Připravené prohlášení senátora Chucka Grassleyho z Iowy
předsedy senátního výboru pro justici
Úloha soudců Nejvyššího soudu
úterý 15. března 2016
Pane prezidente, příští soudce Nejvyššího soudu může dramaticky změnit jeho směřování. A většina tohoto sboru se domnívá, že by americkému lidu neměla být odepřena možnost se k této otázce vyjádřit.
Myslíme si, že by měla proběhnout debata o roli soudců Nejvyššího soudu v našem ústavním systému.
Vzhledem k tomu jsem chtěl strávit několik minut diskusí o vhodné úloze soudu.
Než se k tomu vrátím, rád bych poznamenal, že vůdce menšiny pokračuje ve svých každodenních misích týkajících se volného místa u Nejvyššího soudu. Většina z nás tady bere jeho slova s rezervou. Nebudu tedy ztrácet čas tím, že budu reagovat na všechno, co řekne. Jen poznamenám, že toto řekl v roce 2005, kdy druhá strana filibustovala řadu nominací na obvodní soud a několik měsíců předtím, než filibustovala nominaci Alita na Nejvyšší soud:
„Povinnosti Senátu jsou stanoveny v Ústavě USA. Nikde v tomto dokumentu se neuvádí, že Senát má povinnost dát prezidentským kandidátům hlasovat. Říká se tam, že jmenování se provádí s radou a souhlasem Senátu. To je něco úplně jiného, než když se řekne, že každý nominovaný dostane hlas.“
S tím přejdu k příslušné roli soudce podle naší ústavy.
Pane prezidente, součástí toho, co dělá Ameriku výjimečným národem, je náš zakládající dokument. Je to nejstarší psaná ústava na světě.
Vytvořila fungující republiku, zajistila stabilitu, chrání práva jednotlivce a je strukturována tak, aby se jednotlivé složky a úrovně vlády mohly bránit zásahům do svých oblastí působnosti.
Psaná ústava obsahuje slova s pevně daným významem. Ústava a v mnoha ohledech i národ přežily, protože jsme těmto slovům zůstali věrni. A naši ústavní republiku nakonec chrání Nejvyšší soud, který prosazuje Ústavu a její text.
Naše Ústava vytváří republiku, kde lid rozhoduje o tom, kdo mu bude vládnout a podle jakých pravidel. Nejvyšší soud může přehlasovat přání lidu pouze v případech, kdy Ústava zakazuje to, co lidem zvolení představitelé uzákonili.
V opačném případě jsou rozhodnutí soudu nesprávná.
Jinak řečeno, soudci nejsou oprávněni nahrazovat demokratický proces svými vlastními názory.
Kde ústava mlčí, rozhoduje lid o tom, jak bude spravován. Tento základní rys naší republiky je rozhodující pro zachování svobody.
Pokušení uplatňovat vlastní názory namísto Ústavy číhalo na soudce vždy. To vedlo k rozhodnutí ve věci Dred Scott. Na počátku minulého století to vedlo ke zrušení mnoha hospodářských předpisů.
A Američané v posledních desetiletích až příliš dobře vědí, že Nejvyšší soud tak činí pravidelně.
Justice Scalia se domníval, že k zajištění objektivity, nikoli subjektivity soudního rozhodování, je třeba číst ústavu podle jejího textu a původního významu, jak byl chápán v době, kdy byla tato slova napsána.
Ústava je zákon a má smysl. V opačném případě je to, co soud nabízí, pouze politika, která se maskuje jako ústavní právo.
Justice Scalia napsal, že právní stát je zákonem pravidel. Právo NENÍ to, že soudci čtou do ústavy své vlastní politické preference.
Není to vícefaktorový vyvažovací test nevázaný na text. Všichni víme, že soudci tyto vyvažovací testy používají, aby dosáhli svých preferovaných politických výsledků.
Soud není a neměl by být zapojen do pokračujícího ústavního konventu, jehož cílem je aktualizovat náš zakládající dokument tak, aby odpovídal osobním politickým preferencím soudců.
Ústava není „živý“ dokument. Nebezpečí u každého soudce, který se domnívá, že je oprávněn „aktualizovat“ Ústavu, spočívá v tom, že ji bude vždy aktualizovat tak, aby odpovídala jeho vlastním názorům.
To není vhodná role soudce. Jak řekl soudce Scalia: „The-times-they-are-a-changin‘ je chabá omluva pro zanedbávání povinností“.
Když konzervativci říkají, že úlohou soudců je vykládat ústavu a nikoliv vydávat zákony z lavic, vyslovujeme názor starý jako ústava sama. Tvůrci ústavy oddělili pravomoci federální vlády.
Ve Federalistovi 78 Hamilton napsal: „Výklad zákonů je řádnou a zvláštní doménou soudů“. Tvorba zákonů přísluší voleným zástupcům, kteří se zodpovídají lidu. Na soudech je, aby jej vykládaly.
Tyto názory na úlohu soudů podle Ústavy byly kdysi široce rozšířené. Počínaje Warrenovým soudem v 60. letech 20. století se však prosadila představa, že soudci jsou hybateli změn ve společnosti. Demokracie byla chaotická a pomalá. Pro soudce bylo mnohem snazší vnutit společnosti svou vůli pod rouškou výkladu ústavy.
Působit jako superzákonodárce bylo mnohem mocnější než rozhodovat případy čtením právního textu a záznamů.
Ujal se názor, že soudce může hlasovat o právní otázce stejně, jako by hlasoval jako zákonodárce. Možná, že tvůrci zákona podcenili to, co Federalista 78 nazval „nejméně nebezpečnou větví“, která „nemůže přijmout žádné aktivní rozhodnutí“.
Od dob Warrenova soudu je tento aktivistický přístup běžný: rušit jako protiústavní zákony, které ústava vůbec neřeší.
Nyní se prezident Obama ke své cti výslovně vyjádřil v tom smyslu, že soudci nejsou vázáni zákonem.
Obvykle se sice ohání tradiční, omezenou a správnou úlohou soudu rozhodovat případy na základě práva a faktů, ale vždy rychle dodává, že v těžkých případech by se soudkyně měla podívat na své „srdce“ nebo se spolehnout na „empatii“.
Předsedův „standard empatie“ je zcela v rozporu s povinností soudce být nestranný. Žádat soudce, aby při rozhodování případů bral v úvahu empatii, znamená žádat soudce, aby rozhodoval na základě svého vlastního, osobního pojetí dobra a zla, nikoliv na základě práva.
Jak jsem již řekl, každý ví, že tento prezident současné volné místo neobsadí. Nicméně prezident naznačil, že má v úmyslu předložit nominaci.
To je v pořádku. Podle ústavy je oprávněn nominaci předložit. A Senát má ústavní pravomoc odepřít souhlas, což také učiníme.
Ale zatímco debatujeme o správné roli soudu a o tom, jaký typ soudce by měl příští prezident jmenovat, je poučné prozkoumat, co prezident říká, že u kandidáta hledá.
Prezident dal jasně najevo, že jeho kandidát, ať už to bude kdokoli, nebude rozhodovat případy pouze na základě zákona nebo ústavy. Napsal, že v „případech, které se dostanou k Nejvyššímu soudu a v nichž právo není jasné“, by měl soudce uplatnit své „životní zkušenosti“.
To je samozřejmě jen aktualizovaná verze stejného standardu, který jsme od tohoto prezidenta slyšeli již dříve.
Jde o standard „empatie“.
Soudce, který dospívá k rozhodnutím na základě „empatie“ nebo „životní zkušenosti“, má samozřejmě silnou motivaci číst každý případ jako nejasný, takže má volnou ruku k tomu, aby se při dosahování „spravedlivých“ výsledků spoléhal na své „životní zkušenosti“.
Prezident rovněž uvedl, že každý soudce, kterého by jmenoval, by měl zvážit, „jakým způsobem ovlivňuje každodenní realitu životů lidí ve velké, komplikované demokracii a v rychle se měnící době. To je podle mého názoru zásadní prvek pro dosažení spravedlivých rozhodnutí a spravedlivých výsledků“.
Při vší úctě k prezidentovi, každý kandidát, který podporuje tento přístup, obhajuje nelegitimní roli soudu.
Je naprosto nelegitimní, aby jakýkoli soudce uplatňoval své osobní názory na spravedlnost a férovost.
Snad nejvíce znepokojující je prezidentovo prohlášení, že každý jeho nominant musí „dospět ke spravedlivým rozhodnutím a spravedlivým výsledkům“. To je samotná definice soudnictví zaměřeného na výsledky. A je v rozporu s představou soudce jako spravedlivého, neutrálního a zcela objektivního rozhodovatele v každém konkrétním případě.
Soudce má zpochybňovat předpoklady a přísně zkoumat argumenty, které strany předkládají, jak to dělal soudce Scalia.
Podle předsedova přístupu soudce vždy „dojde“ tam, kde začal.
To není posuzování. To je superzákonodárce v černém taláru.
V naší historii jsme bohužel měli soudce, kteří toto pojetí přijali. Předseda Nejvyššího soudu Warren nechvalně proslul otázkou: „Je to spravedlivé? Je to spravedlivé?“ bez jakéhokoli odkazu na zákon, když hlasoval.
Celé působení soudce Scalii u Soudu bylo věnováno ukončení tohoto nemístného a nevhodného přístupu.
Ve skutečnosti není soudce o nic více oprávněn nutit jiného Američana, aby se řídil jeho vlastními morálními názory nebo životními zkušenostmi, než kterýkoli jiný běžný Američan.
Vnucování takových osobních předsudků vystavuje občany nařízením shora, která nemohou změnit jinak než prostřednictvím změny ústavy. A tyto dekrety jim vnucují úředníci, které nemohou odvolat z funkce.
Toto není ústavní republika, kterou vytvořili tvůrci ústavy.
Americký lid si v tomto volebním roce zaslouží možnost vyjádřit se k tomu, zda má náš příští soudce aplikovat text Ústavy, nebo zda se má naopak spoléhat na své vlastní „životní zkušenosti“ a osobní smysl pro dobro a zlo, aby dospěl ke „spravedlivým rozhodnutím a spravedlivým výsledkům“.
Senátní republikáni zajistí, aby americkému lidu tato jedinečná a historická příležitost nebyla odepřena.