Po druhé světové válce Francie znovu obsadila své bývalé kolonie v jihovýchodní Asii, aby byla znovu vykopnuta vojsky komunistického vůdce Ho Či Mina. V roce 1954, kdy se konflikt chýlil ke konci, dosáhly světové mocnosti dohody o dočasném rozdělení Vietnamu na dvě části, přičemž všichni Hoovi stoupenci odešli na sever a všichni francouzští stoupenci na jih. Do několika let měly zemi znovu sjednotit volby, ale Spojené státy se proti nim postavily kvůli obavám, že Ho získá prezidentský úřad. Místo toho podpořily zkorumpovanou a autoritářskou vládu Ngo Dinh Diema. Jižní Vietnam „byl v podstatě výtvorem Spojených států“, přiznalo později ministerstvo obrany v Pentagon Papers. Během několika let proti Diemovi vypuklo povstání, kterému pomáhaly Hoovy síly na severu a které dohlíželo na řadu atentátů na nekomunistické vesnické vůdce.
Za prezidentů Harryho S. Trumana, Dwighta D. Eisenhowera, Johna F. Kennedyho a Lyndona B. Johnsona poskytly Spojené státy Francii – a poté Jižnímu Vietnamu – hospodářskou pomoc a zbraně, s jejichž pomocí bojovaly proti komunistickým povstalcům. Posílaly také stále více vojenských poradců, z nichž někteří se účastnili náletů, přestože se údajně jednalo pouze o sebeobranu. V rámci jedné takové tajné operace Spojené státy vycvičily a navedly jihovietnamské námořníky, aby bombardovali radarové stanice, mosty a další cíle podél severovietnamského pobřeží. Mezitím americké válečné lodě, jako například Maddox, prováděly elektronické špionážní mise s cílem předávat zpravodajské informace Jižnímu Vietnamu. Povstalci však nadále získávali půdu pod nohama, a to jak před, tak i poté, co američtí představitelé schválili převrat, při němž byl Diem zavražděn.
V této době zůstávala americká angažovanost ve Vietnamu převážně v pozadí. V předvečer 31. července 1964 však hlídkové čluny podporované USA ostřelovaly dva severovietnamské ostrovy v Tonkinském zálivu, načež do oblasti zamířil Maddox. Když 2. srpna proplouval, ocitl se tváří v tvář třem severovietnamským torpédovým člunům sovětské výroby, které ho vyjely pronásledovat. Maddox vystřelil jako první, což americké úřady označily za varovné výstřely. Tři čluny se nepřibližovaly a zahájily palbu z kulometů a torpéd. S pomocí stíhaček F-8 Crusader vyslaných z nedaleké letadlové lodi Maddox těžce poškodil nejméně jeden ze severovietnamských člunů, přičemž se vynořil zcela nepoškozený, až na jedinou kulku, která uvízla v jeho nástavbě.
Následujícího dne byl vyslán americký torpédoborec Turner Joy, aby posílil Maddox, a USA podporované nálety se uskutečnily proti dalším dvěma severovietnamským obranným pozicím. Poté 4. srpna Maddox a Turner Joy ohlásily, že byly přepadeny a nepřátelské čluny na ně vypálily 22 torpéd. V reakci na to prezident Johnson nařídil letecké údery na severovietnamské lodní základny a skladiště ropy. „K agresi terorem proti mírumilovným vesničanům Jižního Vietnamu se nyní přidala otevřená agrese na volném moři proti Spojeným státům americkým,“ řekl toho večera v televizním projevu. Vyžádal si také rezoluci Kongresu, známou jako Rezoluce o Tonkinském zálivu, která 7. srpna jednomyslně prošla ve Sněmovně reprezentantů a pouze se dvěma hlasy proti v Senátu a v podstatě mu dala pravomoc vést válku v jihovýchodní Asii, jak uzná za vhodné.
Po celých těchto několik hektických dnů Johnsonova administrativa tvrdila, že torpédoborce byly na rutinní hlídce v mezinárodních vodách. Ve skutečnosti však byly torpédoborce na špionážní misi ve vodách, které si nárokoval Severní Vietnam. Johnsonova administrativa rovněž označila oba útoky za nevyprovokované; nikdy nezveřejnila, že se jedná o tajné nálety podporované Spojenými státy. Další problém: k druhému útoku téměř jistě nikdy nedošlo. Místo toho se předpokládá, že si členové posádky Maddoxu spletli pípání vlastního sonaru od kormidla se severovietnamskými torpédy. Ve zmatku Maddox málem vystřelil i na Turner Joy. Když však představitelé amerických zpravodajských služeb předkládali důkazy politikům, podle dokumentů Národní bezpečnostní agentury odtajněných v roce 2005 „záměrně“ vynechali většinu relevantních odposlechů komunikace. „Převážná část zpráv, pokud by byla použita, by vypovídala o tom, že k žádnému útoku nedošlo,“ napsal historik NSA. „Následovala tedy vědomá snaha prokázat, že k útoku došlo.“ Námořnictvo podobně tvrdí, že je nyní „jasné, že severovietnamské námořní síly tu noc na Maddoxe a Turner Joy nezaútočily“.
Sám Johnson v soukromí vyjádřil pochybnosti o incidentu v Tonkinském zálivu a údajně řekl jednomu úředníkovi ministerstva zahraničí, že „ti pitomí, hloupí námořníci jen stříleli na létající ryby!“. Zpochybnil také myšlenku, že by ve Vietnamu vůbec měl být. „Člověk může bojovat, pokud někde dole na cestě vidí denní světlo,“ řekl v březnu 1965 jednomu senátorovi. „Ale ve Vietnamu není žádné denní světlo, ani kousek.“ Přesto i v době, kdy to říkal, nasazoval první pozemní bojové jednotky a zahajoval masivní bombardovací kampaň. Spojené státy se z Vietnamu stáhly až v roce 1973, kdy už rozčarovaný Kongres odhlasoval zrušení téže rezoluce z Tonkinského zálivu, kterou jen o několik let dříve tak drtivě podpořil.
.