Křesťané dnes považují za samozřejmé, že Bůh je náš Otec, ale málokdo se pozastaví nad tím, co toto jméno skutečně znamená. Víme, že Ježíš učil své učedníky modlit se „Otče náš“ a že aramejské slovo Abba („Otče“) je jedním z mála, které Ježíš použil a které zůstalo v našem Novém zákoně nepřeloženo. V dnešní době to málokomu připadá zvláštní a mnoho lidí je překvapeno, když zjistí, že Židé Ježíšovy doby, a dokonce i jeho vlastní učedníci, byli jeho učením zmateni. Je to proto, že hlubší význam a širší důsledky pojmu „Otec“ jsou dnes z velké části neznámé. Toto označení se stalo tak rozšířeným a všeobecně přijímaným, že už o něm nepochybujeme, a tak si často neuvědomujeme, jak je pro naše chápání Boha důležité.
Předkřesťanské chápání Boha jako Otce
Ježíš vyvolal reakci, když mluvil o Bohu jako o svém Otci, ale vymyslel tuto myšlenku? Neexistovaly pro jeho učení nějaké precedenty v judaismu (nebo snad dokonce mezi pohany)? Ježíšovo tvrzení, že Bůh je jeho Otec, se poprvé objevilo v debatě o sobotním dni odpočinku. Ježíš tvrdil, že je správné, aby v sobotu uzdravoval, protože, jeho slovy: „Můj Otec pracuje až dosud a já pracuji“ (Jan 5,17). Jinými slovy, ačkoli Bůh sedmý den odpočíval od svého díla stvoření, jeho dílo zachování a nakonec i vykoupení stále pokračovalo. Ježíš navíc spojil svou vlastní službu s tímto pokračujícím dílem Otce, čímž nastolil otázku jejich vztahu způsobem, který znepřátelil jeho židovské spoluobčany. Jak uvádí evangelium:
O to víc se ho Židé snažili zabít, protože nejenže porušoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha svým vlastním Otcem a činil se rovným Bohu (Jan 5,18).
Byla reakce Židů oprávněná? Starý zákon zřídkakdy používá slovo Otec jako označení Boha, ale existují přinejmenším dva důležité texty, v nichž tak činí. Oba se nacházejí ke konci Izajáše a vyskytují se v kontextu hříchu a pokání. První z nich zní takto:
Ty jsi náš Otec, i když nás Abraham nezná a Izrael nás neuznává, ty, Hospodine, jsi náš Otec, odedávna je tvé jméno náš Vykupitel (Iz 63,16-17).
Druhý zní:
Pane, ty jsi náš Otec, my jsme hlína a ty jsi náš hrnčíř, my všichni jsme dílo tvé ruky. Nehněvej se tak strašně, Hospodine, a nevzpomínej na nepravost navěky (Iz 64,8-9).
Na první pohled by se mohlo zdát, že Izajáš nazývá Boha Otcem, protože je stvořitelem Izraele, ale věci nejsou tak jednoduché. Bůh byl Stvořitelem každého člověka, nejen Izraele, ale ne s každým navázal smluvní vztah. Ze způsobu, jakým ho Izajáš oslovil, je zřejmé, že vztah Izraele k Bohu považoval za něco zvláštního a odlišného od toho, co by se dalo říci o celém lidstvu. Nazvat Boha Otcem pro něj znamenalo uznat zvláštní vztah k němu. V těchto verších je Bůh osloven jako Otec ne proto, že je Stvořitelem Izraele, ale proto, že je jeho Vykupitelem, což odhaluje povahu zvláštního vztahu, který má Bůh ke svému vyvolenému lidu.
Smluvní kontext Božího otcovství je vyjádřen i v dalších starozákonních textech, i když slovo „Otec“ není výslovně zmíněno. Vezměme si například Mojžíšova slova:
Jste synové Hospodina, svého Boha … Jste přece lidem svatým Hospodinu, svému Bohu, a Hospodin si vás vyvolil za lid, za své drahocenné vlastnictví, ze všech národů, které jsou na povrchu země (Dt 4,12). 14,1-2).
Něco podobného se objevuje v Žalmu 103:
Jako se otec slitovává nad svými dětmi, tak se Hospodin slitovává nad těmi, kdo se ho bojí (Ž 103,13).
Podobně u Jeremiáše nacházíme následující:
Je Efrajim můj milý syn? Je to mé milované dítě? Vždyť jak často proti němu mluvím, tak často na něj stále vzpomínám. Proto po něm mé srdce touží, jistě se nad ním slituji, prohlašuje Hospodin (Jer 31,20).
V každém z těchto případů je základním tématem to, že Bůh je Otcem Izraele. Vyvolil si Izraelity jako své děti, a protože tak učinil, vykoupí je navzdory jejich hříšnosti. Jeho otcovství je vyjádřeno v tomto smluvním kontextu a bez něj by nedávalo smysl. Ježíš tento rozměr vyzdvihl, když zpochybnil židovský předpoklad, že jsou dětmi Abrahamovými stejně jako on. Svým způsobem jejich nárok uznal, ale dále řekl, že ve skutečnosti on i oni konají dílo svých duchovních otců, kteří nejsou stejní. Ježíš konal dílo Boha, svého Otce, ale jeho židovští odpůrci konali dílo ďábla, o němž Ježíš řekl, že je jejich pravým otcem – nikoli Abrahamem. To Židy tak rozzlobilo, že byli pohnuti k výkřiku, že „Bůh je náš Otec“, což bylo uznání právě toho, za co Ježíše kritizovali, ale zároveň tvrzení, o němž svědčí Starý zákon (Jan 8,37-59). Ačkoli to tedy pro Židy nebylo přirozené, když byli takto vyprovokováni, byli připraveni uznat, že Bůh je jejich Otcem ve smluvním smyslu.
Nežidovské národy na tom byly zcela jinak. Často byly připraveny uznat existenci božské postavy Otce, jak vidíme ze jména Jupiter („Otec Jupiter“), ale nebylo vždy jasné, co to znamená. Pro některé byl jejich bůh otec stvořitelem, ale pro jiné, a zejména pro platoniky v novozákonní době, byl Otec skrytým božstvem, které sídlilo nad nebesy a nemělo přímý kontakt s hmotnými věcmi. Místo toho měl mysl, která vytvářela myšlenky a ideje, z nichž jednou byl Stvořitel (Demiurg), který stvořil svět. Důvodem tohoto rozlišení bylo, že platonici věděli, že svět je nedokonalý, a proto jej nemohl stvořit přímo Otec. V rané církvi se objevili lidé, které nazýváme gnostiky a kteří tento způsob myšlení převzali. Věřili, že Ježíš Kristus je Synem skrytého Otce, kterého poslal, aby vykoupil svět z díla (podřadného) Stvořitele. Tuto myšlenku však žádný křesťan nemohl přijmout, protože biblické zjevení jasně ukazuje, že Stvořitel a Vykupitel jsou tentýž Bůh. Biblický Bůh je Stvořitelem všech lidí, ale Otcem pouze těch, které hodlá vykoupit, a právě ve svém Synu Ježíši Kristu zjevil tento záměr těm, které si vyvolil ke spáse.
Ježíš a jeho Otec
Křesťané nazývají Boha svým Otcem, protože to Ježíš učil své učedníky. Nedělal to proto, aby zdůraznil, že Bůh je jejich Stvořitelem (i když jím samozřejmě je), ale proto, že je jejich Vykupitelem. Ježíš měl jedinečný vztah s Bohem Otcem, který chtěl sdílet se svými následovníky. Během svého pobytu na zemi o tom mluvil zcela jasně. „Kdo viděl mě, viděl Otce,“ řekl (Jan 14,9). „Já a Otec jsme jedno“ (Jan 10,30). V rané církvi byli někteří, kteří si podobné verše vykládali tak, že Ježíš je sám Otec, který se pouze v přestrojení zjevuje na zemi. Tento názor však nelze přijmout, protože při mnoha jiných příležitostech Ježíš buď mluvil ke svému Otci, nebo o něm mluvil způsobem, který jasně ukazuje, že Otec je jiná osoba. Zvláště zřejmé je to z jeho slov na kříži. Když řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34) a „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha“ (Lk 23,46), není pochyb o tom, že nemluvil sám se sebou.
Z Nového zákona zároveň jasně vyplývá, že Ježíš měl Otcovu autoritu říkat a dělat věci, které jsou o něm zaznamenány v evangeliích, a že to, co dělal, bylo Božím dílem. Dobrý příklad se objevuje v Markově evangeliu, když Ježíš skeptickému publiku ukázal, že má moc odpouštět hříchy, což je výsada, která náleží pouze Bohu (Mk 2,6-12). Jeho kritici proto měli pravdu, když tvrdili, že tím, že se Ježíš nazývá Synem, se staví na roveň Bohu, protože Otec a Syn mají stejnou přirozenost. To, co odlišuje Syna od Otce, není kvalita jeho bytí, které je stejně božské jako Otcovo, ale fungování jejich vztahu, podle něhož Syn přišel na svět, aby plnil Otcovu vůli.
Ježíš zjevil, že Otec se rozhodl vykoupit svět nikoli sám, ale prostřednictvím svého Syna. Nový zákon nikdy nevysvětluje, proč jsou Otec a Syn ve vzájemném vztahu právě tímto způsobem. Jediné, co můžeme říci, je, že oba jsou věčně přítomni v Trojici, ale proč je jedním z nich Otec a druhým jeho Syn, je tajemství skryté našim očím (Jan 1,1-3) Víme jen, že to byl Otcův plán spasit svůj vyvolený lid a že Syn dobrovolně souhlasil stát se člověkem, aby mohl uskutečnit Otcovy záměry (Flp 2,5-8). Za lidské hříchy bylo třeba zaplatit, ne proto, že by byl Otec mstivý, ale proto, že mu na jeho lidských dětech záleží. To, co děláme, je důležité, a pokud jsou naše činy špatné, nemůže je jednoduše ignorovat. Cenou za vzpouru proti Bohu je smrt, protože Bůh je zdrojem života, a tak být od něj odříznut znamená být odříznut od samotného života. Duchovně mrtví lidé nemají moc zaplatit cenu za své hříchy – to může udělat pouze člověk bez hříchu. Proto se Boží Syn stal člověkem. Trpěl a zemřel nejen kvůli nám, ale také kvůli Otci, protože jeho vykupitelskou smrtí byla naplněna Otcova spravedlnost. Otec to potvrdil tím, že ho vzkřísil z mrtvých a vzal zpět do nebe, kde ho postavil po své pravici jako vládce a soudce světa (Sk 2,32-33; Fil 2,9-11; 1K 15,20-28).
Otec a my
Otec a Syn zůstávají odlišnými osobami, ale spolupracují na spáse těch, kteří byli vyvoleni. Otec se nám zjevuje jako princip Božství, jako ten, kdo plánuje dílo spásy a kdo posílá Syna, aby je uskutečnil. Syn za nás v Otcově přítomnosti prosí a Otec nám odpouští díky Synově přímluvě za nás. Jsme povzbuzováni k tomu, abychom se modlili k Otci, a jsme k tomu uschopněni, protože Syn nás s ním spojil svou smrtí a vzkříšením (Gal 2,20). Tímto činem nás Ježíš spojil se sebou jako své sourozence. Rozdíl spočívá v tom, že on je od přirozenosti božský a bezhříšný Syn Otce, zatímco my jsme hříšníci, kteří jím byli adoptováni. Sám Ježíš to řekl, když po svém vzkříšení řekl Marii Magdaléně, aby šla k jeho učedníkům, které nyní nazývá svými bratry, a řekla jim, co se má stát:
Nepřipoutávejte se ke mně, neboť jsem ještě nevystoupil k Otci, ale jděte k mým bratřím a řekněte jim: „Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.“ (Jan 20,17)
Přirozeností nejsme Boží děti. Jako jeho stvoření nemáme s jeho božským bytím nic společného, ale díky přebývání Ducha svatého jsme byli začleněni do života Trojice. Právě díky této přítomnosti Ducha v nás můžeme přistupovat k Otci a mít s ním vztah. Jak napsal Pavel Galaťanům:
Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, který volá: „Abba, Otče!“
. Takže už nejste otroci, ale synové, a když synové, tak dědicové skrze Boha (Gal 4,6-7).
V praktickém smyslu je vztah, který nám Syn dal s Bohem Otcem, analogický jeho vlastnímu. V Synu jsme se stali dědici Otcova království, spoluvládci s ním a dokonce soudci andělů (1 Kor 6,3). Toto vysoké povolání má svou cenu, neboť stejně jako Syn oslavoval svého Otce, když byl na zemi, jsme i my povoláni k tomu, abychom ho oslavovali (Jan 17,1-26). Nemůžeme to dělat vlastními silami, ale pouze ve vztahu, který s námi Otec navázal prostřednictvím Syna a Ducha svatého, a skrze něj. Stejně jako vše, co dělají oni, se děje ve vztahu k Otci, tak i vše, k čemu jsme povoláni, se musí dít v kontextu poslušnosti jeho vůli. K Otci se modlíme skrze Syna a v Duchu svatém, protože to je vzor našeho vztahu k Bohu, který nám zjevil. K Otci se modlíme proto, že náš Stvořitel je také naším Vykupitelem a právě v této vykupitelské lásce ho poznáváme.
.