(V tomto příspěvku jsem dodržel svou obvyklou praxi maskování pacientů.)
V době, kdy muži a ženy vstupují do dlouhodobého závazku, jako je manželství, mají pravděpodobně za sebou řadu předchozích vztahů. Během těchto závazků se něco naučili o způsobu, jakým začínají a končí, a o tom, jak na ně sami reagují, takže tento nejnovější vztah má větší šanci vydržet. Ale přesto se někdy zasnoubení do manželství ruší a zhruba polovina manželství končí rozvodem. Nezřídka je příčinou takového rozchodu trvající nevěra. Pokud zralý muž opustí svou dvacetiletou manželku, každého nejprve napadne možnost, že měl milenku. Často tomu tak je. Často řekne, že manželství bylo léta špatné, a věří, že je to pravda, ale teprve když se na scéně objevila jiná žena, rozhodl se odejít. Samozřejmě existuje mnoho dalších důvodů k rozvodu.
Jsou lidé, kteří si myslí, že manželství je nedotknutelné. Různá náboženství mohou rozvod zakazovat nebo od něj odrazovat. Kdysi se mělo za to, že veřejný zájem vyžaduje, aby byl rozvod ztížen, aby děti nezůstaly bez domova. Ve státě New York byl rozvod možný pouze v souvislosti s nevěrou, a tak muži a ženy běžně křivě přísahali a pomlouvali se, aby se rozvedli. V New Yorku už to tak ale není a rozvody se obecně staly přijatelnějšími. Rozvod, stejně jako každý jiný vážný vztah, však málokdy končí bez citového strádání.
Když si byl pár dlouhou dobu velmi blízký, je rozpad tohoto vztahu bolestný. Odchod není snadný a obvykle je považován za politováníhodný. „Investoval jsem do toho člověka deset let svého života,“ může někdo říci. Jako by za všechny ty roky měla být nějaká návratnost, nějaký hmatatelný pozůstatek všeho toho úsilí. Jako by konec vztahu znehodnotil vše, co předcházelo. Je proto obvyklé a přirozené chtít se udržet – získat zpět to, co bylo ztraceno. Znovu se zamilovat, pokud je to možné.
V těchto předposledních chvílích je rozumné dvakrát se zamyslet nad tím, co se děje. Často doporučuji párovou terapii i tehdy, když se jeden nebo oba rozhodli odejít. Nemyslím si, že cílem takové terapie by mělo být povzbudit pár, aby spolu za každou cenu zůstal. Je třeba zjistit, co je pro oba zúčastněné nejlepší. Jedna osoba se nemusí chtít rozejít, ale pokud je ta druhá rozhodnutá odejít, pár se rozdělí. I v takovém případě bude mít muž nebo žena, kteří zůstanou, z těchto setkání prospěch. Pokud je nevyhnutelnost tohoto rozchodu zřejmá, je snazší se od něj odpoutat. Také stojí za to pokusit se zjistit, co se pokazilo. Možná bude nutné přehodnotit minulost, aby bylo možné přejít k budoucnosti. A někdy se samozřejmě stane, že potíže, které pár má, jsou řešitelné; a stane se žádoucím usmíření.
Některé vztahy jako by pomalu vyhasínaly, ale nikdy neskončí. Některé skončí náhle.
Jednou o víkendu jsme s manželkou šli na večeři k sousedům. Byla to příjemná, ale nenápadná záležitost, plná psychiatrů, jako ostatně většina záležitostí, kterých se účastním. O čtyři dny později jsem kolem jejich domu venčil našeho psa. Na schodech ležely nějaké noviny. Zazvonil jsem na zvonek a pak jsem se podíval do jejich okna. Dům byl prázdný. Nábytek byl pryč. Byli pryč. Ukázalo se, že se rozvádějí. Pro všechny psychiatry, kteří se zúčastnili jejich večírku, to bylo překvapení. Častěji se ukončení dlouhodobého vztahu táhne měsíce a někdy i roky, i když se oba snaží napravit to, co se pokazilo.
Ne každý dlouhodobý vztah by měl trvat ještě déle. V této souvislosti mě vždy napadají dva kandidáti na nejhorší manželství vůbec. Jeden pacient byl muž, druhý žena. Něco z toho, co prožili, bylo podobné. Obě manželství byla bezdětná. Muž snášel neustálé nevěry ze strany své ženy, často se svými přáteli. Žena nepracovala, nestarala se o jejich dům ani o psy (na jejichž koupi trvala) a byla alkoholička. Občas ho uhodila, jednou i kladivem. Možná měla halucinace. Obvinila ho, že zapojil dům, aby ji mohl špehovat. Když jsem se ho zeptala, proč to s ní snáší, odpověděl: „Miluju ji“. Manželství se nakonec rozpadlo, až když odjela na dovolenou s jedním z jeho přátel a už se nevrátila.
Žena, která měla podobně hrozné manželství, byla jedinou oporou svého manžela, který nepracoval. O víkendech, kdy obvykle nebyl doma, se také starala o jeho dítě z jiného manželství. I on byl pravidelně nevěrný, občas násilnický, vulgární a neustále urážlivý. Málokdy si přál sex, ale vyžadoval ho, když na něj měl náladu. Své ženě běžně vyjadřoval pohrdání. Ta ho nakonec opustila a nastoupila na psychoterapii. O týden později mi řekla, že uvažuje o tom, že se k němu vrátí. „Miluju ho,“ řekla na vysvětlenou. O návratu do manželství přestala uvažovat až o několik měsíců později, když se seznámila s někým jiným.
Když mi lidé vysvětlují, proč zůstávají v neuspokojivých vztazích dlouho po tom, co je rodina, přátelé a všichni ostatní nabádají k odchodu, často říkají: „Miluji ho/ji“. Vím, že to je skutečný důvod. Láska se vyvinula jako mocný prostředek, který udržuje lidi pohromadě navzdory jakékoli vadě nebo nedostatku partnera. Příroda vyžaduje, aby spolu zůstali dost dlouho na to, aby měli děti. Není to však dobrý důvod. Jako víceméně racionální živočichové se můžeme rozhodovat tak, abychom prosazovali své vlastní individuální zájmy. Lidé, kteří jsou schopni se jednou zamilovat, se mohou zamilovat znovu a znovu, pokud se tento první vztah rozpadne. Otázkou, kterou musí každý člověk uprostřed špatného manželství nebo špatné aféry rozhodnout, je, zda je možné být v tomto vztahu šťastný – a vlastně i to, zda je možné být šťastnější s někým jiným. Bohužel alternativou, která mnohé napadne, není jiný partner, ale samota.
Když se manželství rozpadne, neztratí se jen manžel či manželka, ale celé společenství – přátelé, další rodina a možnost být s dětmi společně jako rodina. Také je třeba zaplatit ekonomickou cenu. Přesto se setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že litují uzavření manželství; málokdy slyším, že by někdo litoval rozvodu.
Dá se však zachránit dlouhodobý vztah? Někdy ano, někdy ne.
Začal jsem se stýkat se ženou, která měla dvě děti mladší sedmi let. Uvažovala o rozvodu s mužem, kterého jsem poznal v průběhu léčby. Byl to lékař, který se věnoval péči o nemajetné. Když jsem se s tímto párem blíže seznámil, zjistil jsem, že je oba obdivuji. Oba byli inteligentní, laskaví a pozorní. Oba byli nejen dobrými rodiči, ale i dobrými občany. Byli to lidé, které bych si chtěl představit, kdybych je znal osobně. A přesto byli oba rozhodnuti se rozejít. Pod mostem bylo příliš mnoho vody. Jeden druhému ublížil malicherným způsobem. Jeden druhému nepomohl ve chvílích, kdy to bylo potřeba. Zdálo se mi, že tyto okolnosti nebyly fatální a že si oba mohli a měli odpustit a jít dál. Nezdálo se mi, že by to, co mezi nimi vzniklo, bylo tak strašné, že by se to nedalo napravit. Ale oni – oba – se rozhodli. Navzdory stresu jejich dětí, navzdory značným ekonomickým potížím, pokračovali v odděleném životě. A tak to zůstalo i po letech.“
Na druhou stranu, ta stará poučka: „Vy dva spolu musíte lépe komunikovat,“ skutečně někdy platí. Někdy z nedorozumění vyrostou hrozné věci, které může jeden člověk udělat druhému.
Žena jednoho mého pacienta mu řekla, že ho opouští, protože si koupil lampu, aniž by se s ním předem poradil. Když jsem ji požádal o schůzku, vysvětlila mi, že nešlo o lampu. Problém byl v tom, že s ní nikdy nekonzultoval záležitosti, které se týkaly jich obou. Přestože s ním mnohokrát mluvila, on jí skutečně nerozuměl. Není neobvyklé, že někdo vytrvale nerozumí manželovi, pokud je žádán o věci, které mu připadají cizí, možná kvůli dynamice rodiny, v níž vyrůstal. Bez ohledu na to, kolikrát s ním mluvila, ji nebral vážně. V prostředí mé kanceláře se však konečně podařilo k němu proniknout. Nikdy neměl v úmyslu ji ignorovat a neuvědomoval si, že právě to dělá. Nedokázali spolu komunikovat. Tento problém se dal zvládnout.
Často se problémy, které jsou skutečně nezvládnutelné, objevují, když mají oba partneři protichůdné zájmy. Zde je několik příkladů: jedna osoba se snaží dominovat nad druhou, jedna osoba si přeje odejít z domova, kdykoli se jí zachce, jedna osoba si vyhrazuje právo stýkat se s přáteli po celý týden, jedna osoba je záletník, jedna osoba přiděluje práci druhé, jedna osoba odmítá odpovědnost za dítě, jedna osoba se doprošuje utrácení peněz za druhého nebo za rodinu. Druhému z manželů bude přirozeně vadit, že je ovládán, ignorován nebo využíván. Tyto problémy nelze vyřešit jen tím, že druhého lépe pochopíte. Jsou to příklady toho, že jedna osoba staví sebe na první místo. Když má pár protichůdné zájmy, problémy, které se u nich objeví, se pravděpodobně ukáží jako neřešitelné.
Jiné problémy mezi páry skutečně pramení z toho, že jedna osoba nepochopila, jak silně cítí ta druhá. Neexistují žádné vrozené rozdíly v jejich individuálních potřebách. Neexistuje mezi nimi žádný zásadní konflikt.
Mezi tyto problémy patří konflikty o to, kdo co dělá v domácnosti nebo kdo rozhoduje o tom, co se bude dělat o určitém víkendu. Jiné problémy se rozplynou, když se pochopí – jakkoli dlouho trvá, než to druhá osoba pochopí -, jak silně daná osoba cítí určité záležitosti. Příklady těchto řešitelných problémů jsou: kolik času tráví jedna osoba v práci nebo mimo domov, které domácí práce jsou pro druhou osobu opravdu velmi náročné, kolik sexu by měli mít, jak zacházet s neposlušnými dětmi, jak utrácet peníze jako investice nebo na dovolené, jak má být doma nepořádek nebo čisto, kdo uklízí, jak se vypořádat se strachem toho či onoho druhu. Jeden z manželů se nestane slabším tím, že bude brát ohled na to, co potřebuje nebo chce ten druhý.
To, co je zapotřebí k nápravě vztahů, které v těchto otázkách ztroskotávají, je dobrá vůle – což je možná jen trochu něco jiného než láska. Je to laskavost a ohleduplnost.
Znám velmi bouřlivé vztahy, které se časem vyřešily a pak trvaly, pokud vím, navždy. Někdy tyto nové začátky začaly v soudcovské kanceláři, když se dokončoval rozvod. Někdy až po něm. Nedávno jsem se setkal s někým, kdo se oženil se stejnou ženou třikrát – i když je těžké uvěřit, že se nakonec smířili. V těchto případech jde často o to, že si manželé nikdy pořádně nevyjasnili, jak silně k sobě určité věci cítí. (V této chvíli by řekli, že tomu druhému stokrát řekli, co k němu cítí; já jsem však byl svědkem některých takových rozhovorů a někdy mi zůstává rozum stát nad tím, jak silné jejich pocity byly.)
Pokud pár pracuje na tom, aby byl spolu a snažil se pochopit jeden druhého, může se mu to podařit. Musím se přiznat, že se v této věci cítím trochu nejistě. Myslím, že pokud vztah může fungovat, měl by se o to každý člověk dobře pokusit. Na druhou stranu si nemyslím, že by se někdo měl spokojit s někým, koho je třeba přemlouvat, aby se o něj staral. (c) Fredric Neuman. Sledujte blog doktora Neumana na adrese fredricneumanmd.com/blog nebo se ptejte na radu na adrese fredricneumanmd.com/blog/ask-dr-neuman-advice-column/
.