Často jsem se pozastavoval nad něčím, co v Bibli chybí: nad svatebními obřady.
Ačkoli se v Bibli bere spousta lidí, nejsou tam popsány žádné obřady. Adam a Eva jsou „manželé“ prostě tím, že jsou stvořeni jeden pro druhého a plodí děti. Jákob se omylem ožení s Leou, což se nestane kvůli převlečené nevěstě při svatebním obřadu, ale proto, že sňatek konzumuje ve tmě stanu. Ježíš se účastní svatby v Káně, která spočívá v rodinné oslavě, ale není popsán žádný obřad. Jediný „obřad“, který jsem v Bibli našel, je Tobiáš 7,12-14, v němž otec vloží ruku své dcery do ruky manžela a poté sepíše smlouvu. Důvodem, proč se v Bibli nevyskytují žádné svatební obřady, je to, že manželství nezahrnovalo žádný obřad. Manželství v Bibli jednoduše spočívá v tom, že muž a žena spolu se souhlasem otce nebo opatrovníka ženy žijí a pokoušejí se zplodit potomka. Žádný slib, žádný kněz, žádný rituál, žádná modlitba, žádné vyhlášení, žádná licence, žádná registrace. To je zcela odlišné od toho, jak definujeme a uzákoňujeme manželství dnes. Dnes, aby bylo manželství „skutečné“, musí být legální; jinými slovy, musí být uznáno zákony státu a registrováno státem. Pro mnoho křesťanů také není manželství „křesťanským manželstvím“, pokud není uzavřeno pověřeným duchovním, který jej ústně vyhlásí, nejlépe za přítomnosti shromáždění. To vše jsou však nedávné novinky. Po většinu lidských dějin bylo manželství jednoduše dohodou, uznanou nebo sjednanou nejbližšími rodinami, o společném soužití muže a ženy. Manželství jako právní instituce a jako náboženský obřad vzniklo v důsledku reformace. Od středověku vedly církve záznamy o tom, kdo byl s kým oddán. Luther však považoval manželství za „světskou záležitost“, a proto předal evidenci sňatků státu. Kalvín věřil, že aby byl sňatek platný, musí být evidován státem a zároveň jej musí uzavírat církev. Katolická církev vyžadovala uzavírání manželství knězem až od roku 1563 a anglikánská církev se k tomuto požadavku dostala až v roce 1753. V posledních pěti stech letech tedy v evropské tradici existovaly tři druhy manželství: právní, církevní a společenské. Společenské manželství je však, přísně vzato, nejvíce biblické. Co by se stalo, kdyby dnes církev opět uznala sociální manželství? Znamenalo by to, že páry, které spolu žijí, zejména ty, které vychovávají děti, by mohly být považovány za manželské, i když nejsou právně sezdány nebo neprošly žádným náboženským rituálem. Po většinu historie by totiž společnost i církev považovaly takové páry za manželské. Vzhledem k tomu, že se dnes stále více párů rozhoduje žít spolu a vychovávat děti bez obřadu nebo zákonné licence, může být pro církev výhodné dívat se na ně laskavěji a inkluzivněji. V opačném případě si tyto páry odcizíme a nebudou mít prospěch z vedení a podpory církve. To neznamená, že by se církev měla přestat zasazovat o náboženské obřady a legalizované sňatky. Tyto novinky mají důležité cíle. Veřejný obřad, který zahrnuje sliby a modlitby, jasně vyjadřuje závazek páru k sobě navzájem, spojuje lásku páru s posvátným příběhem Boží lásky a dává komunitě a sboru výslovně podpůrnou roli při pomoci udržet manželství. Právně uznané manželství dává manželům různá práva a výhody, poskytuje vztahu další stabilitu a chrání manžele i děti v případě rozvodu. Církev podle mého názoru nejlépe podporuje manželství a rodinu, když uznává, že páry, které mají v úmyslu sdílet společný život, představují určitý druh manželství. Nevím, proč se stále více párů v naší společnosti rozhoduje neuzavřít legální manželství, ale tím, že je odmítáme, jim neprospíváme. Místo toho je přijměme, chovejme se k nim, jako by byli manželé, a zasazujme se o výhody veřejného náboženského obřadu a právního statusu.