Znáte ten pocit, který jste měli minulý týden? Nebo to možná bylo včera? Nebo dokonce právě teď?“
Mluvím o pocitu, který říká: „Už to nezvládnu!“
Možná jste ten pocit ještě neměli. Možná se ti ta karanténa vlastně líbí. Možná máte jistou, dobře placenou práci a zásoby jídla a žádné zdravotní problémy a žádné malé děti a velký dvorek a partnera, který je v karanténě s vámi. Myslím, že existují způsoby, jak by si lidé mohli toto období užít.
Ale pro většinu lidí je to na nic. A pro mnoho mých přátel to byl minulý týden, kdy jsem od lidí začal slýchat: „Já už nemůžu.“
Já to chápu. Já to chápu. I já jsem měl ten pocit.
Především je každý den jako na hromnice. Vstanu, vyprázdním myčku, trochu si zacvičím a pak mě čeká domácí výuka a digitální učení pro mé studenty. K obědu si možná dáme pizzu nebo těstoviny a možná se pohoupeme v houpací síti. Ale pak je to zase škola a snaha zabavit tři děti, které měsíc neviděly své kamarády. Je to vymýšlení, co jíst a jak to jídlo dostat z obchodu. Je to monotónní uklízení nepořádku a nuda z toho, že nemám žádné spontánní rozhovory se sousedy a přáteli.
A ano, chápu, že by to mohlo být mnohem horší. Já to chápu. Nezapomeňte, že moje sestra je zdravotní sestra na pohotovosti, která se potýká s opravdovými hrůzami tohoto viru.
Ale i pro ty z nás, kteří jsou zdraví, je to pořád na nic.
Poslední týden jsem začala pociťovat únavu mnoha lidí kolem sebe. „Jak v tom můžeme pokračovat?“ ptali se mě lidé prostřednictvím textových zpráv a po telefonu.
Úplně to chápu, protože samozřejmě chci, aby to skončilo, stejně jako další člověk. Chci, aby virus vymřel nebo aby někdo našel zázračný lék hned teď. Chci se vrátit do školy a dívat se, jak moji čtvrťáci maturují a jak moje dcera v poslední den školy tleská v páté třídě. Chci obejmout své přátele a přestat se bát o svého tátu a sestru.“
To, co jsem minulý týden začala slýchat od svých přátel, jsem cítila už několik týdnů. „Dokážu to vydržet,“ řekl mi jeden člověk, „dokud to má nějaký konec.“
Dokud to má nějaký konec.
Chápu to. Myslím, že každý z nás může dělat těžké věci. Ale myslím, že všichni také máme potřebu vědět, kdy špatné věci skončí.
Taky to cítím. Jediný rozdíl je v tom, že jsem to cítila už dřív.
V prvních dnech vdovství – a vlastně možná celý první rok – jsem byla posedlá tím, že jsem se setkávala s jinými vdovami a ptala se jich, kdy to pro ně bude jednodušší. Byla jsem na osobní misi zjišťování faktů, abych zjistila, kdy přesně skončí moje bolest. Chtěla jsem konkrétní data – půl roku, rok nebo cokoli jiného. Vzpomínám si, jak jsem v jednu chvíli stála v kuchyni a říkala Becky a Michelle, že vím, že tuhle bolest přežiju, ale jen kdybych věděla, jak dlouho ještě bude trvat.
Zármutek se samozřejmě neřídí časovou osou a nikdo mi nedokázal říct, kdy to bude snazší. Ve skutečnosti mi většina vdov odmítla dát skutečnou odpověď na časovou osu svého uzdravování, protože věděla, že je to tak individuální proces.
Teď, když jsem vdovou už více než dva roky, dělám totéž, když se mě lidé ptají na časovou osu svého zármutku. Kdy to skončí? Nevím. Vím, že čas celkově pomáhá, ale také vím, že šedesátý týden vdovství může být někdy těžší než týden desátý.
Takže když slyším své přátele zoufat si nad tímto virem, dokážu se do nich vcítit. Dokážu pochopit, jak je těžké neznat budoucnost. Jediný rozdíl pro mě je, že jsem si už jednou prožila opravdu strašné období. Ne – přijít o manžela není totéž jako být v karanténě ve svém domě s celou rodinou. To neříkám. Ale říkám toto: čelit něčemu opravdu těžkému je obzvlášť náročné, když neznáte konečný bod.
Ale jak už jsem řekl, věci se změní. Nakonec se zlepší.
Řeknu také toto: právě teď je to na nic.
Myslím si, že můžeme udržet obě emoce, ať už čelíme obrovské ztrátě, pandemii nebo nějaké jiné hrůze. Můžeme mít pocit, že už to nezvládneme, a můžeme vědět, že to zvládneme. Můžeme v sobě držet obě tyto věci.
Nevíme, kdy skončí tento virus nebo tato karanténa. Ale mohu vám říct toto: skončí to.“
To teď říkám lidem, když se mě ptají na časovou osu smutku. Nebude to lineární. Věci se mohou zhoršit, než se zlepší. Může to trvat déle, než byste chtěli. Pořád si v sobě ponesete část té bolesti.
Ale věci se změní. Jednoho dne se to zlepší.
Obrázek: Becky Hale Photography.
Podpora: Becky Hale Photography.