Kdo byla Anne Franková?
Annelies Marie „Anne“ Franková byla světoznámá deníkářka německého původu a oběť holocaustu za druhé světové války. Její dílo Deník Anny Frankové si přečetly miliony lidí.
Na útěku před nacistickým pronásledováním Židů se rodina přestěhovala do Amsterdamu a později se dva roky skrývala. Během této doby Franková psala o svých zážitcích a přáních. V roce 1945 byla rodina nalezena a poslána do koncentračních táborů, kde Frank ve věku 15 let zemřel.
Rodina Anne Frankové
Frankova matka se jmenovala Edith Franková. Její otec Otto Frank byl za první světové války poručíkem německé armády, později se stal podnikatelem v Německu a Nizozemsku. Anna měla sestru Margot, která byla o tři roky starší. Otto byl jediným členem své nejbližší rodiny, který přežil koncentrační tábory.
Anne Franková ve škole v roce 1940
Foto: Franková se narodila 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo). Frankovi byli typickou německo-židovskou rodinou z vyšší střední třídy, která žila v klidné, nábožensky různorodé čtvrti nedaleko předměstí Frankfurtu. Narodila se však v předvečer dramatických změn v německé společnosti, které měly brzy narušit šťastný a poklidný život její rodiny i všech ostatních německých Židů.
Z velké části kvůli tvrdým sankcím uvaleným na Německo Versailleskou smlouvou, která ukončila první světovou válku, se německá ekonomika ve 20. letech 20. století potýkala s hrozivými problémy. Na přelomu dvacátých a třicátých let se vedoucí politickou silou Německa stala zarytě antisemitská Národně socialistická dělnická strana (nacistická strana) vedená Adolfem Hitlerem, která v roce 1933 získala kontrolu nad vládou.
„Vzpomínám si, že už v roce 1932 kolem pochodovaly skupiny šturmoviků a zpívaly: ‚Když z nože stříká židovská krev‘,“ vzpomínal později Otto.
Útěk do Amsterdamu
Když se 20. ledna 1933 stal Hitler německým kancléřem, rodina Frankových si okamžitě uvědomila, že je čas utéct. Na podzim roku 1933 se přestěhovali do nizozemského Amsterdamu.
Otto později řekl: „I když mě to hluboce ranilo, uvědomil jsem si, že Německo není svět, a navždy jsem opustil svou zemi.“
Okolnosti emigrace své rodiny popsala Franková po letech ve svém deníku: „Protože jsme Židé, emigroval můj otec v roce 1933 do Holandska, kde se stal generálním ředitelem holandské společnosti Opekta, která vyrábí produkty používané při výrobě marmelád.“
Po letech snášení antisemitismu v Německu si Frankovi s úlevou opět užívali svobody ve svém novém rodném městě Amsterdamu. „V té době bylo možné začít znovu a cítit se svobodně,“ vzpomínal Otto.
Franková začala v roce 1934 navštěvovat šestou amsterodamskou školu Montessori a po celý zbytek 30. let prožívala relativně šťastné a normální dětství. Franková měla mnoho přátel, holandských i německých, židovských i křesťanských, a byla bystrou a zvídavou studentkou.
Nacistická okupace Nizozemska
1. září 1939 nacistické Německo napadlo Polsko a rozpoutalo globální konflikt, který se stal druhou světovou válkou. Dne 10. května 1940 vtrhla německá armáda do Nizozemska. Nizozemci kapitulovali 15. května 1940, čímž začala nacistická okupace Nizozemska.
Jak si Frank později zapsal do svého deníku: „Po květnu 1940 bylo dobrých časů málo; nejdříve byla válka, pak kapitulace a pak příchod Němců, a tehdy začaly pro Židy problémy.“
Od října 1940 nacističtí okupanti zavedli v Nizozemsku protižidovská opatření. Židé museli neustále nosit žlutou Davidovu hvězdu a dodržovat přísný zákaz vycházení; nesměli také vlastnit podniky. Frank a její sestra byli nuceni přestoupit do segregované židovské školy.
Otto si dokázal udržet kontrolu nad svým podnikem tím, že jeho vlastnictví oficiálně přepsal na dva své křesťanské společníky, Jo Kleimana a Victora Kuglera, přičemž podnik nadále řídil ze zákulisí.
Ukrývání v tajné příloze
5. července 1942 dostala Margot oficiální předvolání, aby se dostavila do nacistického pracovního tábora v Německu. Hned následujícího dne se rodina Frankových ukryla v provizorních prostorách v prázdném prostoru v zadní části budovy Ottovy firmy, kterému říkali Tajná příloha.
Frankovy v úkrytu doprovázel Ottův obchodní partner Hermann van Pels a také jeho žena Auguste a syn Peter. Ottovi zaměstnanci Kleiman a Kugler, stejně jako Jan a Miep Giesovi a Bep Voskuijlová, jim poskytovali jídlo a informace o vnějším světě.
Rodiny strávily v úkrytu dva roky a ani jednou nevystoupily z temné, vlhké a izolované části budovy.
VYTVOŘIT FAKTA O BIOGRAFII ANNE FRANKOVÉ
Koncentrační tábor
4. srpna, 1944 vtrhl do tajné přílohy důstojník německé tajné policie v doprovodu čtyř nizozemských nacistů a zatkl všechny, kteří se tam ukrývali, včetně Frankové a její rodiny. Byli prozrazeni anonymním tipem a totožnost jejich zrádce zůstává dodnes neznámá.
Obyvatelé Tajné přílohy byli odvezeni do tábora Westerbork, koncentračního tábora v severovýchodním Nizozemsku. Přijeli osobním vlakem 8. srpna 1944. Uprostřed noci na 3. září 1944 byli převezeni do koncentračního tábora Osvětim v Polsku. Po příjezdu do Osvětimi byli muži a ženy rozděleni. To bylo naposledy, kdy Otto viděl svou ženu a dcery.
Po několika měsících těžké práce při tahání těžkých kamenů a travních rohoží byli Frank a Margot opět převezeni. V zimě dorazili do koncentračního tábora Bergen-Belsen v Německu, kde bylo málo jídla, hrozné hygienické podmínky a řádily nemoci.
Jejich matka s nimi nesměla odjet. Edith onemocněla a zemřela v Osvětimi krátce po příjezdu do tábora, 6. ledna 1945.
Smrt Anny Frankové
Franková i její sestra Margot onemocněly na začátku jara 1945 tyfem. Zemřely během jednoho dne v březnu 1945, jen několik týdnů předtím, než britští vojáci osvobodili německý koncentrační tábor Bergen-Belsen, kde byly internovány. Frankové bylo v době její smrti pouhých 15 let a byla jednou z více než milionu židovských dětí, které zahynuly během holocaustu.
Na konci války se Frankův otec Otto, jediný přeživší z koncentračních táborů, vrátil domů do Amsterdamu a zoufale hledal zprávy o své rodině. Dne 18. července 1945 se setkal se dvěma sestrami, které byly s Frankovou a Margot v Bergen-Belsenu, a předal jim tragickou zprávu o jejich smrti.
Deník Anny Frankové
Tajná příloha: Deníkové dopisy od 14. června 1942 do 1. srpna 1944 byl výběr pasáží z Frankova deníku, který 25. června 1947 vydal její otec Otto. Deník mladé dívky, jak se obvykle nazývá v angličtině, byl od té doby vydán v 67 jazycích. Po celém světě vznikl nespočet jeho vydání, stejně jako filmových a divadelních adaptací, a zůstává jedním z nejdojemnějších a nejčtenějších svědectví z první ruky o židovské zkušenosti během holocaustu.
Dvanáctého června 1942 dali rodiče Frankové k jejím třináctým narozeninám deník s červenými puntíky. Svůj první zápis, adresovaný imaginární kamarádce Kitty, napsala ještě téhož dne: „Doufám, že se ti budu moci se vším svěřit, jako jsem se nikdy nikomu svěřit nemohla, a doufám, že mi budeš velkým zdrojem útěchy a podpory.“
Během dvou let, které Franková se svou rodinou strávila ukrýváním před nacisty v tajné příloze v Amsterdamu, si do deníku denně psala rozsáhlé záznamy, aby si ukrátila čas. Některé z nich prozrazovaly hloubku zoufalství, do něhož se během dne za dnem věznění občas propadala.
„Dostala jsem se do bodu, kdy mi téměř nezáleží na tom, zda budu žít, nebo zemřu,“ napsala 3. února 1944. „Svět se bude točit dál i beze mě a já stejně nemůžu nic udělat, abych události změnila.“ Psaní jí umožňovalo udržet si zdravý rozum a dobrou náladu. „Když píšu, dokážu ze sebe setřást všechny starosti,“ napsala 5. dubna 1944.
Když se Otto na konci války vrátil z koncentračních táborů do Amsterdamu, našel Frankův deník, který zachránila Miep Giesová. Nakonec sebral sílu a přečetl si ho. To, co objevil, ho ohromilo.
„Objevila se v něm úplně jiná Anne než dítě, které jsem ztratil,“ napsal Otto v dopise své matce. „Neměl jsem ponětí o hloubce jejích myšlenek a citů.“
Přes všechny pasáže plné zoufalství je Frankův deník v podstatě příběhem víry, naděje a lásky tváří v tvář nenávisti. „Kdyby tu byla, Anne by byla tak pyšná,“ řekl Otto.
Frankův deník přetrvává nejen díky pozoruhodným událostem, které popsala, ale také díky jejímu mimořádnému vypravěčskému nadání a neúnavnému duchu, s nímž překonávala i ty nejstrašnější okolnosti.
„Je pro mě naprosto nemožné budovat svůj život na základech chaosu, utrpení a smrti,“ napsala si 15. července 1944. „Vidím, jak se svět pomalu mění v divočinu, slyším blížící se hřmění, které jednoho dne zničí i nás. Cítím utrpení milionů lidí. A přesto, když se podívám na oblohu, nějak cítím, že se vše změní k lepšímu, že i tato krutost skončí, že se opět vrátí mír a klid.“
Kromě deníku si Franková plnila zápisník citáty svých oblíbených autorů, originálními příběhy a začátky románu o svém pobytu v tajné příloze. Její zápisky odhalují dospívající dívku s kreativitou, moudrostí, hloubkou emocí a rétorickou silou daleko přesahující její léta.
Skryté stránky deníku Anne Frankové & Sprosté vtipy
V květnu 2018 objevili badatelé dvě skryté stránky ve Frankově deníku, které obsahovaly sprosté vtipy a „sexuální záležitosti“, jež dospívající dívka zakryla nalepeným hnědým papírem. „Někdy si představuji, že by za mnou mohl někdo přijít a požádat mě, abych ho informoval o sexuálních záležitostech,“ napsal Frank v holandštině. „Jak bych to udělal?“
Franková se snažila na tyto otázky odpovídat, jako by mluvila s imaginární osobou, a používala výrazy jako „rytmické pohyby“ k popisu sexu a „vnitřní lék“, čímž narážela na antikoncepci.
Franková také psala o svém menstruačním cyklu s tím, že je to „znamení, že je zralá“, věnovala prostor „sprostým vtipům“ a odkazovala na prostituci: „V Paříži na to mají velké domy.“
Stránky byly datovány 28. září 1942 a byly součástí jejího prvního deníku – toho, který si určila jen pro sebe. „Je to opravdu zajímavé a dodává to význam našemu chápání deníku,“ řekl Ronald Leopold, výkonný ředitel Domu Anny Frankové. „Je to velmi opatrný začátek toho, jak se z ní stala spisovatelka.“
Dům Anny Frankové
Po skončení druhé světové války byla tajná příloha na seznamu budov určených k demolici, ale skupina lidí v Amsterdamu vedla kampaň a založila nadaci, která je dnes známá jako Dům Anny Frankové. Dům zachoval úkryt Frankové; dnes je jedním ze tří nejoblíbenějších muzeí v Amsterdamu.
V červnu 2013 prohrál Dům Anny Frankové soudní spor s Fondem Anny Frankové poté, co Fond zažaloval Dům o navrácení dokumentů spojených s Annou a Otto Frankovými. Fyzický deník Frankové a další písemnosti jsou však majetkem nizozemského státu a od roku 2009 jsou v Domě trvale zapůjčeny.
V roce 2015 Fonds, držitelé autorských práv k deníku Anny Frankové, prohráli soudní spor s Domem Anny Frankové poté, co Dům v roce 2011 zahájil nový vědecký výzkum textů.
V roce 2009 zahájilo Centrum Anny Frankové v USA celonárodní iniciativu nazvanou Sapling Project, v jejímž rámci byly na 11 různých místech po celé zemi vysazeny sazenice ze 170 let starého kaštanu, který Franková dlouho milovala (jak je uvedeno v jejím deníku).