Jako často v posledních týdnech rozděluje Charyová pacienty s příznaky viru nebo s pozitivní diagnózou do tří kategorií: ti, kteří jsou v pořádku a mohou odejít a zotavit se doma; ti, kteří musí být přijati, protože potřebují kyslík, aby jim pomohl dýchat; a ti, kteří potřebují intenzivní péči a ventilátor.
Většina jejích dnešních pacientů spadá do prvních dvou kategorií, včetně ženy vracející se na pohotovost, která měla pozitivní test na koronavirus a stále bojuje s příznaky. Chary jí zkontroluje hladinu kyslíku a zjistí, že je v normě. Když se ji chystá propustit, všimne si strachu v ženiných očích. Od stanovení diagnózy skončilo na jednotce intenzivní péče mnoho rodinných příslušníků této ženy, říká později Charyová, a další jsou stále doma a potřebují její péči. Totéž platí pro mnoho lidí, kteří přijdou na pohotovost a nejsou dostatečně nemocní na to, aby byli hospitalizováni. Charyová sleduje, jak odcházejí zmučeni myšlenkou, že nakazili své blízké. „Právě vyhlídka na to, že půjdou domů a budou doma potenciálně šířit koronavirus mezi další lidi, je pro ně tak těžko snesitelná.“
Vědoma si toho, že jsou tu stále další pacienti, kteří ji potřebují, drží Chary v nemocnici své emoce při sobě. Po práci, sama doma, je těžší je udržet na uzdě. Už několik měsíců neviděla svého manžela, dětského lékaře na jednotce intenzivní péče v Houstonu. Její spánek trpí, jak říká, což je důsledek nepřekonatelné potřeby kontrolovat elektronické karty svých pacientů a hledat v nich aktuální informace. „Snažím se to dělat večer před spaním, ráno je to první věc, kterou udělám. Je to prostě taková vyšší úroveň neustálých obav o pacienty, které jsem měla.“
Dělá si starosti o všechny, ale někteří ji zatěžují více než jiní. „U mladších pacientů to může být obzvlášť zničující, když vidíte, že se jim ani po týdnech strávených na jednotce intenzivní péče nedaří lépe.“
A pak je tu příliv pacientů s nižšími příjmy z barevných komunit.
„Často se setkávám s tím, že tito pacienti pracují v základních zaměstnáních,“ říká. „Pracují v obchodech s potravinami; provozují veřejnou dopravu; pracují v pečovatelské službě; nebo dělají takové věci, jako je rozvoz domů. A tak jsou skutečně v první linii společnosti stejně jako my v nemocnici. Práce z domova nepřipadá v úvahu. A je pro ně také obtížné dělat sociální distanc a izolovat se, protože žijí v menších bytech a mají tendenci žít ve vícegeneračních domácnostech, kde jsou lidé také nemocní.“
Chary ví, že k práci lékařky specializující se na urgentní péči patří i smrt, ale některé jedinečné aspekty této nemoci s ní přesto dokážou otřást. Mnozí lékaři si všímají, jak rychle se může stav zhoršovat a jak vysoká je úmrtnost osob napojených na umělou plicní ventilaci. Mezi pacienty, které Charyová v posledních týdnech kvůli této nemoci ztratila, byla i starší žena, kterou musela napojit na přístroj, jenž jí vhání a vyfukuje vzduch z plic. „Věděla jsem, že pravděpodobnost, že se uzdraví, je velmi, velmi nízká, a myslím, že cítíte tíhu, když cítíte, že budete poslední, kdo s někým bude mluvit nebo s ním trávit nějaký čas, když bude při vědomí a bdělý.“
Na naléhání nemocničního týmu paliativní péče nechávají Charyová a její kolegové pacienty, kteří potřebují ventilátor, nahrávat zprávy svým blízkým na jejich telefony předtím, než jsou uspáni. „To byl jeden z nejsilnějších zážitků,“ říká Charyová a třese se jí hlas. „Předat někomu telefon a poslouchat, jak říká své rodině, že ho má rád, a jen doufat, že po odpojení od ventilátoru bude moci se svými blízkými znovu mluvit, ale nevědět to.“
Přesto se Charyová považuje za šťastnou. Od přátel a kolegů slyšela hrůzostrašné příběhy z míst, jako je New York nebo Detroit, kde před nemocnicemi stojí chladicí vozy a skladují těla zemřelých, zatímco uvnitř pacienti zahlcují ošetřovny a někdy umírají dříve, než se k nim dostane lékař. Pracovní podmínky v Bostonu se zatím nedostaly na takovou úroveň, přestože Massachusetts je horkým místem celostátní epidemie. V úterý státní ministerstvo zdravotnictví vyčíslilo celkový počet případů na 58 302, z toho 3 153 úmrtí.
Na pohotovosti v Chary nejsou žádní pacienti živořící na chodbách, žádný zoufalý nedostatek osobních ochranných prostředků (OOP) ani ventilátorů. Objem pacientů na pohotovosti Brigham and Women’s ER v posledních týdnech klesl. Chary, nastupující primář oddělení, obvykle přijme 15 až 20 pacientů za směnu. Dnes se tento počet snížil na polovinu. Strach z nákazy virem odradil mnoho pacientů s relativně drobnými poraněními.
Pozitivní zprávou je, že tento den Charyová posílá dalšího ze svých pacientů, kteří se nenakazili virem COVID-19, do Boston Hope Medical Center, kde se mohou zotavovat v izolaci. Toto provizorní zařízení s 1000 lůžky vyhrazenými pro nekritické pacienty a příslušníky městské populace bez domova se nachází v Bostonském kongresovém a výstavním centru v Seaport District. „To byla skvělá alternativa,“ říká Chary, který je zároveň klinickým pracovníkem v oboru urgentní medicíny na Harvard Medical School.
Mladý lékař říká, že klíčem k reakci Brighamu na pandemii bylo pečlivé plánování – nemocnice měla 159 hospitalizovaných pacientů, přičemž 90 z nich vyžadovalo intenzivní péči, jak vyplývá z úterních poznámek na jejích webových stránkách. Charyová uvedla, že má přístup k plášťům, rukavicím, maskám, obličejovým štítům a pokrývkám hlavy, které potřebuje, spolu se zkráceným pracovním rozvrhem – snaha vedení udržet zaměstnance co nejbezpečnější a nejzdravější. Aby nemocnice dále omezila výskyt infekcí, postavila v očekávání nárůstu případů koronaviru na pohotovosti stěny a vytvořila tak samostatné pokoje pro příchozí pacienty.
„V Brighamu se hodně inovuje, vyvíjí a plánuje, jak nejlépe reagovat na tuto krizi,“ uvedla Charyová, která poznamenala, že totéž platí i v Massachusettské všeobecné nemocnici, kde se také střídá na pohotovosti. „Naše zkušenost je jiná, protože skutečně máme institucionální zdroje, abychom se postarali o pacienty, kteří přicházejí na naše pohotovostní oddělení.“
Přesto je omezení expozice viru pro ni a její kolegy stálou starostí. Charyová se drží přísného protokolu, který dodržuje již několik týdnů, a telefonicky obvolává pacienty mimo jejich pokoje, aby zjistila, zda mohou být nakaženi. „Někdy pacienti něco hlásí třídící sestře venku, ale příznaky popírají,“ řekla. „Když s nimi pak mluvíte víc, vypadá to, že příznaky možná skutečně mají.“ Jejich odpovědi rozhodují o tom, zda se Chary před vstupem plně oblékne do osobních ochranných pomůcek.
Navzdory bezpečnostním opatřením jsou zdravotničtí pracovníci z podstaty své role vystaveni vyššímu riziku. Nedávná zpráva Centra pro kontrolu a prevenci nemocí zjistila, že koronavirem se nakazilo více než 9 000 zdravotníků, z toho více než 320 v Brighamu.
Několik Charyho kolegů bylo v posledních týdnech pozitivně testováno a sami se podrobili karanténě. „Mám pocit, že v danou chvíli musím být prostě odolný a doufat v to nejlepší a doufat, že budu mít štěstí,“ říká Chary, „a myslím, že můj smysl pro povinnost reagovat na krizi tak trochu vytlačil obavy z toho, že osobně onemocním.“
Problémů je mnoho. Chary se dozvídá, že se do nemocnice řítí sanitka s pacientem, kterému se zastavilo srdce. Ví, že záleží na minutách a že test na koronavirus na místě by trval hodiny. Předpokládá tedy, že pacient je pozitivní, a pustí se do práce, přičemž si je dobře vědoma toho, že resuscitace s sebou nese větší riziko šíření kapének tekutiny, které obsahují virus, což zvyšuje pravděpodobnost přenosu.
„V minulosti se používal přístup „mnoho rukou na palubě“,“ říká Chary. „Ale v případě koronaviru, kdy k takovýmto událostem dochází, musíme mít opravdu na paměti rizika, ke kterým by mohlo dojít při vystavení většího počtu zaměstnanců. Vše se dopředu velmi dobře definuje, pokud jde o to, kolik přesně lidí budeme mít v místnosti, kdo bude co dělat a jak můžeme minimalizovat počet lidí, kteří musí být potenciálně vystaveni.“
Neschopnost resuscitovat pacienta, nejistota ohledně infekce přetrvává. „Nevědět, zda ten člověk zemřel v důsledku komplikací způsobených koronavirem, je obtížné pro rodinu i pro ošetřující tým,“ říká Chary.
Pro mnohé může být konfrontace s rozsáhlou krizí v oblasti veřejného zdraví tak brzy v lékařské kariéře skličující. Chary mezi ně nepatří. „Ve skutečnosti se cítím velmi privilegovaný a mám štěstí, že mohu být mezi lékaři, kteří slouží pacientům v této době, kdy nás skutečně potřebují, abychom se o ně postarali. Myslím, že mnoho lidí jde do medicíny s touhou léčit nemocné, a já mám pocit, že jsem nikdy nebyl pyšnější na to, že jsem lékař.“
A jsou tu i světlé okamžiky.