V prvním díle jsem se věnovala základům toho, co je piercing, proč tělo šperk přijímá a jak se piercing hojí. Když jsme se o tom zmínili, řekl jsem si, že přejdu k experimentálním úpravám těla souvisejícím s piercingem. Toto téma jsem si vybral kvůli nedávné klientce, která přišla se sadou mikrodermálních implantátů ve spirále ucha. Nechala si je udělat teprve před dvěma týdny a jeden z nich už odmítal. Migrovala do té míry, že kotva byla jasně viditelná přes kůži a bylo třeba ji odstranit.
No to není nic nového. Ve skutečnosti je běžné, že kožní implantát migruje nebo se odmítá, ale obvykle to může trvat několik let v závislosti na umístění a množství kontaktu, který oblast dostává. Zvláštní bylo, že když jsem se jí zeptal, proč nedostala tradiční sadu piercingů Helix. řekla mi, že ji piercer přemluvil k Micro-Dermals. Piercer jí řekl, že je to lepší varianta než tradiční piercing. Nyní jsem i se svými omezenými znalostmi o dermálních implantátech věděla, že tato osoba pro to není vhodným kandidátem. Tkáň mezi chrupavkou a povrchem byla velmi tenká, což zvyšovalo pravděpodobnost odmítnutí. Ačkoli úhel piercingu by byl obtížně proveditelný, propíchnutí této oblasti má vyšší úspěšnost a ona mohla mít piercing na celý život. Místo toho musel být šperk odstraněn, aby se zabránilo dalšímu jizvení.
Přiznávám, že jsem konzervativní a tradiční, pokud jde o to, jaký piercing budu provádět a jaké šperky budu používat, ale vychází to z let a let zkušeností z první ruky. Vždy mi bylo nepříjemné experimentovat s klienty. Říkejte mi, že jsem blázen, ale pokud ke mně někdo přijde kvůli úpravě těla, platí si za mé odborné znalosti, zkušenosti a vědomosti, abych dosáhl toho nejlepšího výsledku. Z tohoto důvodu jsem vždy považoval za neetické provádět procedury, o kterých vím, že budou mít omezený úspěch nebo často škodlivý výsledek. Hrstka experimentálních a surfuce k povrchovému piercingu, které jsem za posledních 17 let provedl, byly na klientech, se kterými jsem si vybudoval vztah, jasně chápal rizika, vyléčil řadu piercingů a jasně chápal, že zákrok je přinejlepším experimentální.
Víte, to je problém, který mám s náhlým širokým důsledkem dermálního kotvení. Ani ne tak to, že se provádí, jako to, jak se provádí v podstatě na každém, kdo projde dveřmi studia s penězi v kapse a touhou si ho nechat udělat. Bez zmínky o rizicích migrace, jizvení nebo o tom, že implantát bude s největší pravděpodobností přinejlepším dočasný.
Zákon o kožních implantátech a jednobodových kapsách není nic nového. Ve skutečnosti jsou tyto postupy známy již od 90. let 20. století. Původně byly vyvinuty jako alternativa k povrchovému piercingu, který měl velkou míru odmítnutí kvůli tlaku tuhého šperku, který přidával další stres piercingu a množství potřebné tkáně, kterou by tělo potřebovalo k hojení kolem šperku. U piercingu Surface to Surface bylo myšlenkou propíchnout tkáň hlouběji a protnout přirozenou křivku těla, aby se zvýšila odolnost nebo migrace tím, že se tělu poskytne méně tkáně k hojení.
Myšlenkou kapes a kožních implantátů bylo omezit patku šperku urychlit hojení a snížit odmítnutí. Toho se dosáhne tak, že se kůže propíchne pod úhlem a oddělí se pojivová tkáň, čímž se vytvoří „kapsa“. Poté se do rány ve tvaru kapsy vloží kotva šperku, obvykle plochý obdélník se zaoblenými rohy. Ačkoli existují různé konstrukce, většina kotev má v sobě štěrbiny, které umožňují spojení tkáně přes kotvu, což snižuje odmítnutí.
Výhodou kotvení je, že může být umístěno do těla v oblastech, které jsou zakřivené a nevyčnívají. Problémem je, že tyto oblasti těla jsou často v souhlasném kontaktu s oděvem, lůžkovinami a na místech těla, která se při každodenním pohybu pohybují nebo natahují. Šperk a kotva jsou tak neustále namáhány. Je to něco jako popruh mezi palcem a předloktím. Jistě, můžete jím provléknout šperk, ale to už tu ruku nikdy nepoužijete? Jen přirozený každodenní pohyb při zvedání předmětů, psaní na klávesnici, otevírání dveří atd. způsobí namáhání piercingu a šperku, což následně způsobí odmítnutí piercingu a šperku.
Hojení je další věc, kterou je třeba zvážit. Zamysleme se nad tím, co po těle žádáme? Aby se rána zahojila do té míry, že už nebude otevřenou ránou, žádáme tělo, aby kotvu obalilo tkání, místo aby ji jednoduše vytlačilo. Jak jsem uvedl v první části, když propíchneme tělo a vložíme do něj šperk, vytváříme situaci, kdy nutíme tělo, aby přijalo cizí předmět a následně ho uzavřelo do tkáně. Jedním z klíčových faktorů při tom je umístit šperk tak, aby pro tělo bylo snazší obalit šperk novou kůží, než aby tělo šperk jednoduše vytlačilo z těla ven.
Protože kožní kotvy jsou blíže povrchu a mají pouze jeden vstupní bod, je pro tělo možná snazší vytlačit šperk ven než vypěstovat „kapsu“ tkáně kolem kotvy. Tělo často uzavře ránu vytvořením kapsy kolem kotvy a pak pomalu stahuje kapsu, čímž šperk časem vytlačí z těla ven. Odmítnutí tak není ani tak otázkou toho, zda k němu dojde, ale jak dlouho bude migrace trvat. Když k tomu připočteme oblasti těla, které jsou často v kontaktu s oděvem, lůžkovinami nebo na místech těla, kde se kůže při běžném pohybu stahuje, riziko odmítnutí se jen zvyšuje. Abyste si udělali představu o tom, jakému vnějšímu namáhání je možná kotva vystavena, vezměte si část těla, kterou můžete snadno stisknout, když jsou svaly uvolněné, a pak se jí zkuste držet při napínání svalů.
Stejně jako u všech piercingů nebo tělesných úprav jde o trvalou změnu těla. To znamená, že se objeví jizvy, a obvykle platí, že čím déle je kotva zavedená, tím větší jizvy vzniknou. Člověk by měl jizvení předem zvážit. To má větší význam, protože nejoblíbenějším místem pro mikrodermální a jiné kožní implantáty se zdají být velmi viditelné oblasti těla, jako je obličej a horní část hrudníku. Pokud dojde k odmítnutí, možná vám zůstane rozzlobená červená linie jizvy o šířce kotvy.
Dalším problémem je odstranění šperku. I u standardních piercingů a šperků na tělo může být odstranění šperku obtížné. To platí zejména pro Captive Bead Rings nebo Beaded Rings velkých rozměrů, kde je k bezpečnému odstranění šperku možná potřeba nářadí a techniky. Avšak u dermálních, mikrodermálních a jiných forem implantátů a kapes, kde je šperk navržen tak, aby se ukotvil do tkáně, může odstranění šperku znamenat jeho vytržení. Před jeho pořízením byste měli důrazně zvážit, že při lékařských energiích, pracovních pohovorech a dalších situacích, kdy bude nutné šperk vyjmout, můžete šperk z piercingu jednoduše vysunout. Také ve všech většině případů nelze šperk do kapsy znovu vložit a po krátké době se zcela ztratí.
Možná největším rizikem u kožních implantátů je vznik infekce putující dovnitř. Ta vzniká, když infekce odtéká do těla místo ven z těla. Obvykle tělo vypudilo bakterie a infekci z těla ven tím, že vytlačilo infikovanou tkáň ven. Pokud je šperk tělu příliš těsný, blokuje tělo ve vypuzování infekce. Vzhledem k tomu, že u infekce putující dovnitř nejsou v místě piercingu přítomny příznaky infekce, často infekce zůstane nepovšimnuta, dokud se nezmění v systematickou. I když je to možná vzácné, dermální kotvení je k tomu náchylnější hlavně kvůli těsnosti šperku a proto, že je náchylnější k tomu, že neumožňuje tělu vypustit infekci skrz vpichovou ránu.
Moji největší obavou je, že s rostoucí popularitou kotvení, stejně jako všech ostatních piercingů, bude přibývat lidí, kteří budou zákrok provádět nekvalifikovaně a nebudou ochotni klienty poučit o rizicích, nebezpečích a možnostech migrace a jizvení. Pokud stále uvažujete o tom, že si necháte udělat kožní kotvu, prozkoumejte si postup a osobu, která vám zákrok provede. Pokud si tato osoba neudělá čas na vysvětlení rizik s tím spojených nebo se zdá, že nechce odpovídat na otázky, jděte jinam.