Základní informace: Bakteriální infekce kůže a měkkých tkání (SSTI) tradičně dobře reagují na léčbu beta-laktamovými antibiotiky (např. deriváty penicilinu, cefalosporiny první nebo druhé generace) nebo makrolidy. Objevily se však obavy, zda jsou stále účinná vzhledem k nově vznikající rezistenci druhů stafylokoků a streptokoků. V důsledku toho začali lékaři k léčbě SSTI používat beta-laktamy se širším spektrem (např. cefalosporiny třetí generace) nebo fluorochinolony v domnění, že mohou být účinnější, a to i přes omezené důkazy podporující tento přístup. Falagas a jeho kolegové provedli metaanalýzu studií srovnávajících beta-laktamy s fluorochinolony při empirické léčbě SSTI.
Studie: K identifikaci relevantních studií publikovaných v období od ledna 1980 do února 2006 byly použity databáze PubMed a Cochrane. Aby mohly být studie zahrnuty, muselo se jednat o randomizované kontrolované studie, které zkoumaly klinickou nebo mikrobiologickou účinnost léků. Studie využívající febrilní neutropenické pacienty byly vyloučeny, stejně jako studie hodnotící neklinické ukazatele účinnosti (např. farmakokinetická analýza). Studie byly rovněž vyloučeny, pokud se týkaly antibiotik, která byla stažena z trhu.
Výsledky: Bylo přezkoumáno 20 studií zahrnujících 4 817 pacientů. Do studií byly zahrnuty beta-laktamové přípravky s rozšířeným spektrem (amoxicilin/klavula-nát , ampicilin/sulbaktam a piperacilin/tazobaktam ); cefalosporiny první generace (cefalexin ) a cefalosporiny třetí generace (cefotaxim a ceftazidim ). Mezi fluorochinolony byly zahrnuty ofloxacin (Floxin), ciprofloxacin (Cipro), fleroxacin (v USA není k dispozici), levofloxacin (Levaquin) a moxifloxacin (Avelox).
Všechny fluorochinolony byly při empirické léčbě SSTI účinnější než beta-laktamová antibiotika, ale rozdíl byl malý (90,4 versus 88,2 % rozlišení). Fluorochinolony byly rovněž účinnější při léčbě mírných až středně těžkých SSTI. Obě tyto výhody však zmizely, když byly z analýzy vyloučeny cefalosporiny třetí generace. Rozdíl mezi jednotlivými třídami antibiotik nebyl zjištěn ani při léčbě středně těžkých až těžkých infekcí.
Fluorochinolony nebyly účinnější než beta-laktamová antibiotika při léčbě abscesů a infekcí ran, ani nebyly účinnější při léčbě pacientů hospitalizovaných pro SSTI. Z mikrobiologického hlediska byla míra eradikace infekcí vyvolaných S. aureus a streptokoky u obou skupin léků stejná. Fluorochinolony však byly účinnější tam, kde byly zjištěny gramnegativní nebo anaerobní infekce.
Mezi skupinami nebyl zjištěn žádný rozdíl v míře úmrtnosti. Ačkoli většina nežádoucích účinků souvisejících s medikací byla mírná a týkala se gastrointestinálního traktu, fluorochinolony byly spojeny s významně vyšší mírou nežádoucích účinků ve srovnání s beta-laktamovými antibiotiky (19,2 %, resp. 15,2 %).
Závěr: Autoři dospěli k závěru, že ačkoli jsou fluorochinolony mírně účinnější v léčbě SSTI ve srovnání s beta-laktamovými antibiotiky, tento rozdíl zmizel, když byly vyloučeny cefalosporiny třetí generace. Když se vzal v úvahu také větší profil nežádoucích účinků fluorochinolonů, nebyla zjištěna žádná podstatná výhoda jejich použití oproti beta-laktamovým přípravkům při empirické léčbě SSTI. Ačkoli se cefalosporiny třetí generace často používají k léčbě SSTI, zdají se být méně účinné než peniciliny s rozšířeným spektrem a cefalosporiny první generace.
.