Staré Skotsko

Skotsko je země, která dnes tvoří severní část Velké Británie a zahrnuje ostrovy známé jako Hebridy a Orkneje. Název pochází z římského slova „Scotti“, které označovalo irský kmen, jenž do oblasti vtrhl a založil království Dal Riata. Objevilo se však také tvrzení, že země je pojmenována po Scotě, dceři egyptského faraona, která se provdala za Kelta Erimona, syna Milova, a usadila se v zemi, která začala být známá jako Skotsko.

Předtím byla země severně od Hadriánova valu známá Římanům jako Kaledonie a ve skotské gaelštině jako Alba. Přesný význam těchto názvů a jejich etymologie zůstává předmětem diskusí, i když jako pravděpodobný kandidát pro Kaledonii se nabízí „skalnatá země“ a pro Albu je přímým překladem „bílá“. I když je jasné, že „Alba“ kdysi označovala celou Velkou Británii, teorie, že odkazovala na bílé útesy v Doveru, je sporná. Raní Skotové označovali království Piktů jako „Albu“ a zmíněné království na severu Skotska se samozřejmě ani zdaleka neblížilo Doveru v Británii.

Předpotopní lidská obydlí

Historie starověkého Skotska je vyprávěna prostřednictvím stojících kamenů, starověkých osad a pohřebišť vybudovaných těmi, kteří v oblasti žili. Před příchodem Římanů v letech 79/80 n. l. neexistují žádné písemné dějiny lidí, kteří začali být známí jako Skotové. V té době už byla země obydlena po tisíce let. V 60. letech 20. století archeolog John Mercer zjistil, že kamenné kruhy nalezené v Lussa Wood a mezolitická osada An Carn, obě na ostrově Jura ve Vnitřních Hebridách, jsou nejstaršími kamennými stavbami ve Skotsku, které se datují do doby 7 000 let př. n. l., přičemž sezónní osídlení oblasti sahá nejméně do doby 10 500 let př. n. l..

Ještě severněji na ostrově Rum se nacházejí starobylá naleziště, která jsou datována do doby 7700 let př. n. l., a slavné naleziště v Crammondu nedaleko Edinburghu pochází z doby 8400 let př. n. l. Další doklady mezolitického osídlení (některé sezónní) byly nalezeny na nedalekém Oronsay, na Kintyre, v Luce Bay a dále ve Fife a paleolitické naleziště na Howburn Farm v Biggaru, ačkoli se jistě jednalo o sezónní tábor, je datováno do 12 000 let př. n. l..

Místo Howburn Farm je nejstarším dokladem lidského osídlení z pozdního svrchního paleolitu. Archeologické nálezy naznačují, že hluboké lesy regionu se zpočátku zdály prvním osadníkům nehostinné. Z důkazů nalezených v middenech (dávných skládkách odpadků) se zdá, že se zpočátku živili rybolovem, ale pak se vydali dál od břehů lovit zvěř. Důkazy o jejich loveckých aktivitách pocházejí z kostí a zbytků paroží nalezených na lokalitách jako Jura a Oronsay. Lokalita Howburn Farm ukazuje na sezónní lovecký tábor, který opakovaně navštěvovaly velké skupiny, ale nikdy se nerozvinul v trvalou komunitu.

Mezolitické lokality se táhnou od Orknejí na severu až po Vnitřní Hebridy. Do roku 6000 př. n. l. používali obyvatelé jako nástroje kosti a parohy. Známky kroužků a pohárů vyryté do kamenů na lokalitě An Carn a dalších lokalitách svědčí o tom, že byly vyrobeny pomocí takových nástrojů. V této době se používal také křemen. Obecně se má za to, že mezolitičtí lidé byli kočovní lovci a rybáři, protože nebyly objeveny žádné důkazy o stálých sídlištích, zatímco kočovnému způsobu života nasvědčuje mnoho věcí, jako jsou střediska v blízkosti oblastí, které byly vyklizeny pro tábořiště.

Neolit

Obyvatelé neolitu vytvářeli trvalejší sídla a mezi nimi je známá lokalita kamenné vesnice Skara Brae (cca 3100 př. n. l.) a větší komplex známý jako Ness of Brodgar (cca 3500 př. n. l.). Skara Brae, která byla poprvé objevena v roce 1850 n. l. poté, co bouře smetla písek pokrývající stavby, byla považována za nejpůsobivější lokalitu neolitické doby, dokud v roce 2003 n. l. nezačaly vykopávky v Ness of Brodgar, která v současnosti zabírá plochu 6,2 akrů (2,5 hektarů) a stále se na ní provádí vykopávky.

Přibližně od roku 4000 př. n. l. si neolitičtí lidé po vzoru dřívějších paleolitických obyvatel stavěli na pobřeží svá obydlí a zakládali farmy. Přesto by současná poloha lokalit, jako je Skara Brae, v blízkosti moře neměla být interpretována tak, že všechny takové vesnice byly původně postaveny u pobřeží, protože je třeba vzít v úvahu erozi půdy a geologické i archeologické důkazy naznačují, že tyto lokality byly mnohem dále ve vnitrozemí než dnes.

Předpokládá se, že neolitičtí lidé přišli do Skotska od moře, nejspíše ze Skandinávie. Naleziště Knap of Howar na ostrově Papa Westray na Orknejích bylo osídleno v letech 3700-2800 př. n. l. a je považováno za nejstarší kamenný dům v severní Evropě. Jeho odlehlá poloha na pobřeží ostrova dlouho podporovala tvrzení o příchodu neolitických lidí od moře, aby se usadili na pobřeží, ale stejně jako u jiných podobných lokalit byla i usedlost v Knap of Howar původně dále ve vnitrozemí. Na základě místních názvů a archeologických nálezů je téměř jisté, že první obyvatelé Orknejí pocházeli ze Skandinávie.

Tito lidé stavěli svá společenství z jakéhokoli materiálu, který byl po ruce, a tak na severu najdeme kamenné stavby, jako je Ness of Brodgar a Skara Brae, zatímco směrem na jih, kde bylo dřeva více, byly stavby postaveny ze dřeva (jako Balbridie Timber Hall v Aberdeenshire). Jediným aspektem jejich osídlení, který zůstal v celé zemi jednotný, bylo budování pohřebišť z kamene. Po celém Skotsku byly objeveny cairny, kurhany, průchozí hroby, komorové hrobky a pohřební mohyly, všechny postavené metodou „suchého kamene“ (přikládání a přikládání jednoho kamene k druhému bez použití malty).

Používání kamene při stavbě pohřebišť zřejmě zdokonalilo zručnost v této práci, která vyvrcholila výstavbou míst, jako je Ring of Brodgar a Standing Stones of Stenness, obojí na Orknejích a v blízkosti Brodgarské soutěsky, kde byly vztyčeny obří monolity. Tato místa naznačují rituální využití a astronomické uspořádání je jasné, ale v čem tyto rituály spočívaly, zůstává záhadou. Výstavba těchto míst vedla některé badatele k označení tohoto období (3100-2500 př. n. l.) jako megalitického, aby se odlišilo od dřívějšího neolitického období.

Místa se skládají z velkého kruhového příkopu obklopujícího stojící monolity s vnějším kruhem dřevěných kůlů, které mohly případně podpírat střechu nebo mohly být jednoduše prostředkem k oddělení jakési třídy „duchovních“, kteří prováděli obřady, od běžného obyvatelstva shromážděného venku. Všechny tyto teorie se opírají o kůlové jamky v pravidelných intervalech nalezené na těchto místech a organický materiál datovaný do stejného období jako vztyčení kamenů. Jednotlivé monolity se znaky kruhu a kalicha byly nalezeny po celém Skotsku a obzvláště hojné jsou v oblasti Aberdeenshire.

Doba bronzová

Přibližně 2500 let před naším letopočtem začali na východní pobřeží Skotska přicházet přistěhovalci známí jako Beaker People. „Beaker People“ je moderní označení pro ty, kteří vyvinuli výrobu hliněné keramiky, především kádinek na pití medoviny. Před rokem 2500 př. n. l. neexistují žádné doklady o používání hliněné keramiky právě tímto způsobem. Kromě toho lidé s korálky hojně praktikovali zvyk pohřbívat své mrtvé s jídlem, pitím a dalšími předměty, které by byly potřebné v posmrtném životě – tento zvyk neolitičtí lidé nedodržovali – což dále podporuje teorii o masové migraci z Evropy spíše než o původním vývoji keramického umění.

Další migrační vliv způsobil tzv. dobu bronzovou (cca 2000 př. n. l.), kdy byl do Skotska zavlečen bronz z Irska, kde hojnost mědi a cínu vedla k ranému rozvoji zpracování kovů. Ve střední době bronzové (1400-900 př. n. l.) se rozšířily sofistikované techniky odlévání nástrojů a zbraní do pískových forem a současně bylo používání kamene při stavbě obydlí nahrazeno dřevem. V krajině převládaly dřevěné domy a lidé pohřbívali své mrtvé spíše do hrobů než do kamenných mohyl.

V pozdní době bronzové (900-400 př. n. l.) řemeslníci v oboru zpracování kovů vyráběli nádherné výrobky, jako jsou náramky, amulety, meče a dýky, které jsou tak často zobrazovány na ilustracích a v romancích o starém Skotsku. V této době vzkvétal obchod, zejména se Skandinávií, Irskem (známým jako Hibernia) a kmeny na jihu, které Římané nazývali „Britannia“.

Keltská migrace

Přibližně v roce 900 př. n. l. začala keltská migrace z Evropy. O tom, kdo přesně Keltové byli, se vedou po staletí debaty, ale předpokládá se, že vzešli z halštatské a laténské kultury ve střední Evropě, měli společný jazyk a uměli zpracovávat železo. Profesor Sharron Gunn píše,

Většina lidí rozeznává klikaté křivky na štítech, zrcadlech a mečích, o nichž je známo, že je vyrobili keltští řemeslníci. Od18. století n. l. se mnoho lidí domnívá, že Keltové pocházejí z Rakouska &Švýcarska a jejich jazyk a kultura se šířily na sever, východ, jih a západ s vývozem jejich železářské technologie. Kovové výrobky z doby železné v Hallstattu a později v La Tène byly považovány za znak keltského národa. Nové výzkumy však ukázaly, že keltské jazyky a zejména gaelština mohly vzniknout na Pyrenejském poloostrově. (Keltský průvodce, 9)

První známé použití slova „Keltové“ při popisu těchto lidí pochází od řeckého geografa Hekatéa z Milétu z roku 517 př. n. l., který tvrdil, že lidé z oblasti kolem dnešní Marseille byli známí jako „Keltoi“.

Keltové postupně osídlili Irsko a poté se přesunuli do Skotska. O tom, že jejich migrace nebyla vždy mírumilovná, svědčí lokality jako Traprain Law, kde se podle důkazů odehrála bitva, při níž bylo opevnění ze dřeva a kamene vypáleno takovým žárem, že se kameny srazily dohromady. Dřevěné domy a vesnice se nyní staly zranitelnými vůči pochodním útočníků a komunity se sdružovaly za kamennými palisádami, z nichž se časem staly pevnosti.

Keltové zavedli do Skotska zpracování železa a přinesli tak dobu železnou, v níž se bronz stal oblíbeným kovem. Z tohoto období byly hojně nalezeny železné hrnce, poháry, nástroje a zbraně, které byly mnohokrát zřejmě narychlo zakopány, snad aby byly uchráněny před útokem na vesnici.

Na základě písemností z doby kolem 4. století př. n. l. se zdá, že Keltové si říkali „Cruithne“ (pomalovaní), protože si pravidelně barvily obličeje a těla. V brytonském dialektu keltštiny se nazývali „Pruithne“, z čehož se časem stalo „Breatan“ a poté „Briton“. Římané, když o mnoho let později vtrhli na sever Británie, nazývali domorodce, s nimiž se tam setkali, „Picti“. (malovaní), a tím odlišili lid, který se později stal známým jako Piktové, od Britů. Keltové zavedli v celém Skotsku své vlastní zvyky a kulturu a zavedli klan v čele s jediným náčelníkem jako rodinnou jednotku a třídní strukturu, která stavěla na vrchol válečníky, doprostřed kněze, bardy a obchodníky a na konec řemeslníky, zemědělce a otroky.

Třídní struktura a osídlení

Tato nová třídní struktura a konflikt mezi klany o půdu vedly k novému vývoji ve výstavbě domů a vesnic. Crannog byla dřevěná stavba vystavěná na umělém ostrově v jezeře a spojená s břehem úzkou a snadno bránitelnou hrází. Mnohé poloostrovy, které lze dnes spatřit ve skotských jezerech, byly kdysi Crannogy a lze je identifikovat podle pečlivé kamenné konstrukce hrází. Dalšími stavbami byly Brochs (z norského „Borg“ pro „pevnost“), Hill Forts, Duns, Souterrains a Wheelhouses.

Brochs byly věže postavené z kamene (nejznámější z nich je Mousa Broch na Shetlandách), které se mohly tyčit do výšky čtyřiceti stop (12 metrů). Byly postaveny stejným způsobem jako neolitické domy prostřednictvím suché kamenné konstrukce v rozmáchlém kruhovém tvaru s dutými stěnami a hlavním schodištěm, které se vinulo z přízemí do vyšších pater. Brochy neměly okna a měly pouze jeden vchod, který byl v mnoha případech zřejmě hlídán, protože těsně u vchodu se často nachází malá místnost, což naznačuje tento účel. Stropy byly zřejmě postaveny nízko, aby návštěvník nemohl zaujmout plnou výšku a byl nucen zaujmout pozici pokory.

Duns byly jednoduše kamenné pevnosti postavené na svazích kopců, zatímco Souterrains byly podzemní domy, k nimž vedly kamenné schody v zemi. Souterrainy byly obecně nestabilní a většina z nich se zřítila a byla opuštěna. Wheelhouse (nazývané tak kvůli jejich konstrukci ve tvaru kola) jsou také známé jako Aisled Roundhouse a kvůli propracované konstrukci a zdánlivě malému obytnému prostoru se hodně diskutuje o tom, zda se jednalo o individuální obydlí nebo nějaký druh chrámu.

Nejznámější z nich je Grimsay Wheelhouse v Uists. Wheelhouse, zhotovené z kamene a často postavené do svahu nebo na něm, měly podobně jako Broch pouze jeden vchod a zdálo se, že byly postaveny s ohledem na obranu jako prioritu (i když, jak mnozí badatelé v průběhu let upozorňovali, nepřítel mohl snadno dobýt kterýkoli z nich obléháním nebo kouřem). Tyto budovy byly po příchodu Říma hlavními obydlími lidí.

Římská invaze

První vpády Říma do Británie uskutečnil v letech 55 a 54 př. n. l. Julius Caesar, ale fakticky začaly v roce 43 př. n. l. za císaře Claudia. V letech 79/80 n. l. vpadl římský guvernér Británie Julius Agricola do Skotska a v roce 82 n. l. zatlačil na linii mezi řekami Clyde a Forth. Po vybudování opevnění pak v roce 83 n. l. vpadl do severního Skotska a v bitvě u Mons Graupius se střetl s piktským vůdcem Calgacem.

Dějepisec Tacitus tuto bitvu zaznamenal ve svém díle Agricola asi v roce 98 n. l. a jako první tak podal písemný popis skotských dějin. Agricolova 9. legie o síle 11 000 mužů porazila 30tisícovou Kalgakovu armádu, v bitvě zabila 10 000 Piktů a připsala si velké vítězství. Ani tak si Římané nedokázali udržet kontrolu nad regionem a stáhli se zpět na pozice mezi řekami Solway a Tyne – na linii, která byla nakonec vyznačena Hadriánovým valem v roce 122 n. l.

Římané znovu postoupili do Skotska v roce 139 n. l. a opět zaujali pozice mezi řekami Clyde a Forth, v roce 142 n. l. postavili Antonínův val a zřídili podél něj opevnění. V roce 170 n. l. se však region ukázal jako příliš problematický a stáhli se opět na jih za Hadriánův val. Ačkoli císař Septimus Severus v roce 208 n. l. podnikl další invazi, jeho pokus rozdrtit obyvatele Skotska nebyl o nic úspěšnější než předchozí tažení a Řím se nakonec v roce 212 n. l. ze severní oblasti zcela stáhl a v roce 410 n. l. se z Británie stáhl úplně.

Před a po stažení Říma začal do Skotska vpadat irský kmen Scotti, který nakonec založil království Dal Riada, jež se rozkládalo od Severního Irska až po Západní ostrovy a východní část skotské pevniny, včetně Argyllu. Jméno „Dal Riada“ (dnes běžně uváděné jako „Dalriada“) podle historika Bedy znamená „Reudova část“, neboť „Dal“ znamená „část“ nebo „podíl“ a „Riada“ je osobní jméno. Království Dal Riada dobylo země, které tvořily jižní Skotsko, kolem roku 500 n. l. a svého vrcholu dosáhlo za vlády krále Aedana mac Gabraina, který vládl v letech 574-608 n. l.

Po vládě mac Gabraina bylo království zaplaveno nájezdy Vikingů a vzájemným sňatkem vzniklo obyvatelstvo smíšeného irského, piktského a vikingského původu. Severní oblast Skotska nadále ovládali Piktové pod vládou řady králů, kteří si zachovali autonomii. Piktové a Skotové se poprvé sjednotili pod vládou Constantina, syna Fergusova (780-820 n. l.), který byl prvním skotským panovníkem a byl nazýván „nejvyšším králem“ Skotska. Nejslavnějším králem, který vládl tomuto království, je však Kenneth MacAlpin (vládl 843-858 n. l.), který dále sjednotil Skoty z Dal Riada s Pikty ze severu, aby se stal prvním skotským králem a založil pokrevní linii, podle níž pozdější skotští panovníci zakládali svou legitimitu.

To, že existovala historická postava známá jako Kenneth MacAlpin, je jisté, ale jeho příběh byl v průběhu staletí značně přikrášlen, takže dnes je často považován za napůl legendární. V době mezi římskými vpády do Skotska a MacAlpinovou vládou jako prvního krále se křesťanství dostalo do Skotska přes Irsko díky evangelizačnímu působení Niniana (později svatého Niniana), o němž historik Beda tvrdí, že byl prvním misionářem, který přišel do země v roce 397 n. l., aby nastolil křesťanství mezi Pikty za vlády piktského krále Dresta I. (vládl kolem roku 397). 406-451 n. l.).

Ninianovo dílo později dokončil svatý Kolumba asi v roce 563 n. l., který podle legend a svého životopisce vykonal mnoho úžasných činů, které Pikty přesvědčily, aby opustili svou tradiční víru a přijali novou víru křesťanství. Mezi tyto výkony patřilo i poražení netvora, který vystoupil z řeky Ness, aby sežral místní obyvatele; první písemná zmínka o stvoření později známém jako Lochnesská příšera. S nástupem křesťanství se zvýšila gramotnost duchovenstva a začaly vznikat první písemné záznamy o historii Skotska.

.