Původní verze této písně je v kontextu katalogu kytarových riff-rockových hymen Black Sabbath trochu zvláštní.
Při vší úctě k Black Sabbath (které jsme představili už ve 46. týdnu) zní klavírní part dětinsky jednoduše, jako by ho napsal kytarista, který experimentoval s klávesami. Což dává smysl, protože ji napsal… kytarista kapely, který experimentoval s klávesami. Pak jsou tu texty, které nejsou zrovna vrcholem poezie. Hned první řádek zní, jako by byl vytažen přímo z tezauru: „Cítím se nešťastný / Cítím se tak smutný.“
Po vydání písně musel Ozzy Osbourne uklidnit fanoušky prohlášením, že Sabbath „rozhodně nehodlají být méně heavy“ nebo začít na pódium při svých koncertech vytahovat smyčcové sekce.
Ale pořád je to dobrá skladbička.
A jako každá dobrá coververze si i interpretace Charlese Bradleyho bere z originálu ty nejlepší ingredience a vytahuje je ze svého potenciálu. Bradley do „Changes“ vnáší bolest a lásku skutečně výjimečného života.
Nebudu se pouštět do podrobností o těžkém, srdcervoucím a nakonec vítězném životě Charlese Bradleyho – existuje dokument, který to může udělat pěkně za vás – ale část jeho života, která je zde nejpodstatnější, je jeho vztah s matkou.
Ona ho opustila, když byl ještě kojenec, a nechala ho vychovávat babičku. Když bylo Bradleymu osm let, matka se znovu objevila a žili spolu, dokud ve čtrnácti letech neutekl. Po letech bezdomovectví a boje a přerušovaného kontaktu mezi nimi přejela koncem 90. let 20. století autobusem Greyhound zemi, aby se s ním znovu setkala. Bradley se o ni v pozdějších letech staral a ona se dočkala toho, že její syn v roce 2011 (když mu bylo dvaašedesát!) vydal své první album a rozjel tak svou nepravděpodobnou hudební kariéru.
Verzi písně „Changes“ nahrál na svou třetí – a poslední – desku a právě v době, kdy ji nahrával, jeho matka zemřela. Později řekl časopisu Rolling Stone:
„Verš, který mi opravdu utkvěl v paměti, zněl: ‚Trvalo tak dlouho, než jsem si uvědomil, / že stále slyším její poslední sbohem / Teď jsou všechny mé dny naplněné slzami / Kéž bych se mohl vrátit a změnit ty roky.‘ Protože to bylo, jako by mi máma řekla, že je nemocná a že mě opouští, a něco na té písničce… Prostě jsem si vzala ten poslední text a wow. Tak jsem se na něm zasekla. Nemusel jsem se to ani ‚učit‘, prostě mi to utkvělo v hlavě.“
Co dělá tuhle píseň krásnou:
1. V čem je krásná? Křehká síla hlasu Charlese Bradleyho – jako trubka obložená smirkovým papírem – se opravdu nepodobá ničemu jinému, co bylo nahráno v tomto století.
2. Organický, analogový funk Budos Bandu poskytuje bohatou hudební kulisu, která posluchače připraví na ten nezaměnitelný hlas.
3. Všichni, kdo se chtějí zaposlouchat do této písně, si ji poslechnou. Pomalejší, houpavé tempo v Bradleyho verzi poskytuje těžší, bluesovější pocit, díky němuž emoce písně vyznívají niterně a opravdově.
Doporučená poslechová aktivita:
Docenění něčeho ve svém životě, co je teď lepší než před rokem.
Koupit zde.