Dějepisná kniha, která pojednává převážně o několika setkáních, by neměla být poutavá, zvláště když máte docela dobrou představu o tom, co se stane. Ale Roosevelt a Stalin: Portrét partnerství dokáže být napínavější než milion telefonátů na objednávku. A není divu:
Na jedné straně rovnice stojí prezident Franklin D. Roosevelt, dokonalý šarmantní muž, který je při dvojím setkání se sovětským vůdcem plný manipulativního bonmotu jako vždy. Na druhé straně malý a zavalitý Josif Stalin se usmívá a propuká v potěšený smích, když poprvé přistoupí k FDR.
Stalin se šklebí a směje? Stalin? To je jen jeden z mnoha překvapivých momentů filmu „Roosevelt a Stalin“, který složitě sleduje jednání tří mocných mužů za druhé světové války o budoucnosti planety.
Stalin se osobně ukáže být mnohem komplikovanější než jeho běžné líčení jako bezohledného monstra. Vyzbrojen šarmem ve stylu Clintona – ano, čtete správně – je Stalin také podezřívavý a paranoidní. Ale má spoustu důvodů být obojím. Stejně jako třetí velký muž, jehož jméno se ani nedostalo do názvu této knihy:
Autorka Susan Butlerová je ideální historička pro zkoumání vazeb mezi oběma muži, protože je autorkou knihy Můj milý pane Staline: Stalina“, která je autorkou kompletní korespondence FDR a Josifa V. Stalina. Tato sbírka z roku 2006 byla dobře přijata recenzenty, kteří se dokázali přenést přes překvapivý název („Můj drahý pane Staline“!), ale dopisy v knize „Roosevelt a Stalin“ ustupují do pozadí výpovědím očitých svědků.
Dvojice konferencí Velké trojky – v roce 1943 v Teheránu a v roce 1945 na Jaltě – se zaměřuje spíše na budoucnost než na přítomnost, přestože druhá světová válka ještě neskončila. Každý z nich má jiný cíl: FDR chce dosáhnout vytvoření Organizace spojených národů, která by prosadila poválečný mír, zatímco Churchill doufá v zachování britského impéria a Stalin se zaměřuje na eliminaci německé hrozby. Roosevelt je však jediný, kdo sedí na kočičím křesle, a Stalin má spoustu důvodů, proč mu udělat radost, zatímco Churchill trucuje.
Získejte příběhy Monitoru, které vás zajímají, do své e-mailové schránky.
Při registraci souhlasíte s našimi zásadami ochrany osobních údajů.
Například Roosevelt prosazoval, aby USA uznaly Sovětský svaz dávno před Pearl Harborem, a to navzdory otravné záležitosti, že komunisté pohrdají kapitalisty a naopak. A podporoval americkou pomoc Rusku v době, kdy „většina Američanů stále považovala problémy Evropy za vzdálené jako Měsíc.“
Butlerová není mistrovská vypravěčka, ale má pevný přehled o desítkách dalších detailů od FDRova nechvalně proslulého neustálého mluvení až po Stalinovy medové oči a tělo s ohnivým kolíkem. (Američan o něm říká, že je to „trenérův dokonalý sen o útočníkovi“ s obrovskýma rukama „stejně tvrdýma jako jeho mysl“). Oba muži se sblíží tím, že si dělají legraci z rozčileného Churchilla, a Stalin si dokonce dobírá FDR tím, že se tváří uraženě, když se dozví, že mu v zákulisí říkají „strýčku Joe“.
Butlerová zachycuje i téměř katastrofy, jako když rozčilený britský generál při přípitku prohlásí, že jeho země trpěla víc než Rusko, a zkušeně dešifruje mnohé momenty manipulace. Například v diskusi o Polsku a vlastních nadějích na znovuzvolení v roce 1944 FDR nějakým způsobem přesvědčí Stalina, že polští voliči v USA jsou mnohem silnější než oni sami.
Roosevelt, který je energický, pragmatický a „vychytralý“, i když se jeho zdraví zhoršuje, působí jako nejefektivnější a nejprozíravější z trojice. Obvykle dosáhne toho, co chce a potřebuje, a vyprávění o tom, jak toho dosáhne, dělá z této knihy mistrovskou lekci umění vyjednávání a diplomacie.
FDR má však obrovskou slepou skvrnu. Až do samého konce se v knize „Roosevelt a Stalin“ prakticky vůbec nezmiňuje o muži, který v roce 1941 navždy naštval Rusy prohlášením, že „pokud vidíme, že Německo vítězí, měli bychom pomoci Rusku, a pokud Rusko vítězí, měli bychom pomoci Německu, a tak je nechat zabít co nejvíce lidí.“
Tento muž se jmenuje Harry Truman. Když Roosevelt v roce 1945, jen několik týdnů po jaltské konferenci, umírá, viceprezident o válečných jednáních neví prakticky nic a v mozkovém centru Map Room v Bílém domě nestrávil ani vteřinu.
Truman se dozví o jaderné bombě, což v Rooseveltově administrativě vyvolá intenzivní debatu o tom, zda se o ní zmínit Sovětům, údajným spojencům Ameriky. Ti už vlastně tušili, že se něco děje.
Přes tento rozkol v důvěře k FDR by Sověti později oplakávali bezpečnější svět, který by podle nich Roosevelt vytvořil, kdyby žil. Byl pro ně drahým přítelem, který odešel příliš brzy.
Ale FDR toho přesto dokázal hodně. Nepravděpodobná spolupráce mezi kapitalisty a komunisty, výsledek lidské vřelosti a důvěry, vytvořila nedokonalou, ale zásadní Organizaci spojených národů. Zatímco Churchill trucoval, Roosevelt a Stalin se usmívali, okouzlovali a prokličkovali si cestu k vítězství a k neválečnému světu. Všichni žijeme v jejich odkazu.