American Experience

Málo umělců kdy zaujalo veřejnost tak jako Harry Houdini. Od svého průlomu v roce 1899 až do své smrti v roce 1926 byl Houdini jedním z nejpopulárnějších světových bavičů, skutečnou hvězdou jeviště i filmového plátna. Jeho úniky ze zdánlivě nemožných situací znovu a znovu vzrušovaly diváky, kteří v něm nacházeli metaforu pro své vlastní životy a potvrzení lidské schopnosti překonat nepřízeň osudu. Útěk v obou významech tohoto slova. Ale zatímco Houdiniho jevištní postavu zná téměř každý, jeho málo známý osobní život je stejně objevný. Veřejné i soukromé pohledy jako celek činí z „Nepolapitelného Američana“ jedinečně působivé okno do jeho doby.

Jeho láska k Americe byla taková, že za své rodiště vždy prohlašoval Appleton ve Wisconsinu. Muž známý jako Houdini se však ve skutečnosti narodil jako Ehrich Weiss v maďarské Budapešti. Do Wisconsinu se dostal až o čtyři roky později, kdy se s matkou Cecelií a čtyřmi bratry připojil ke svému otci, který se zde stal rabínem malé reformní kongregace. Ačkoli byl Herman Mayer Weiss vzdělaný, nebyl v Americe předurčen k úspěchu (Weisz byl díky imigračním úředníkům přejmenován na Weisse). Jeho celoživotní boj o zajištění rodiny zanechal trvalý dojem na jeho synovi „Ehriemu“, který byl od útlého věku nucen pracovat, aby si vydělal na živobytí. Přesto chlapce přitahovalo vystupování a debutoval v sousedním cirkuse jako devítiletý trapézový artista „Ehrich, princ vzduchu“.

V roce 1887, po sérii neúspěšných rabinátů na Středozápadě, vzal Herman Mayer Weiss mladého Ehricha s sebou do New Yorku, kde žili v penzionu a našli si práci, jakou mohli. Když zrovna nepracoval, vynikal Ehrich ve sportu, zejména v plavání, boxu a běhu, a rozvíjel tak své přirozené atletické nadání, které mělo být pro jeho budoucí činnost zásadní. Znovu také objevil svůj zájem o kouzla z dětství a v roce 1891 se spojil s přítelem Jacobem Hymanem a začali společně vystupovat pod názvem „Bratři Houdiniové“. Poté, co v roce 1892 zemřel jeho těžce zkoušený otec, opustil osmnáctiletý Ehrich matku a bratry v New Yorku a vydal se na cesty. Bratři Houdiniové vystupovali se svým představením – nenápadnou sbírkou karetních a jiných kouzelnických triků – v muzeích a malých divadlech na severu státu New York a na Středozápadě. V roce 1893 vystupovali na Midwayi pozoruhodné Světové výstavy Columbia v Chicagu. V roce 1894 nahradil Hymana Harryho mladší bratr Dash, ale ne na dlouho. Toho léta se Harry seznámil a oženil s kolegyní z divadla, drobnou osmnáctiletou dívkou z Brooklynu jménem Wilhelmina Beatrice Rahnerová. „Bess“ se stala Harryho asistentkou a z bratrů Houdiniových se stali jednoduše „Houdiniovi“.

Přestože na sebe upozornili útěkem z kufru, který nazvali „Proměna“, život v muzeu desetníků byl pro mladý pár vyčerpávající. Ačkoli Houdinimu bylo sotva pětadvacet, v roce 1898 ho to už tak unavovalo, že vážně uvažoval o odchodu, a dokonce rozeslal katalog „Školy kouzel Harryho Houdiniho“, zatímco pobýval u své matky v New Yorku na delší dovolené. S Bess se však vrátili na cesty a na jaře 1899 se Houdinimu konečně podařilo prorazit. Obrat štěstěny nastal, když Martin Beck, vycházející magnát v novém světě vaudevillového divadla, uviděl Houdiniho v zahradě beergarden v St. Beck si nevšímal zbytku představení, ale viděl něco v Houdiniho útěcích s pouty na rukou a druhý den ho vyzval, aby mu nasadil vlastní pouta; Houdinimu se podařilo snadno uniknout. O několik dní později Beck – který působil v Orpheum circuit, jenž dominoval vaudevillu na Západě – poslal Houdinimu z Chicaga telegram: „Dvacátého šestého března můžete otevřít v Omaze za šedesát dolarů, uvidíte, že vás pravděpodobně navrhnou na celou příští sezónu.“ Jak Houdini později napsal: „Tento telegram změnil celou mou životní cestu.“

Koncem roku Beck zařídil, aby Houdini hráli v předních vaudevillových domech od Středozápadu až po Kalifornii; počátkem roku 1900 se stali hitem i na Keithově okruhu na východním pobřeží. Houdini projevoval talent pro reklamu, který se vyrovnal jeho schopnostem únikového umělce, a předváděl útěky z vězení a další veřejné kousky, aby nalákal lidi do divadel. Houdini, známý pod různými jmény jako „Slavný policejní bafuňář“, „Král pout“ a řadou dalších, vytvořil základní postupy, které z něj udělaly legendu. Po téměř deseti letech hraní v muzeích a cirkusech mu vaudeville musel připadat jako jiný svět. Houdini hráli méně představení – před luxusním publikem v přepychově vybavených divadlech – a vydělávali mnohem více peněz. Na přelomu století byl vaudeville vrcholem zábavní pyramidy a Harry Houdini se stal jednou z jeho hvězd.

Ale jakkoli to bylo úžasné, žádný úspěch v Americe, která se sotva začala vymaňovat z kulturního stínu Evropy, se nemohl rovnat přijetí za Atlantikem. Už se hádal s Beckem a uspořádal si vlastní turné po Evropě, kde měl strávit většinu následujících pěti let. Houdini neúnavně křižoval kontinent a britské ostrovy a stejně jako v Americe nadchl davy. Pokračoval také v pořádání veřejných výstav a přijímání výzev. Jedna taková nezapomenutelná výzva přišla od novin London Mirror, které si u Houdiniho objednaly speciální sadu pout. Po více než hodině – a několika teatrálních kouscích – se Houdini osvobodil ze „zrcadlových pout“ a vyvolal v hudebním sále pandemonium. V Německu způsobil ještě větší rozruch, když se střetl s mohutnou císařskou policií. Když ho jeden kolínský policista obvinil z podvodu, Houdini ho raději obvinil z pomluvy, než aby ustoupil. I když musel některé ze svých triků prozradit soudu, aby zvítězil, výsledný příval publicity jen posílil jeho status „König der Handschellen“ v Německu.

Po dobytí Evropy se Houdini v roce 1905 vrátil do Ameriky, kde zapustil kořeny a koupil si malou farmu v Connecticutu a honosný panelák na Manhattanu. Přestože práce baviče znamenala neustálé cestování, hnědý kámen se stal domovem pro jeho rodinu, zejména pro Cecelii Weissovou. Houdini si byl vždy blízký se svou matkou, ale od otcovy smrti projevoval zuřivou oddanost, které konkurovala pouze jeho láska k Bess. Když ho v roce 1913 ve Švédsku zastihla zpráva o její smrti, údajně omdlel, a když se probral, nekontrolovatelně plakal. „Jsem něco, čemu by se dalo říkat mateřský chlapec,“ přiznal muž, kterého celý svět oslavoval jako skutečného nadčlověka. Truchlil pro ni po zbytek života.

Tato oddanost spolu s urputnou touhou uspět tak, jak se to nikdy nepodařilo jeho otci, vedla Houdiniho k neúnavnému úsilí a pomáhá vysvětlit jeho neuvěřitelnou kariéru. Když by se jiní stáhli do ústraní a užívali si svého úspěchu, Houdini se znovu a znovu objevoval a nacházel nové způsoby, jak si udržet přitažlivost pro veřejnost. V roce 1908 představil slavný únik z plechovky od mléka a připomněl divákům, že „neúspěch znamená smrt utopením“. Přibližně ve stejné době uspořádal sérii „skoků z mostu s pouty“, které přilákaly velké davy lidí a velkou publicitu. V roce 1913 přidal propracovaný únik z čínské mučírny ve vodě, který obvykle označoval jako „vzhůru nohama“. Někteří ho považují za Houdiniho největší trik a rozhodně měl všechny prvky Houdiniho vystoupení: brilantní technické pojetí, velkou fyzickou sílu a vysoce dramatickou prezentaci.

Po téměř třech desetiletích veřejných vystoupení Houdini nakonec našel nový a účinný způsob, jak oslovit lidi: film. Svůj první film, seriál nazvaný „Záhada mistra“, natočil v roce 1918, právě v době, kdy se filmový průmysl začal rozjíždět. Přestože jeho herectví bylo dřevěné a kouzla na plátně neměla nic z tajemství živých kouzel, stal se Houdini jedním z prvních akčních hrdinů Hollywoodu a jeho filmy nadchly diváky po celém světě. Nyní, když mu táhlo na čtyřicet a byl fyzicky opotřebovaný, byl nadšený, že může jednou předvést útěk a mít ho navždy zachovaný. A Houdini se typickým způsobem vrhl do nového média oběma nohama: nespokojil se jen s rolí hvězdy, ale založil vlastní produkční společnost a několik dalších podniků spojených s filmem, z nichž všechny prodělávaly.

Další Houdiniho velká vášeň se objevila na počátku 20. let, kdy se stal předním kritikem spiritistického hnutí, které zachvátilo Evropu a Ameriku po první světové válce. Houdini, který se možná styděl za nedostatek formálního vzdělání, se vždy usilovně vzdělával; jeho velkou vášní byla historie magie a shromáždil jednu z největších sbírek těchto materiálů na světě. Když si tedy spiritistická média získala značnou pozornost tvrzením, že jsou ve spojení se světem duchů, nejslavnější iluzionista světa cítil nutkání odhalit je takové, jací jsou: vysoce kvalifikovaní umělci. Houdiniho křížová výprava, k níž přistupoval s příznačným zaujetím, vedla ke dvěma obzvláště odhalujícím epizodám. Jednou z nich bylo jeho přátelství s anglickým spisovatelem sirem Arthurem Conanem Doylem, předním zastáncem spiritismu. Přestože Houdini chtěl zůstat s tímto známým spisovatelem v přátelském vztahu, jejich rozdílné názory nakonec vedly k roztržce. Druhou epizodou byl jeho velmi veřejný boj s nejznámějším médiem té doby, Minou Crandonovou alias „Margery“, manželkou významného bostonského chirurga. Jako člen výboru organizovaného časopisem Scientific American pomohl Houdini po sérii bojových seancí odhalit Margery jako podvodnici. Na vlastní náklady dokonce vydal čtyřicetistránkovou ilustrovanou brožuru s názvem „Houdini odhaluje triky používané bostonským médiem ‚Margery'“. Jakkoli byl Houdini velkorysý k rodině a přátelům, stal se z něj nesmiřitelný nepřítel.

Houdini začal rok 1926 na vysoké noze a dosáhl vrcholu úspěchu s vlastní one-man show na Broadwayi. Dvouapůlhodinové představení „HOUDINI“ obsahovalo trochu ze všeho, co z něj udělalo legendu už v dobách muzea desetikorun: drobné iluze, velkolepé úniky a odhalení spiritismu. Představení mělo takový úspěch, že ho vzal na cesty. Během říjnového pobytu v Montrealu však Houdiniho v šatně napadl mladý muž. Rány do břicha – které si pozval jako zkoušku své legendární síly – zhoršily jeho zánět slepého střeva a brzy vážně onemocněl. V poslední ukázce vytrvalosti a síly vůle vystoupil Houdini následující den a znovu v Detroitu. Slepé střevo mu bylo vyoperováno 25. října, ale kvůli prodlevě se u něj rozjela infekce a na Halloween v Detroitu zemřel.

Houdiniho úmrtí předznamenaly titulní stránky novin, dlouhé nekrology a přeplněný veřejný pohřeb v New Yorku. To byly jen některé ze známek toho, že svět věděl, že ztratil jednoho z nejoriginálnějších a nejoblíbenějších bavičů všech dob.