Svaté texty zjevených náboženství jsou sice věčné a neměnné, ale chápou je a používají lidé žijící v čase. Křesťané věřili nejen v to, že Židé Písmo špatně pochopili, což ospravedlňovalo křesťanskou reinterpretaci židovského Písma, ale také v to, že celé židovské Písmo je třeba chápat tak, že obsahuje pouze částečnou pravdu. Celá pravda byla pochopitelná pouze tehdy, když bylo židovské Písmo vykládáno správně, tedy způsobem, který křesťané nazývali „duchovním“, nikoli pouze „tělesným“.
Ačkoli rané křesťanské texty a pozdější papežské příkazy zakazovaly pronásledování a násilné obracení Židů, od 11. století se tyto doktríny dodržovaly méně pečlivě. Předzvěstí řady pogromů v Evropě i na Blízkém východě, uskutečněných v průběhu první křížové výpravy, se stal hlubší a rozšířenější antijudaismus, který charakterizoval velkou část evropských dějin po roce 1100. V tomto období se také objevilo to, co někteří historici označují jako „chimérický“ antijudaismus, tedy pojetí Židů nejen jako neznalých duchovní pravdy a tvrdošíjně se bránících křesťanskému kázání, ale také jako aktivně nepřátelských vůči křesťanství a vinných z ošklivých zločinů proti němu, jako jsou rituální vraždy křesťanských dětí a znesvěcování posvěcené mešní hostie. Tato forma antijudaismu vedla k masakrům Židů, obvykle ve chvílích velkého sociálního napětí v křesťanských komunitách. Jeden z nejlépe zdokumentovaných masakrů se odehrál v anglickém Yorku v roce 1190.
Před 11. stoletím Židé čelili jen malému pronásledování, žili mezi křesťany a dokonce vykonávali stejná povolání jako křesťané. Omezené postavení Židů po této době podnítilo mnohé z nich k tomu, aby se začali věnovat lichvářství, což jen posílilo nepřátelství křesťanů (křesťané měli zakázáno půjčovat peníze jiným křesťanům). Protože Židé často vykonávali z pověření panovníků práce, které by křesťané nedělali nebo k nim nebyli povzbuzováni, například sloužili jako lékaři a finanční úředníci, byli Židé nenáviděni jak pro své náboženství, tak pro své společenské role.
Židovská identita byla poznamenána i vizuálně. Židé byli v umění zobrazováni zvláštním způsobem a čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 trval na tom, aby Židé nosili na oblečení identifikační znaky. I když Židé nebyli krutě pronásledováni, byli považováni za majetek teritoriálních evropských panovníků a mohli být běžně ekonomicky vykořisťováni a dokonce vyháněni, jako tomu bylo v Anglii v roce 1290, ve Francii v roce 1306 a ve Španělsku v roce 1492.
Křesťané také věřili, že je nutné, aby Židé nadále existovali neobrácení, protože Apokalypsa neboli Zjevení Janovo, poslední kniha křesťanské Bible, uvádí, že Židé budou na konci časů obráceni. Proto musel existovat „spasitelný zbytek“ Židů, aby se naplnilo biblické proroctví.
Muslimové naproti tomu neměli ani historický status Židů, ani jejich místo v dějinách spásy (běh událostí od stvoření po poslední soud). Pro mnoho křesťanských myslitelů byli muslimové bývalí křesťanští heretici, kteří uctívali Mohameda, proroka islámu, a provinili se tím, že okupovali Svatou zemi a ohrožovali křesťanstvo vojenskou silou. První křížová výprava byla zahájena s cílem osvobodit Svatou zemi od islámské nadvlády a pozdější křížové výpravy byly podnikány na obranu původního dobytí.
Křižácké hnutí selhalo z mnoha důvodů, ale především proto, že nebyly splněny materiální požadavky na udržení vojenské a politické základny tak daleko od srdce západní Evropy. Jako součást evropské kultury však křižácký ideál zůstal významný i v 15. a 16. století, kdy skutečně hrozilo, že mocná Osmanská říše zachvátí Středomoří a jihovýchodní Evropu. Teprve Karlovická smlouva z roku 1699 stanovila stabilní hranici mezi Osmanskou říší a Svatou říší římskou.
Pohrdání islámem a strach z muslimské vojenské moci však nebránily čilému a rozsáhlému obchodnímu a technologickému transferu mezi oběma civilizacemi nebo mezi nimi a Byzantskou říší. Obchodní a intelektuální výměna mezi islámskými zeměmi a západní Evropou byla značná. Muslimské námořní, zemědělské a technologické inovace, stejně jako mnoho východoasijských technologií se přes muslimský svět dostaly do západní Evropy v rámci jednoho z největších technologických transferů ve světových dějinách. To, co Evropané nevynalezli, si ochotně vypůjčili a přizpůsobili pro vlastní potřebu. Ze tří velkých civilizací západní Eurasie a severní Afriky začínala křesťanská Evropa jako nejméně rozvinutá prakticky ve všech aspektech materiální a intelektuální kultury, daleko za islámskými státy a Byzancí. Koncem 13. století se jí začala vyrovnávat a koncem 15. století obě předstihla. Objevitelské cesty z konce 15. století nebyly něčím novým, ale ambicióznějším pokračováním evropského zájmu o vzdálené části světa.
.