Vatikán – Zjistit, proč papež František převrátil tolik očekávání, jak přesně změnil katolickou církev během prvního roku svého působení a co možná zamýšlí do budoucna, se stalo katolickou společenskou hrou, která je téměř stejně populární jako pontifik sám.
Na všechny tyto otázky může nejlépe odpovědět jediný klíč:
Jde o všeobjímající osobní i profesní definici, kterou si bývalý kardinál Jorge Bergoglio přinesl z argentinského Buenos Aires a která nadále formuje téměř vše, co jako papež František dělá.
„Možná se chová jako františkán, ale myslí jako jezuita,“ vtipkoval otec František. Thomas Reese, spolubratr jezuita, který je sloupkařem časopisu National Catholic Reporter.
V podstatě by bylo snadné si tohoto nového papeže splést s františkánem, vzhledem k jeho důrazu na pomoc vyděděncům společnosti a jeho rozhodnutí stát se prvním papežem, který přijal jméno svatého Františka z Assisi, patrona chudých. Přesto je prvním papežem ze Společnosti Ježíšovy, řeholního společenství, jehož světští a moudří intelektuálové jsou stejně slavní jako jeho misionáři a mučedníci.
Za nálepkou „jezuita“ se skrývá staletá historie a jedinečná značka duchovní formace, které do značné míry pomáhají pochopit, kdo František je a kam církev vede.
Od jeho nadšení pro sociální spravedlnost a misionářského zápalu až po jeho zaměření na zapojení širšího světa a upřednostňování spolupráce před imperativním jednáním je František jezuita skrz naskrz. A jako první jezuitský papež si přináší ostře vryté vzpomínky na to, že byl součástí komunity, na kterou Řím pohlížel s hlubokým podezřením, naposledy jeho vlastní předchůdce Benedikt XVI.
Jezuitští kněží jsou výslovně odrazováni od toho, aby se stali biskupy, natož papeži, a toto cítění outsidera pomáhá vysvětlit Františkovu téměř bezstarostnou ochotu obejít se bez staletí přísně střežené a opatrované tradice.
„Nikdy jsme si nepředstavovali, že by se jezuita mohl stát papežem. Byla to nemožná věc,“ řekl P. Antonio Spadaro, jezuita, který s papežem vedl knižní rozhovor a dobře ho zná. „Když byl zvolen, dostalo mě to v jistém smyslu do krize. My jezuité máme sloužit papeži, ne být papežem.“
Co je to jezuita?“
Společnost Ježíšovu, jak se oficiálně nazývá, založil ve 30. letech 15. století Ignác z Loyoly, baskický voják, který během rekonvalescence z válečného zranění prošel hlubokou náboženskou proměnou. Ignác sepsal Duchovní cvičení, jimiž se řídí známé jezuitské rekolekce, a v roce 1540 spolu s dalšími šesti studenty teologie na pařížské univerzitě získal od papeže Pavla III. uznání jako oficiální církevní řád.
Reklama
V mnoha ohledech jsou jezuité podobní jiným řeholním řádům, jako jsou františkáni nebo dominikáni. Jezuité skládají sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, žijí ve společenství a o vše se dělí. Na rozdíl od diecézních kněží však nejsou vysvěceni pro určitou geografickou diecézi, aby sloužili místnímu biskupovi.
Jezuité jsou výhradně mužským řádem; neexistují jezuitské sestry. Společnost má téměř vojenskou strukturu a étos, její úderné oddíly jsou ochotny jít kamkoli a kdykoli je církev potřebuje. Jsou to „kontemplativci v akci“, řečeno slovy svatého Ignáce, a před složením slibů je čeká obzvlášť dlouhé období studia a duchovní přípravy, obvykle 10 a více let.
Až poté není proces úplný. Po dalších několika letech skládá většina jezuitů zvláštní čtvrtý slib poslušnosti „s ohledem na misii“ papeži.
Pokud církev potřebuje kněze, kteří by znovu obrátili duše ztracené protestantskou reformací, jezuité jsou na to připraveni. Pokud je potřebují k tomu, aby přinesli katolicismus do nových zemí, například do Asie nebo Latinské Ameriky, koupí si jednosměrnou letenku. Aby jezuité podpořili poslání církve, formovali prostřednictvím univerzit, jako jsou Georgetown, Fordham a Boston College, celé generace mozků.
Přes své prosté začátky se jezuité rychle stali (a zůstávají) největším řádem katolické církve. Jeho vůdci se pro jeho výraznou, přísnou černou sutanu i pro jeho vnímanou moc říkalo „černý papež“. Není divu, že kardinálové nikdy nechtěli zvolit jezuitu za skutečného papeže – a není divu, že společnost skončila jako terč církve, které měla sloužit.
V roce 1773 katoličtí monarchové žárliví na vliv a nezávislost jezuitů tlačili na papeže Klementa XIV. aby řád zrušil a prohlásil společnost za „věčně rozbitou a rozpuštěnou“. Přesto byl řád v roce 1814 obnoven – výročí, které jezuité letos slaví spolu se zvolením jednoho z nich na svatopetrský stolec.
V šedesátých letech 20. století se jezuité kolektivně rozhodli pro rozhodný posun a začali zdůrazňovat práci ve prospěch chudých a sociální spravedlnosti. V rozvojovém světě to jezuity postavilo do první linie lidových hnutí za chudé, jako je teologie osvobození, a občas to vedlo k mučednictví; v Salvadoru bylo v roce 1989 brutálně popraveno šest jezuitů spolu s jejich hospodyní a její dcerou salvadorskou vojenskou jednotkou.
Vatikán za papeže Jana Pavla II. zároveň – za pomoci svého doktrinálního cara, kardinála Josepha Ratzingera – vyšetřoval, sankcionoval a někdy umlčoval jezuitské teology, kteří byli považováni za příliš horlivé sňatky evangelia s podezřelými sociálními hnutími.
Jezuité se také stali obětí toho, co někteří nazývají „bílým mučednictvím“ z rukou papeže. Ještě v roce 2005 byl Reese donucen opustit místo šéfredaktora jezuitského časopisu America, když byl jeho dlouholetý nepřítel Ratzinger zvolen papežem Benediktem XVI. a nařídil společnosti, aby ho propustila.
Jaký jezuita je František?“
Jako jezuita v Argentině, vysvěcený v roce 1969, se Bergoglio také ocitl uprostřed všech těchto zmatků. Původně vstoupil k jezuitům v 50. letech, protože ho „přitahovalo jejich postavení na, vojensky řečeno, přední linii církve“. Netušil však, jak vážným se tento boj stane.
V sedmdesátých letech vypukly argentinské „špinavé války“ a násilí, které zemi zachvátilo, ohrožovalo také mnoho kněží – zejména jezuitů – i když režim kooptoval velkou část hierarchie. Bergoglio se stal představeným argentinských jezuitů ve svých 36 letech a byl vržen do situace vnitřního i vnějšího chaosu, který by prověřil i ty nejzkušenější představené.
„To bylo šílené. Musel jsem řešit obtížné situace a rozhodoval jsem se náhle a sám,“ řekl František loni a přiznal, že jeho „autoritářský a rychlý způsob rozhodování vedl k tomu, že jsem měl vážné problémy a byl jsem obviňován z ultrakonzervativnosti.“
Bergoglio plně přijal radikální obrat jezuitů k obhajobě chudých, ačkoli byl považován za nepřítele teologie osvobození a mnoho jezuitů, zatímco jiní v řádu mu byli oddáni. Odvrátil se od zbožného tradicionalismu, ale ostatní ho považovali za stále příliš ortodoxního. Kritici ho označovali za kolaboranta s argentinskou vojenskou juntou, i když životopisy ukazují, že pečlivě a tajně pracoval na záchraně mnoha životů.
Nic z toho neukončilo intriky proti Bergogliovi uvnitř jezuitů a počátkem devadesátých let byl fakticky vyhnán z Buenos Aires do odlehlého města, „v době velké vnitřní krize“, jak se sám vyjádřil.
V klasické jezuitské tradici však Bergoglio vyhověl požadavkům společnosti a snažil se v tom všem najít Boží vůli. Jeho faktické odcizení jezuitům paradoxně povzbudilo kardinála Antonia Quarracina z Buenos Aires, aby Bergoglia v roce 1992 jmenoval pomocným biskupem.
„Možná se špatný jezuita může stát dobrým biskupem,“ řekl tehdy jeden argentinský jezuita.
V roce 1998 Bergoglio vystřídal Quarracina ve funkci arcibiskupa. V roce 2001 Jan Pavel jmenoval Bergoglia kardinálem, jedním z pouhých dvou jezuitů ve 120členném kolegiu kardinálů.
Jeho vzestup v hierarchii však zřejmě jen upevnil podezření vůči němu mezi jeho nepřáteli z řad jezuitů. Při svých pravidelných návštěvách Říma Bergoglio nikdy nepobýval v jezuitském sídle, ale spíše v klerickém penzionu s dalšími preláty. V konkláve, které v roce 2005 zvolilo Benedikta XVI. byl Bergoglio až na druhém místě, což byl téměř neúspěch, po kterém si mnozí jezuité oddechli.
Když byl tedy Bergoglio v březnu 2013 zvolen papežem, bylo téměř slyšet kolektivní povzdech v jezuitských komunitách po celém světě.
„Skutečnost, že byl jezuity poněkud vnitřně odmítán, nebýt toho, pravděpodobně by se biskupem nestal,“ řekl P. Humberto Miguel Yanez, argentinský jezuita stejně jako František, který vede katedru morální teologie na Gregoriánské univerzitě v Římě, jezuitské škole někdy nazývané „papežův Harvard“.“
A kdyby se nestal biskupem, nestal by se kardinálem a nakonec papežem, protože kolegium kardinálů podle tradice vybírá každého nástupce svatého Petra ze svých řad.
„Kámen, který stavitelé zavrhli,“ vtipkoval Yanez a citoval Ježíšova slova z Matoušova evangelia, „se stal kamenem úhelným.“
Co bude jezuitský papež znamenat pro církev?“
Teď je samozřejmě vše odpuštěno a ještě něco navíc. František je „bratr mezi bratry“, jak se vyjádřil současný představený řádu, jezuita P. Adolfo Nicolas, a František se snažil vyzdvihnout význam jezuitů a ignaciánské cesty pro církev.
František také ví, jak moc jsou jezuité v některých koutech církve a zvláště ve Vatikánu stále nenáviděni, ale nenechal to změnit svůj vlastní hluboce jezuitský styl.
V prosinci obešel obvyklé protokoly a kanonizoval jednoho z původních Ignácových společníků, Petra Favreho, kterého František pochválil za to, že vedl „dialog se všemi, i s těmi nejvzdálenějšími a dokonce i se svými odpůrci“. Totéž lze říci o Františkově papežském stylu. Žije prostě, odmítá tradiční papežské byty a žije v malé komunitě uvnitř vatikánského domu pro hosty.
Papež také důrazně káže, že ostatní duchovní, a zejména hierarchové, by se měli vyhnout výhodám a privilegiím svého úřadu a místo toho se naučit jednat a žít jako služebníci svého stáda, k čemuž jsou podle něj povoláni.
Františkův pastorační styl se vztahuje i na způsob jeho vlády. Jedním z jeho prvních kroků ve funkci papeže bylo jmenování rady osmi kardinálů z celého světa – žádný z nich není z nefunkční římské kurie -, která má sloužit jako kuchyňský kabinet, podobně jako fungují jezuitští představení. Podobný model použil i při řešení konkrétních úkolů, například při revizi vatikánských financí.
„Celá koncepce zřizování výborů, širokých konzultací, svolávání chytrých lidí kolem sebe – věřím, že takto pravděpodobně fungují jezuitští představení,“ řekl Ken Hackett, americký velvyslanec u Svatého stolce. „Pak učiníte rozhodnutí.“
Tento druh rozlišování – naslouchání všem a zvažování všeho, než začnete jednat – je kardinální ctností ignaciánské spirituality, která je jádrem Františkovy bytosti a jeho závazku k „obrácení“ papežství i celé církve. „Cesta od Bergoglia k Františkovi může znamenat, že cesta ještě není dokončena,“ jak píše papežův životopisec Paul Vallely.
To ale také znamená, že je těžké přesně říci, co bude následovat. František je prozíravý a opakovaně chválil jezuitskou vlastnost „svaté lstivosti“ – že křesťané mají být „moudří jako hadi, ale nevinní jako holubice“, jak říká Ježíš. Papežova otevřenost, která je rovněž znakem jeho jezuitského vzdělání a vývoje, však znamená, že ani on sám si není jistý, kam duch povede.
„Přiznávám, že vzhledem k mým dispozicím je první odpověď, která mě napadne, obvykle špatná,“ řekl František v jednom rozhovoru v roce 2010.
„Nemám všechny odpovědi. Nemám ani všechny otázky. Vždycky mě napadají nové otázky a vždycky se objevují nové otázky.“
„Vždycky se objevují nové otázky.