Na Západě se seppuku často nazývá „hara-kiri“ a jedná se o formu rituální sebevraždy, která má svůj původ u starověkých japonských samurajů. Tento hrůzný čin obvykle zahrnoval bodnutí krátkým mečem do břicha, rozříznutí žaludku a následné otočení čepele směrem vzhůru, aby se zajistilo smrtelné zranění. Někteří vyznavači seppuku si dovolili umírat pomalu, ale obvykle požádali o pomoc „kaishakunina“ neboli sekundanta, který jim usekl hlavu katanou, jakmile provedli první řez. Celý proces provázel velký obřad. Kromě jiných rituálů odsouzený často pil saké a složil krátkou „báseň smrti“, než se chopil čepele.
Seppuku se poprvé vyvinulo ve 12. století jako prostředek, kterým samurajové dosahovali čestné smrti. Šermíři tento rituál prováděli, aby se vyhnuli zajetí po porážkách na bojišti, ale fungoval také jako prostředek protestu a způsob vyjádření zármutku nad smrtí uctívaného vůdce. Od roku 1400 se seppuku vyvinulo v běžnou formu trestu smrti pro samuraje, kteří se dopustili zločinu. V každém případě byl považován za akt extrémní statečnosti a sebeobětování, který ztělesňoval bušidó, starobylý válečnický kodex samurajů. Existovala dokonce i ženská verze seppuku zvaná „džigai“, která spočívala v podříznutí hrdla speciálním nožem známým jako „tanto“.
S úpadkem samurajů na konci 19. století seppuku upadlo v nemilost, ale tato praxe nezmizela úplně. Japonský generál Nogi Maresuke se v roce 1912 z loajality k zemřelému císaři Meidži vykuchal a mnoho vojáků později během druhé světové války dalo přednost meči před kapitulací. Asi nejznámější případ z nedávné historie se týká Jukia Mišimy, známého spisovatele a kandidáta na Nobelovu cenu, který v roce 1970 spáchal rituální seppuku poté, co vedl neúspěšný puč proti japonské vládě.