Před čtvrt stoletím, kdy se mezinárodní pozornost soustředila na krvavý konflikt na Balkáně, se další mnohonárodnostní evropský stát v tichosti rozdělil na dvě části. „Sametový rozvod“, název pro rozdělení Československa 1. ledna 1993, byl ozvěnou nekrvavé sametové revoluce, která v roce 1989 svrhla komunisty v zemi. Naznačuje, že rozdělení proběhlo přátelsky. Ve skutečnosti rozdělení podporovala jen menšina občanů na obou stranách – jen 37 % Slováků a 36 % Čechů. Václav Havel, revoluční ikona, který byl v té době prezidentem Československa, byl natolik znechucen, že raději odstoupil, než aby předsedal rozdělení. Zatímco konflikt v Jugoslávii podnítil surový nacionalismus, hlavní příčinou rozkolu v Československu byla ekonomika a neschopné vedení – dynamika, která předznamenává boj za nezávislost v současném Katalánsku, regionu ve Španělsku.
Dva národy zažily rozdělení již dříve. Již v době, kdy obě skupiny byly součástí staré habsburské říše, byli Češi řízeni z Vídně a Slováci byli spravováni Maďarskem. Samotné Československo bylo z Rakouska-Uherska vyčleněno po první světové válce. Během druhé vyhlásilo Slovensko nezávislost a vytvořilo loutkový stát spojený s nacisty, zatímco Češi snášeli přímou okupaci Němci. Po komunistickém převratu v roce 1948 české země, kdysi průmyslové srdce Rakouska-Uherska, těžily z důrazu režimu na těžký průmysl. Přerozdělovací státní politika se však snažila podnítit rozvoj na zemědělštějších a hornatějších slovenských územích. Do roku 1992 se slovenský HDP na hlavu zlepšil a vyrovnal se třem čtvrtinám českého. Přesto nevraživost, kterou tyto platby vyvolávaly na české straně a na slovenské straně pocit, že jejich osud leží v rukou byrokratů v Praze, dokázali ambiciózní politici využít. Zatímco Havel zůstal globální tváří postkomunistického Československa, federalizovaný politický systém umožnil vznik dvojice mocných domácích subjektů: Václav Klaus, český premiér, a Vladimír Mečiar, slovenský premiér.
Pan Klaus, ideolog volného trhu, který chtěl svou zemi postavit do čela ekonomického liberalismu v Evropě, chtěl centralizovat moc v Praze. Mezitím pan Mečiar, tradiční klientelistický stranický boss, usiloval o autonomii Slovenska a o využití svého přístupu ke státnímu majetku k udržení své politické mocenské základny. V polovině roku 1992 byly rozpory výrazné a oba muži se v červenci dohodli na rozchodu. Klaus poté pokračoval v rychlé privatizaci, která z České republiky udělala ekonomickou hvězdu střední Evropy, ale zároveň vyvolala nelibost veřejnosti, protože z ní neúměrně profitovali bývalí komunističtí insideři a zahraniční nadnárodní společnosti. Mezitím pan Mečiar přitvrdil a vládl jako poloautoritářský silák, což zpomalilo postup jeho země při vstupu do Evropské unie a nakrátko z ní udělalo regionálního vyvrhele, dokud nebyl v roce 1998 demokraticky sesazen.
V současné době jsou Česká republika i Slovensko členy NATO a EU. Díky tomu jsou celní kontrolní stanoviště, která byla narychlo vybudována v roce 1993, poněkud bezpředmětná. Kromě občasných nářků po slabém výkonu ve sportovním turnaji a občasných popkulturních fenoménů se o sjednocení příliš vážně nemluví. Od rozdělení Slovensko dále zmenšilo rozdíly v bohatství tím, že rozšířilo vlastní výrobní základnu, využilo daňových pobídek k přílivu masivních zahraničních investic a stalo se tak největším výrobcem automobilů na světě v přepočtu na obyvatele. Slovenský HDP na osobu nyní dosahuje 90 % českého. Slováci, kteří byli kdysi považováni za chudší zemské bratrance Čechů, by mohli posloužit jako morální vzpruha pro často očerňované jižní Italy, Valony a další země zapletené do regionalistických bojů moderní Evropy.