Rozumíme Shakespearovi

Otázky autorství

Čtenáři a návštěvníci her za Shakespearova života, a vlastně až do konce 18. století, nikdy nezpochybňovali Shakespearovo autorství jeho her. Byl to známý herec ze Stratfordu, který vystupoval v přední londýnské herecké společnosti a patřil k velkým hercům své doby. Byl široce známý i předním spisovatelům své doby, včetně Bena Jonsona a Johna Webstera, kteří ho oba chválili jako dramatika. Ještě za jeho života se objevilo mnoho dalších poct jako skvělému spisovateli. Každá teorie, která předpokládá, že nebyl autorem her a básní, které jsou mu připisovány, musí předpokládat, že Shakespearovi současníci byli vesměs oklamáni nějakou tajnou dohodou.

V polovině 19. století však podezření na toto téma nabyla na síle. Jistá Delia Baconová navrhovala, že autorem je její údajný předek sir Francis Bacon, vikomt St. Albans, který byl skutečně významným spisovatelem alžbětinské doby. Co bylo podnětem k této teorii? Hlavními úvahami bylo zřejmě to, že o Shakespearově životě je známo jen málo (i když ve skutečnosti je o něm známo více než o jeho současných spisovatelích), že pocházel z venkovského města Stratford nad Avonou, že nikdy nenavštěvoval žádnou z univerzit, a že by tedy nebylo možné, aby psal s takovými znalostmi o velkých záležitostech anglického dvorského života, jaké nacházíme ve hrách.

Teorie je podezřelá z několika důvodů. Univerzitní vzdělání se v Shakespearově době soustředilo na teologii a na latinské, řecké a hebrejské texty, které by Shakespearovy znalosti soudobého anglického života příliš nezlepšily. V 19. století se univerzitní vzdělání stávalo stále více znakem široce vzdělaného člověka, ale univerzitní vzdělání v 16. století bylo zcela jinou záležitostí. Představa, že o životě u dvora a mezi šlechtou může psát pouze univerzitně vzdělaný člověk, je mylná a vskutku snobská. Shakespearovi bylo lépe jezdit do Londýna, jak to dělal, vidět a psát hry, poslouchat, jak lidé mluví. Byl vlastně reportérem. Velcí spisovatelé jeho doby (a vlastně většiny dob) nejsou obvykle aristokraté, kteří nemají potřebu vydělávat si na živobytí svým perem. Shakespearův sociální původ je v podstatě stejný jako u jeho nejlepších současníků. Edmund Spenser sice studoval v Cambridgi, to je pravda, ale pocházel z námořnické rodiny. Christopher Marlowe také navštěvoval Cambridge, ale jeho příbuzní byli ševci v Canterbury. John Webster, Thomas Dekker a Thomas Middleton pocházeli z podobného prostředí. Zjistili, že jsou spisovatelé, kteří se mohou živit svým talentem, a (s výjimkou básníka Spensera) se hrnuli do londýnských divadel, kde se našli zákazníci pro jejich zboží. Stejně jako oni byl i Shakespeare mužem komerčního divadla.

Byli navrženi i další kandidáti – mimo jiné William Stanley, 6. hrabě z Derby, a Christopher Marlowe – a ostatně už samotný fakt, že kandidátů bylo tolik, vzbuzuje podezření vůči tvrzení o jedné osobě. Koncem 20. století byl kandidátem na napsání Shakespearových her, kromě samotného Shakespeara, Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu. Oxford skutečně psal verše, stejně jako další gentlemani; psaní sonetů bylo známkou gentlemanské důstojnosti. Oxford byl také nešťastný člověk, který týral svou ženu a přiváděl svého tchána k nepříčetnosti. Oxfordovu kandidaturu nejvíce poškozuje skutečnost, že zemřel v roce 1604. Zde předložená chronologie, shrnující snad 200 let usilovného bádání, stanovuje profesionální kariéru Shakespeara jako dramatika přibližně od roku 1589 do roku 1614. Mnohé z jeho největších her – Král Lear, Antonius a Kleopatra a Bouře, abychom jmenovali alespoň tři – byly napsány po roce 1604. Domnívat se, že datování kánonu je zcela mimo a že všechny hry a básně byly napsány před rokem 1604, je zoufalý argument. Některá jednotlivá data jsou nejistá, ale celkový vzorec je ucelený. Růst básnického a dramatického stylu, vývoj témat a námětů spolu s objektivními důkazy podporují chronologii, která sahá přibližně do roku 1614. Předpokládat, že Oxford napsal hry a básně před rokem 1604 a pak je odložil do šuplíku, aby je po své smrti vytáhl a aktualizoval tak, aby vypadaly aktuálně, znamená vymýšlet odpověď na neexistující problém.

Když je vše řečeno, je třeba si položit rozumnou otázku: Proč by Oxford chtěl napsat hry a básně a pak si je nepřivlastnil? Nabízí se odpověď, že byl aristokrat a že psát pro divadlo nebylo elegantní; proto potřeboval nějakou zástěrku, krycí jméno. Herec Shakespeare byl vhodnou volbou. Je však pravděpodobné, že by se taková zástěrka mohla podařit?“

Shakespearovi současníci o něm přece psali jednoznačně jako o autorovi her. Ben Jonson, který ho dobře znal, přispěl verši do Prvního folia z roku 1623, kde (stejně jako jinde) Shakespeara jako autora kritizuje i chválí. John Heminge a Henry Condell, Shakespearovi herci a majitelé divadla, podepsali věnování a předmluvu k Prvnímu foliantu a popsali své metody jako editoři. Ve své době byl tedy uznáván jako autor her. V době, která milovala pomluvy a tajemství jako žádná jiná, se zdá být stěží představitelné, že by Jonson a Shakespearovi divadelní společníci sdíleli tajemství gigantického literárního podvodu bez jediného úniku informací nebo že by mohli být vnuceni bez podezření. Nepodložená tvrzení, že autorem her byl vzdělaný člověk a že Shakespeare ze Stratfordu byl negramotný venkovan, už nemají váhu, a teprve když věřící Bacon, Oxford nebo Marlowe předloží pádné důkazy, budou jim badatelé věnovat velkou pozornost.