V okamžiku téměř ústavní krize ve Spojených státech se loni obyvatelům této hluboce polarizované země podařilo najít společnou řeč a nemalou komickou úlevu v utrpení jednoho velmi vysokého muže. Tehdejší ředitel FBI James Comey, který stejně jako já měří 180 cm, byl přistižen na akci s čerstvě inaugurovaným prezidentem Trumpem a snažil se ve svém modrém obleku splynout s modrými závěsy Modrého sálu Bílého domu.
Potěšující je, že se mu to nepodařilo a skončil v trapném objetí právě s tím, komu se snažil vyhnout. Směšnost tak obrovské lidské bytosti, která se chtěla rozplynout v drapérii, byla pro většinu lidí vítaným momentem absurdity. Mně to dávalo naprostý smysl.
Vysocí lidé se vždycky snaží splynout s davem, aby vám naše obří nohy nepodrazily nohy v kině, aby vám naše lokty nerozbily hlavy na tanečním parketu. Většinu času trávíme tím, že se snažíme zmenšit, abychom zmírnili svou extrémní nápadnost. A většinou se nám to nedaří.
Na rozdíl od mnoha velmi vysokých lidí se moje výška dostavila až později v životě. Jako dítě jsem byl na svůj věk vždycky velký, ale pak na střední škole jsem na několik let téměř přestal růst. Spolužáci mě doháněli a předbíhali a já jsem se smířila s tím, že budu měřit metr osmdesát a budu mít neobvykle velké nohy velikosti 15. Naštěstí se mi to podařilo. Byl jsem knihomol a starší děti mě šikanovaly: Měl jsem velkou pusu a nevěděl jsem, kdy mám držet hubu.
Začal jsem stoupat vzhůru a v prvním ročníku na univerzitě jsem měřil metr osmdesát. Ačkoli v mé mysli jsem byl pořád stejný člověk, svět mě vnímal jinak. Je těžké to kvantifikovat, ale zdálo se, že moje rostoucí výška pomohla u dívek a celkově byli spolužáci možná trochu uctivější. Kamarádi mě stále přerušovali, dělali si ze mě legraci a chovali se ke mně jako ke komukoli jinému, ale něco se začalo měnit.
Živě si vzpomínám na studentský večírek s vlhkým zápachem levného piva, tlumeně osvětlený vánočními světýlky, a na to, jak někdo opakovaně schválně vrazil do mého malého šprtavého kamaráda, který se snažil naplnit svůj kelímek. Přistoupil jsem k tomu chlápkovi, zíral na něj – zíral jsem na něj – a sledoval ho, dokud neodešel zadem. Šikanoval jsem tyrana a bylo to vzrušující a zároveň nějak děsivé, stejně děsivé vyhrožovat jako být ohrožován.
Poté jsem vyděsil několik lidí, které jsem nechtěl vyděsit, ženy i muže. Několikrát mě nazvali zrůdou, označili mě za Lurche z Addamsovy rodiny i za Lennieho z filmu O myších a lidech, který, pokud mě paměť neklame, omylem uškrtí ženu a jeho normálně velký přítel ho v rámci milosrdenství střelí do hlavy.
Stále jsem rostl, byl jsem vyšší než kdokoli z obou stran mé rodiny. Matka mě vzala k endokrinologovi. Odebrali mi krev a udělali echokardiogram, aby zjistili, jestli nemám gigantismus, Marfanův syndrom nebo nějakou jinou poruchu, která by vysvětlila, proč jsem nepřestal růst. Testy byly veskrze negativní, ale v době, kdy jsem se v létě po absolvování univerzity přestěhoval do Hongkongu za svou první prací, jsem si stále nebyl jistý, kdy a jestli vůbec někdy přestanu růst do výšky a pak mimo standardní výškové tabulky.
Kdybyste se mě zeptali, kdo jsem tehdy byl, řekl bych, že jsem byl čtenář a spisovatel, syn přistěhovalce, vášnivý cestovatel, stále trochu moc mluvka. Ale mé tělo vždycky předcházelo mé osobě, mé mysli. Moje výška byla identitou, s níž jsem se neztotožňoval, která mi byla vnucena zvenčí a kterou jsem se teprve časem naučil zvnitřnit.
Možná se takhle identity dějí nám všem. Mně se to prostě stalo dost pozdě na to, abych si to ostře uvědomil.
Průměrná výška amerického muže je něco přes metr devadesát. U žen je to necelých 5 stop a 4 palce. Graf rozložení výšky ve Spojených státech (na základě National Health and Nutrition Examination Survey z let 2007 až 2008) se zastaví 2in ještě před tím, než se dostane ke mně. Na sérii e-mailových dotazů ohledně podílu populace s výškou 6ft 8in a více odpověděl mluvčí Národního centra pro zdravotní statistiku: „Naši statistici nemají prostředky na to, aby tyto údaje zjistili.“
Všeobecně je vyšší než průměrná výška vnímána jako působivá a impozantní. Existují studie, které uvádějí, že výška může zvýšit váš výdělečný potenciál a dokonce prodloužit délku života. Beztrestně se procházím nočními ulicemi v cizích městech a málokdy jsem obtěžován kvůli něčemu jinému než kvůli své výšce.
Ale u mužů mnohé z těch samých studií vysvětlují, že výhody se zužují v horních hranicích výšky: nárůst dlouhověkosti se obrací počínaje výškou 6 stop 2 palce, výdělky se přestávají zvyšovat při výšce 6 stop 6 palců. S jistotou mohu říci, že 6 stop a 3 palce je pro muže nejlepší výška. Od této výšky se každým centimetrem vzdalujete atraktivitě a dostáváte se hlouběji do říše zrůdnosti, směrem k lidské podívané.
Na internetu se občas objeví meme, ve kterém vysoký člověk podává zvědavému cizinci vizitku. „Ano, jsem vysoký,“ začíná. Vizitka se v různých verzích trochu liší. V jednom případě pokračuje: „Jste velmi všímavý, že jste si toho všiml.“ Pak je uvedena výška, v jednom případě 6 stop 7 palců, v jiném „měřím 6 stop 10 palců“, následuje „Ano, opravdu“ v prvním případě a „Ne, nedělám si legraci“ v druhém případě. Následují další odpovědi na nepoložené otázky, jakási jednostranná verze televizní hry Jeopardy! „Ne, nehraju basketbal. Tady nahoře je perfektní počasí.“
Všechny, které jsem viděl, končí nějakou verzí: „Jsem tak rád, že jsme se o tom bavili.“ Pointa tohoto memu spočívá v tom, že jsme tyto otázky pokládali už tolikrát, že už známe každou variantu, každou boční ulici, kterou by se mohla ubírat. Lidé mi neustále posílají jeho obrázky, jako by ten vtip byl určen mně, i když je ve skutečnosti určen jim. Neuplyne skoro den, kdy bych tu konverzaci nevedl.“
Konverzace o výšce je lepší, než když si mě lidé měří jako amatérští antropologové: zvedají ruce, vystrkují nohy, stojí se mnou zády k sobě. Někdy však může nabrat ještě invazivnější obrátky. „Jak šukáš?“ Ptali se mě v barech, když jsem stál vedle krátkých přítelkyň, i když samozřejmě častější jsou chlípné otázky na intimní partie.
Většinou je to neškodnější. „Jen si znovu a znovu připomínám, že ten člověk se se mnou snaží navázat kontakt a tohle mu vyšlo z úst,“ řekla mi spisovatelka Arianne Cohenová, která měří 180 cm. V roce 2009 vydala knihu The Tall Book (Vysoká kniha), která důkladně popisuje výhody a problémy extrémně vysokého člověka. „V posledních deseti letech muži přišli na to, že není vždy vhodné komentovat vzhled žen z hlediska jejich krásy, ale jedno téma stále komentovat můžete – a to je vaše výška.“
Online seznamky a aplikace usnadnily vysokým lidem romantiku, řekla mi Cohenová, zejména vysokým ženám, které hledají muže své výšky nebo vyšší. Zpočátku uvedla na svém profilu svou skutečnou výšku a byla „zavalena muži s vysokými fetiši, kteří se mě ptali, kolik vážím a jak velké mám nohy“. Snížila výšku na 6 stop a všechno to přestalo. Cohen zvýšil její profil zpět na 6ft 1in; občasné úchylárny ji stále obtěžovaly, ale ne víc, než by mohla žít.
Na to, jak otravné mohou být neustálé otázky o basketbalu, představují výrazné zlepšení. Podle Cohenovy knihy se předtím, než všichni předpokládali, že opravdu vysocí lidé vydělávají miliony dolarů hraním basketbalu, mohli domnívat, že pracujeme v cirkusech nebo v obludáriích. Řekl bych, že to lze považovat za pokrok.
My velmi vysocí lidé žijeme na veřejnosti, přitahujeme neuvěřitelnou pozornost, a přesto zůstáváme záhadou. Proč se kymácíme a proplétáme v metru v podivném tanci? Vystupujeme snad za peníze našich spolucestujících? Ne, jen se snažíme nenarazit hlavou do kovových tyčí, po kterých se ostatní natahují. Když nedáváme pozor, udeří nás kolem spánku nebo přímo do zátylku. V tunelech se nejspíš víc bojíme rezavých šroubů, které trčí ze stropu a hrábnou nám po skalpech, pokud se nehrbíme. Zvažte, zda v deštivých dnech nevěnovat větší pozornost špičatým hrotům deštníků, které se jako kruté drápy zabodávají do měkkých míst, jako jsou naše oči a uši.
A na rozdíl od lidí normální velikosti známe pravdu o stropních ventilátorech: nejsou to rotory helikoptéry. Když do některého z nich strčíte ruku, může vám vzniknout modřina nebo šrám, ale není to tak nebezpečné, jak si možná myslíte. Ale děkujeme za váš zájem!“
Pokud nás pozvete do svých domovů, budeme vědět, jak vypadá horní část vaší ledničky. (Měli byste ji vyčistit. Už je to nějaký čas. Věřte mi.) Jakmile se večírek rozjede, nemůžeme vás pořádně slyšet, protože konverzace se odehrává metr pod námi a je těžké se tak dlouho shýbat a kroutit tělem. Stojíme snad trochu legračně? Pravděpodobně děláme pokles boků, extrémní verzi Michelangelova Davidova kontrapostu, abychom se o pár centimetrů snížili.
Máme své využití. Asi není třeba zdůrazňovat, že bychom vás měli fotit na koncertech, nemluvě o vašich portrétech, protože úhel směrem dolů je nejlichotivější. Vždycky mě rozesměje, když se kamarádi na nabitém festivalu rozhodnou, že místo toho, aby se sešli v určitý čas u pamětihodnosti, se prostě „sejdou u Nicka ve tři hodiny“. Následujte nás v davech. Vidíme mezery, cesty, které se otevírají, a místa, kde se fronty na záchod a pití sbíhají v lidskou dopravní zácpu.
Lidé, které jsem nikdy nepotkal, mě požádají, abych jim pomohl přemístit těžké předměty nebo dosáhnout na věci z vysokých polic, jako bych byl obecní trakař nebo žebřík. Dávám přednost žebříku, protože se pak cítím užitečný, ale trakař mi moc nejde, protože mě, stejně jako spoustu hodně vysokých lidí, trápí záda. Je to nevědecké pozorování, ale také se mě zdánlivě neúměrně často ptají na cestu. Možná se podobám rozcestníku.
Jako novinový reportér specializující se na práci v zámoří jsem se odsoudil k životu na sedadlech ekonomické třídy v letadlech. Jsem téměř v neustálém kontaktu s ergonomickým specialistou své firmy, Tomem. Když mě před osmnácti lety poprvé potkal v předchozím zaměstnání, podepřel mi stůl dvěma čtyřkami. Jeho nástroje se staly sofistikovanějšími a přešly k mechanicky ovládanému stolu na sezení a k obrovské, speciálně vyrobené židli, kterou přinejmenším jeden kolega přirovnal k Železnému trůnu ze Západozemí. (Je skoro stejně velká, ale naštěstí polstrovaná měkkou pěnou, ne roztavenými kovovými meči.)
Na začátku letošního roku jsem jel z New Yorku kluzkým sněhem do Massachusetts, abych našel Asu Palmera, nejmladšího bratra v rodině tří synů, kteří jsou všichni moji nebo vyšší. Jako děti jsme s Palmerem bydleli za rohem a hráli proti sobě basketbalovou ligu s nízkými sázkami. Jeho rodina byla místní celebritou, vysocí rodiče se třemi super vysokými syny, kteří hráli basketbal.
Dnes Palmer pracuje jako arborista. Měl mohutné a silné ruce a husté černé vousy prokvetlé bělobou, první mrazíky středního věku.
Seděli jsme v jeho jídelně, pili Sierru Nevadu, jedli sýr a prohlíželi si fotoalbum s jeho čtyřletou dcerou. Smáli jsme se jednohubkám, kterými se snažil rychleji ukončit výškovou konverzaci. Na otázku, jak je vysoký, Palmer rád odpovídal: „To záleží na vlhkosti“ nebo „To záleží na denní době.“
Palmer a já jsme uznale přikyvovali v mnoha věcech, například v tom, jak se snažíme v noci na ulici dávat ženám široký odstup, protože je na nich vidět, že se nás bojí, jako by se objevil sám Frankenstein. Ptal se na to, jak nesmírně obtížné je kupovat boty a kalhoty ve světě, kde je jedna velikost pro všechny, a na jizvu na temeni mé hlavy.
Smiřovali jsme se nad podnožkami na postelích a především nad sedadly v letadle. Mluvili jsme o tom, jak se už neodvažujeme nasednout na horskou dráhu, příliš se bojíme, že bezpečnostní tyč nezapadne na své místo a my vyletíme v zatáčce nebo na smyčce. Jednou jsem jel na zip-line v Guatemale a vylezl jsem z toho s krvavým pruhem podél spánku; byl jsem příliš vysoký a kůže se mi podél drátu spálila, jak jsem se řítil dolů.
Palmer vzpomínal na to, jak podivně rostl do svého těla a jaké to pro něj bylo ve škole být „párátkem s těmahle nohama, které prostě vystřelily odnikud a nechtěly se zastavit“. Vzpomínal, jak se třásly radiátory, když se jeho dvoumetrový otec při praní prádla ve sklepě udeřil hlavou o parní trubky, spolu s jeho tlumenými výkřiky bolesti, a při té vzpomínce se smál. Asi není třeba zdůrazňovat, že jeho smích je hluboký a zvučný.
Bylo mu devatenáct let a šel s přítelkyní na koncert Eltona Johna a Billyho Joela. Uvaděč neustále přicházel k uličce a svítil Palmerovi baterkou do očí. Nevěděl, co dělá špatně, až na něj nakonec někdo začal křičet: „Přestaň stát na židli!“
Přišel rodinný výlet do Peru s otcem, který vyučoval latinskoamerickou politiku, kde sledoval, jak místní obyvatelé tvoří spořádanou frontu, aby se jeden po druhém mohli vyfotografovat vedle jeho nejstaršího a nejvyššího bratra Waltera jen proto, že měří přes dva metry.
„I pro mě,“ řekl Palmer, „je vysoký. Je to uklidňující. Je to příjemný pocit, když člověk zvedne hlavu a s někým mluví. Je to tak vzácné.“
Jeho další příbuzní jsou také vysocí. „Být v rodině a vidět jeho metr osmdesát a metr osmdesát vysoké neteře, jak stojí naprosto dokonale vysoké, aniž by se staraly o svou výšku, není to žádný trapas,“ říká Palmerova manželka Wenonah. Sama je vysoká 5 stop a 7 palců, tedy nadprůměrně vysoká, ale v rámci normálu. „Je to prostě úžasné a skvělé, za což jsem moc vděčná.“
V mé rodině není nikdo tak vysoký jako já. Když je člověk jiný, potřebuje mít kolem sebe lidi, kteří ho chápou, soucítí s ním, ale také se mu smějí. Nikdy jsem takový příklad neměl; nikdy jsem neměl Waltera, který by mi dal najevo, jak říká Palmer, „normálnost velikosti a to, že jsou všichni šťastní a není na tom nic divného nebo zvlášť zvláštního.“
„Je to něco,“ připomněl mi, „na co můžeme být hrdí.“
Toto je upravená verze příběhu, který původně vyšel v časopise Topic, digitálním magazínu o vizuálním vyprávění příběhů
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.