J. Horning
Zblížení čepele z damaškové oceli:
Přibližně kolem roku 500 n. l. začali mečíři na Blízkém východě vyrábět nože a meče s pevností a řeznými schopnostmi, kterým se žádná jiná civilizace té doby nevyrovnala. Výjimečnost těchto zbraní pramenila z oceli, kterou k jejich výrobě používali. Tato ocel byla tvrdší a dokázala udržet ostří déle než jiné oceli. Tvrdí se, že jedna z těchto čepelí dokázala čistě přeříznout padající hedvábný šátek. Evropané, kteří tento výkon viděli, byli ohromeni: jejich zbraně nebyly schopny ničeho podobného. Čepele těchto zbraní měly také charakteristický zvlněný vzor. Protože ocel měla být původně vytvořena v Damašku, stala se známou jako „damašská“ ocel.
Mnoho lidí v Evropě vidělo tyto oceli a snažilo se tento efekt obnovit zpracováním. Tajemství však neodhalili a nedokázali je vyrobit. Přestože po damašské oceli byla poptávka, v 19. století se přestala vyrábět. Tato ocel se vyráběla jedenáct století a během pouhé jedné generace se způsob její výroby zcela ztratil. Důvod jejího zániku zůstával až do doby před několika lety záhadou.
Jak se ukázalo, technika se neztratila, jen přestala fungovat. „Tajemství“, díky němuž vznikaly tak kvalitní zbraně, nespočívalo v technice mečířů, ale spíše ve složení materiálu, který používali. Mečíři získávali ocelové ingoty z Indie. V 19. století se změnila oblast těžby, odkud tyto ingoty pocházely. Tyto nové ingoty měly poněkud jiné příměsi než předchozí ingoty. Kvůli novému složení nebylo možné z nových ingotů vykovat damašskou ocel. Protože mečíři nerozuměli povaze materiálu, který používali, po změně tohoto materiálu se damašská ocel ztratila.
V roce 1998 J. D. Verhoeven znovu objevil složení, které by tuto ocel vytvořilo. Jeho článek na toto téma najdete na stránkách JOM. Nyní je opět možné zakoupit předměty vyrobené z pravé damašské oceli (nikoliv svařované podle vzoru).