Cesty přenosu infekce virem hepatitidy C | Annals of Hepatology

Definitivní identifikace genomu hepatitidy C v roce 1989 vedla k potvrzení, že tento virus představuje celosvětový zdravotní problém.1 Virus hepatitidy C (HCV) je jednou z nejčastějších příčin chronického onemocnění jater a je jednou z hlavních indikací k transplantaci jater. Odhaduje se, že přibližně čtyři miliony Američanů jsou nositeli protilátek proti hepatitidě C. Virus je přítomen v krvi tří milionů Američanů a nejvíce se vyskytuje u lidí mezi 40 a 60 lety.1,2

Viry hepatitidy A, B a C patří do čeledi Flaviviridae. Virus se skládá z jednoho řetězce RNA obklopeného obalem z hostitelské membrány, do kterého byly vloženy glykoproteiny. Filogeneticky bylo identifikováno šest genotypů HCV.2

Rizikové faktory

HCV se přenáší parenterální cestou, z nichž nejčastější je transfuze krve a intravenózní podání léků. Před rokem 1992, kdy byl zaveden screening dárců krve na hepatitidu, zvyšovaly transfuze krve nebo produktů získaných z krve riziko přenosu HCV.4-6 Mezi další potenciální cesty, kterými se HCV může přenášet, patří tetování, intranazální užívání kokainu, piercing a náhodné poranění infikovanou jehlou. Tetování je třeba věnovat zvláštní pozornost, protože se zdá, že riziko infekce HCV závisí na velikosti, počtu a místě tetování.7,8

Běžnými rizikovými faktory pro vznik hepatitidy C jsou

–
intravenózní užívání drog,
–
krevní transfuze provedené před rokem 1992,
–
náhodné vpichy infikovanými jehlami,
–
perinatální přenos,
–
hemofilie,
–
hemodialýza a
–
transplantace provedené před rokem 1992.

Běžnými rizikovými faktory pro vznik hepatitidy C jsou: Nejčastějšími rizikovými faktory pro vznik hepatitidy C jsou např:

–
intranazální užívání kokainu,
–
pírsing do těla,
–
tetování,
–
společné holení,
–
sexuální aktivity,
–
erozi boxerských kloubů a
–
přenos ze zdravotnických pracovníků na pacienty.

Přenos hepatitidy C ze zdravotnických pracovníků na pacienty v jejich péči byl zaznamenán, ale je vzácný.9 Pravděpodobnější je přenos hepatitidy z pacientů na zdravotnické pracovníky při invazivních zákrocích, jako je kolonoskopie nebo kardiochirurgie.10,14 Virus může být na zdravotnické pracovníky přenesen náhodným propíchnutím kůže; míra přenosu hepatitidy C touto cestou je nižší než u hepatitidy typu B, ale vyšší než u HIV. Ačkoli imunitu proti viru hepatitidy B lze dočasně posílit podáním gama globulinu, jediné, co lze v případě možnosti přenosu HCV v důsledku náhodného vpichu udělat, je sledovat, zda se onemocnění rozvine. Virová nálož u infikované osoby je ukazatelem rizika přenosu na neinfikovanou osobu. Přenos je nepravděpodobný, pokud zdrojový pacient nemá detekovatelnou RNA hepatitidy C, ale pokud nelze stanovit virovou nálož zdrojového pacienta nebo pokud je test na RNA HCV pozitivní, měla by být osoba, která úraz utrpěla, vyšetřena na HCV a v případě pozitivity léčena.8

K sexuálnímu přenosu hepatitidy C dochází v méně než 5 % případů,1 ale míra přenosu se zvyšuje v případech více sexuálních partnerů, sexu s prostitutkami, análního sexu, traumatického sexu, sexu během menstruace nebo sexu bez vhodné vaginální lubrikace. U manželských párů se riziko přenosu zvyšuje s časem,10 ale vliv běžných holících čepelí nebyl stanoven.11

Jelikož se HCV jen zřídka vyskytuje ve spermatu nebo vaginální tekutině, je riziko sexuálního přenosu HCV velmi malé. Riziko nákazy u osoby, která má po dobu 20 let sexuální vztah bez ochrany s osobou nakaženou HCV, je 2,5 %. Proto se bariérové metody zpravidla nedoporučují pro monogamní páry. Podle některých studií je riziko sexuálního přenosu větší, pokud k němu dojde z muže na ženu, než když k němu dojde ze ženy na muže. Riziko přenosu spojené s análním sexem je větší, protože je traumatičtější. Přítomnost genitálních vředů může zvyšovat riziko přenosu HCV. Orální sex nepředstavuje riziko s výjimkou případů, kdy jsou přítomny vředy v ústech nebo krvácení z dásní.12, 13

Zda je nutné, aby partneři v sexuálním vztahu s pacienty s hepatitidou C používali profylaktické kondomy, je sporné. Evropští autoři považují kondomy za méně důležité než autoři američtí. Ti druzí podporují používání kondomů z důvodu rizika přenosu jiných pohlavně přenosných chorob, pokud má osoba více partnerů. Účinnost latexových kondomů v prevenci infekce HCV však není známa.13

Perinatální přenos hepatitidy se vyskytuje u 3 až 5 % dětí narozených matkám infikovaným HCV. Riziko perinatálního přenosu je vyšší u matek s vysokou virovou náloží, anti-HCV IgM v době porodu nebo HIV.14 Studie zjistila, že riziko perinatálního přenosu je menší při porodu císařským řezem než při porodu vaginální cestou. Kojenci narození matkám infikovaným HCV mohou získat anti-HCV protilátky transplacentárním přenosem. Tyto protilátky přetrvávají během prvního roku života a poté vymizí. Proto je k pozitivní diagnóze HCV nezbytná detekce HCV RNA v séru novorozenců. Protože některé studie prokázaly, že kojenci, kteří byli kojeni matkami infikovanými HCV, se nenakazili, nemělo by se kojení bránit.15,16

Doporučení konsenzuálního panelu

Jaká byla hlavní cesta přenosu převažujících případů hepatitidy C v Latinské Americe?

Studie ukazují, že přenos HCV v převažujících případech v Latinské Americe probíhal především transfuzí krve nebo produktů získaných z krve. Četnost infekcí získaných touto cestou by se však měla snížit s tím, jak budou vyhlašovány zákony prosazující povinný screening vzorků z krevních bank na přítomnost HCV. Přenos prostřednictvím jehel používaných k intravenózní aplikaci drog, který je v současné době považován za druhou nejvýznamnější cestu přenosu, se v budoucnu stane hlavní cestou přenosu HCV.