: An Evolutionary Perspective on Its Importance for Health and Well-being [Evoluční pohled na její význam pro zdraví a pohodu]. In European Review of Social Psychology, vol. 10, ed. Wolfgang Stroebe a Miles Hewstone, 259-291. New York: Wiley.
Cialdini, Robert B. 1993. Vliv: Vliv: věda a praxe. New York: HarperCollins. 3. vydání.
Cosmides, Leda a John Tooby. 1992. Kognitivní adaptace pro sociální výměnu. In The Adapted Mind, ed. Jerome H. Barkow, Leda Cosmides a John Tooby, 163-228. New York: Oxford University Press.
De Quervain, Dominique, J-F., Urs Fischbacher, Valerie Treyer a kol. 2004. The Neural Basis of Altruistic Punishment [Neuronální základy altruistického trestání]. Science 305: 1254-1258.
De Waal, Frans B. M. 1982. Šimpanzí politika: B. Waal: Power and Sex among Apes [Moc a sex mezi lidoopy]. London: Jonathan Cape.
De Waal, Frans B. M. 1996. Good Natured: The Origins of Right and Wrong in Humans and Other Animals [Původ dobra a zla u lidí a jiných zvířat]. Cambridge, MA: Harvard University Press.
Gaertner, Lowell a Chester A. Insko. 2000. Intergroup Discrimination in the Minimal Group Paradigm [Meziskupinová diskriminace v paradigmatu minimální skupiny]: V tomto případě se jedná o kategorizaci, reciprokaci nebo strach? Journal of Personality and Social Psychology 79: 77-94.
Gouldner, Alvin W. 1960. The Norm of Reciprocity [Norma vzájemnosti]: A Preliminary Statement. American Sociological Review 25: 161-178.
Hamilton, William. D. 1964. The Genetical Evolution of Social Behavior, Parts 1 and 2 (Genetická evoluce sociálního chování, část 1 a 2). Journal of Theoretical Biology 7: 1-52.
Hogg, Michael. 1992. The Social Psychology of Group Cohesiveness [Sociální psychologie skupinové soudržnosti]: From Attraction to Social Identity (Od přitažlivosti k sociální identitě). London: Harvester-Wheatsheaf.
Lindskold, Svenn. 1978. Trust Development, the GRIT Proposal, and the Effects of Conciliatory Acts on Conflict and Cooperation [Vývoj důvěry, návrh GRIT a účinky smírčích aktů na konflikt a spolupráci]. Psychological Bulletin 85 (4): 772-793.
Lorenz, Konrad. 1966. On Aggression (O agresi). Trans. Marjorie Kerr Wilson. New York: Harcourt, Brace and World.
Rabbie, Jaap M., and Hein F. M. Lodewijkx. 1994. Konflikt a agrese: An Individual-Group Continuum. In Advances in Group Processes, vol. 11, ed. Barry Markovsky, Karen Heimer, Jodi O’Brien, and Edward L. Lawler, 139-174. Vyd. Greenwich, CT: JAI Press.
Ridley, Matt. 1997. The Origins of Virtue [Původ ctnosti]. London: Penguin.
Sober, Elliott a David S. Wilson. 1998. Unto Others: The Evolution and Psychology of Unselfish Behavior (Evoluce a psychologie nesobeckého chování). Cambridge, MA: Harvard University Press.
Stroebe, Katherine E., Hein F. M. Lodewijkx a Russell Spears. 2005. Do Unto Others as They Do Unto You (Dělej druhým to, co oni dělají tobě): Reciprocity and Social Identification as Determinants of Ingroup Favoritism [Vzájemnost a sociální identifikace jako determinanty zvýhodňování skupiny]. Personality and Social Psychology Bulletin 31 (6): 831-845.
Tajfel, Henri a John C. Turner. 1986. The Social Identity Theory of Intergroup Behavior (Teorie sociální identity meziskupinového chování). In The Social Psychology of Intergroup Relations, 2. vyd. Stephen Worchel a William G. Austin, 7-24. Chicago: Nelson-Hall.
Trivers, Robert. 1971. The Evolution of Reciprocal Altruism [Vývoj recipročního altruismu]. Quarterly Review of Biology 46: 35-57.
Wright, Robert. 1994. The Moral Animal (Morální zvíře): Proč jsme takoví, jací jsme: The New Science of Evolutionary Psychology. New York:
Hein F. M. Lodewijkx
.