Z mnoha hrozeb vyplývajících ze změny klimatu bude vzestup mořské hladiny zcela jistě patřit k těm nejvýznamnějším, kvůli nimž se stovky tisíc čtverečních kilometrů pobřeží stanou neobyvatelnými a do konce století může být vysídleno více než 100 milionů lidí na celém světě. Tato hrozba je hlavním důvodem obav odborníků na národní bezpečnost, protože nucená migrace představuje významné riziko pro mezinárodní bezpečnost a stabilitu.
Rozsah této hrozby do značné míry závisí na tom, jak moc se v příštích desetiletích zvýší hladina oceánů. Vzhledem ke složité dynamice mohutných ledových příkrovů v Grónsku a Antarktidě však přesné odhady zůstávají nedosažitelné a pohybují se v rozmezí od metru až po několik metrů nad současnou úrovní. Tento rozdíl je rozdílem mezi desítkami milionů lidí, kteří budou nuceni opustit své domovy, nebo mnohem nezvládnutelnějšími stovkami milionů vysídlených osob.
- Postavit, nebo ustoupit? Budoucnost pobřeží Louisiany v ohrožení
Nová práce zveřejněná v minulém týdnu varuje, že pokud bude globální oteplování pokračovat současným tempem – a dosáhne špičkových odhadů oteplování pro rok 2100 – pak vzestup mořské hladiny tyto odhady pravděpodobně překoná.
Od konce 19. století se hladina moří celosvětově zvýšila v průměru asi o 10 cm, ale v jednotlivých regionech se toto zvýšení liší. V minulém století se na zvýšení hladiny oceánů nejvíce podílela tepelná expanze; jednoduše řečeno, teplejší voda se rozpíná. Nyní však větší podíl tvoří tání ledovců, především z Grónska a Antarktidy, a tento podíl bude jen narůstat.
V Grónsku a Antarktidě je ve skutečnosti uzamčeno tolik ledu, že kdyby všechen led roztál, způsobilo by to zvýšení hladiny moří o 210 stop, což je o něco více než šikmá věž v Pise. Žádný vědec neočekává, že by se v tomto století něco takového stalo, ale poté, co Země překročí určitou úroveň oteplování, se ledové příkrovy stanou méně stabilními a méně předvídatelnými a do hry vstoupí potenciální body zvratu.
V nejnovější zprávě Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC AR5) se medián odhadů zvýšení mořské hladiny do konce století pohybuje od 16 palců pro scénář nízkého oteplení po 2 stopy pro scénář vysokého oteplení (ve srovnání s průměrnou hladinou moře v letech 1986-2005). Odhady jsou také spojeny s velkou mírou nejistoty, která posouvá horní hranici pravděpodobného vzestupu mořské hladiny nad 2,5 stopy.
Nový dokument s názvem „Twenty-first century sea level rise could exceed IPCC projections for strong-warming futures“ (Vzestup mořské hladiny v jednadvacátém století by mohl překročit odhady IPCC pro budoucí scénáře silného oteplování) zpochybňuje tento horní odhad a tvrdí, že je pravděpodobně příliš nízký. Na publikaci se podíleli nejznámější glaciologové a odborníci na zvyšování hladiny moří, včetně Martina Siegerta, Richarda Alleyho, Erica Rignota, Johna Englandera a Roberta Corella.
John Englander je spoluautorem článku a autorem knih „High Tide on Main Street“ a brzy vyjde „Moving to Higher Ground: Rising Sea Level and the Path Forward“. Říká, že tento dokument je reakcí na „sbor obav ve vědecké komunitě, že prognózy stoupající mořské hladiny byly podhodnoceny“.
Řekl, že výzkumný tým doufá, že jejich práce může být podkladem pro další velkou zprávu IPCC, protože ta je nejcitovanějším dokumentem o změně klimatu. „Vzhledem k tomu, že příští zpráva se nyní připravuje k vydání v letech 2021-22, bylo naším záměrem přesvědčit vedení IPCC, aby lépe vysvětlilo realitu potenciálního tání Antarktidy, které by mohlo v tomto století významně přispět ke zvýšení hladiny moří.“
V rozhovoru pro CBS News v Zoomu Englander ilustroval, že příspěvek Antarktidy, zdaleka největšího ledového příkrovu na Zemi, se v poslední zprávě IPCC od scénáře s nízkým oteplováním ke scénáři s vysokým oteplováním nezvyšuje – ale v reálném světě by se zvyšovat měl. Možnost výrazně vyššího vzestupu mořské hladiny v důsledku Antarktidy je sice zmíněna v poznámce pod čarou, ale v žádném případě není v popředí zájmu.
Důvodem je, jak vysvětluje Englander, že IPCC je velmi opatrný, pokud jde o údaje, které ve zprávě používá, a uvádí pouze „čísla, která splňují jejich kritéria vědecké přesnosti s přijatelnou mírou jistoty“. Míra nejistoty ve vědecké komunitě pramení ze skutečnosti, že ledovce mohou být nestabilní a počítačové modely používané k prognózování tání stále nejsou dostatečně propracované. „Stávající modely ledovců poskytují spolehlivé prognózy spíše v případě, že se globální oteplování udrží pod 2 °C , ale svět, v němž oteplení přesáhne 4 °C, představuje mnohem náročnější situaci. Je docela možné, že tato extrémní situace povede k reakcím a zpětným vazbám v systémech atmosféra-led a led, které v současnosti nelze adekvátně modelovat…“.
Na níže uvedeném grafu, který sestavil Englander a který vychází ze zprávy IPCC, jsou promítnuty různé faktory přispívající ke zvýšení hladiny moří (v palcích) až do konce století. Příspěvek Antarktidy je znázorněn tyrkysově modrou barvou.
Englander vysvětluje, že ve scénáři s vysokým stupněm oteplování by samozřejmě tání ledu v Antarktidě mělo přispívat k růstu mořské hladiny více než ve scénáři s nízkým stupněm oteplování, což se však ve zprávě neodráží. „Uvedený nepatrný příspěvek 2 palce ve třech scénářích a pak jeden palec v nejvyšším scénáři je zjevně paradoxní,“ říká Englander.
Tento paradox je něčím, co si autoři článku kladou za cíl dotlačit IPCC k objasnění v nadcházející zprávě.
Další článek publikovaný tento týden v časopise Nature uvádí podobný případ, zaměřený na důkazy z Grónska. S využitím nejnovějších modelů, které se používají jako podklad pro příští zprávu IPCC, autoři zjistili, že při scénáři vysokého oteplení může Grónsko přispět ke zvýšení hladiny moří do konce století o další tři centimetry ve srovnání s předchozí verzí modelů používaných IPCC. Tento dodatečný vzestup mořské hladiny je způsoben dodatečným oteplením o 2 stupně Fahrenheita, které nové klimatické modely předpokládají v Arktidě.
Velkou obavou Englandera o naši budoucnost je nelineární chování vzestupu mořské hladiny. V posledních letech se tempo zvyšování hladiny moří zrychluje. V 90. letech 20. století oceány stoupaly rychlostí přibližně 2 milimetry za rok. Od roku 2000 do roku 2015 činil průměr 3,2 milimetru ročně. V posledních několika letech se však tempo zrychlilo na 4,8 milimetru za rok.
Při současném tempu můžeme do roku 2100 očekávat zvýšení hladiny moří nejméně o dalších 15 centimetrů. Stejně jako v posledních několika desetiletích se však očekává, že tempo zvyšování hladiny moří se bude v dohledné budoucnosti nadále zvyšovat. Takže 15 palců je nejen dolní hranice, ale je to také velmi nepravděpodobné.
Důvěru k varování v dokumentu, že prognózy IPCC pro scénář silného oteplování mohou být příliš nízké, dodává důkaz, že vzestup mořské hladiny se již po desetiletí pohybuje na horní hranici prognóz IPCC. Na níže uvedeném obrázku jsou projekce z let 1990 a 2002 zobrazeny modře a zeleně v porovnání se skutečnými pozorováními zlatě a červeně. Je zřejmé, že skutečná měření jsou nad horní hranicí minulých očekávání.
Vzhledem k těmto důkazům a možnosti „chování v bodě zvratu“ dokument tvrdí, že „výsledky nad tímto rozmezím jsou mnohem pravděpodobnější než pod ním.“
Pro většinu z nás je lidskou přirozeností předpokládat, že výška oceánů, kterou jsme v životě pozorovali, je konstantní, ale Englander tvrdí, že toto vnímání je zavádějící. „Zvyšující se hladinu moří je snadné přehlédnout, protože jde o pomalý jev, jako když kapka plní kbelík, když tají ledové příkrovy v Grónsku a Antarktidě.“
Za posledních 8 000 let – po většinu moderní existence lidstva – zůstalo toto očekávání konstantní výšky oceánů pravdivé. Výška oceánů se však vždy měnila, někdy i dramaticky.
Od poslední doby ledové, která dosáhla svého maxima asi před 20 000 lety, se globální teplota oteplila asi o 18 stupňů Fahrenheita a hladina moří stoupla o 425 stop; to je více než délka fotbalového hřiště.
Historicky řečeno, jednoduchá matematika ukazuje, že na každý stupeň Fahrenheita, o který se Země oteplí, se hladina moře nakonec zvedne o ohromujících 24 stop. Mezi oteplením, táním a následným vzestupem mořské hladiny však existuje značná časová prodleva.
Vzhledem k tomu, že se Země od konce 19. století oteplila již o 2 stupně Fahrenheita, víme, že podstatný vzestup mořské hladiny je již zapečený, bez ohledu na to, zda zastavíme globální oteplování. Vědci pouze přesně nevědí, za jak dlouho se tento vzestup projeví a jak rychle bude probíhat. Pomocí proxy záznamů však glaciologové vidí, že když jsme se dostali z poslední doby ledové, hladina moří stoupala pozoruhodnou rychlostí – někdy až 15 stop za století.
To znamená, že skutečnost, že na Zemi je dnes mnohem méně ledu než před 20 000 lety, znamená, že množství vzestupu mořské hladiny na jeden stupeň bude nyní pravděpodobně menší a maximální tempo se může také zmírnit. Ale i poloviční tempo oproti historickému maximu by bylo pro Zemi s miliardami lidí, kteří jsou závislí na stabilitě, katastrofální.
Musíme si také uvědomit, že oteplování dnes v důsledku klimatických změn způsobených člověkem probíhá rychleji než za posledních nejméně 2 000 let a možná i více než 100 000 let. Vědci tedy prostě nemají přímo srovnatelnou situaci, kterou by mohli poměřovat – což opět zdůrazňuje naši nejistou budoucnost.
Ačkoli vědci a vědecká periodika mají tendenci být ve svých veřejných prognózách zvyšování hladiny moří konzervativní, vědci často poznamenají, že se obávají, že to může být mnohem horší. Když se CBS News zeptala Englandera, jaký je podle něj „realistický rozsah“ zvýšení mořské hladiny do roku 2100, odpověděl: „Při současné úrovni globální teploty a rychlosti jejího zvyšování se domnívám, že do konce tohoto století bychom mohli dosáhnout 5 až 10 stop.“
Je to sice jen názor jednoho odborníka, ale pokud by se zvýšení mořské hladiny těmto hodnotám alespoň přiblížilo, dopady by byly skutečně nebezpečné a destabilizující, dramaticky by změnily pobřeží států a donutily stovky milionů lidí opustit své domovy. Englander říká, že pro snížení možných dopadů je lepší být připraven na nejhorší možný scénář.
„Musíme začít plánovat a navrhovat, dokud je čas se přizpůsobit.“