Málo lidí zná jméno Neil Strauss.
Miliony lidí však znají „chlápka, který napsal Hru“ – samozvaného „transformačního novináře“, který napsal reportážní memoáry o „tajné společnosti pickup artistů“. Kniha se stala biblí každého AFC (průměrně frustrovaného šampióna), který doufá, že se stane PUA (pick-up artist) a možná i PUG (pick-up guru).
Strauss je podle slov LA Times „hrdinou pro muže hledající ženy.“
Ale on sám se tak nevidí.
Teď je to někdo, kdo se nebojí závazků ani intimity, jak odhaluje ve své nejnovější knize The Truth: An Uncomfortable Book about Relationships (Pravda: Nepohodlná kniha o vztazích). Poslední instalace sleduje Strausse od podvádění, přes terapii závislosti na sexu, polyamorii, swing, založení milostné komuny, výšlap na Macchu Picchu s bolavým, nadužívaným penisem, až po osvícení a – konečně – monogamii a vlastní svatbu.
Pravda je dobře napsaná kniha, kterou je těžké odložit. Strauss je mistrem v tom, co je možná největším tajemstvím psaní o sobě samém (kromě, no, schopnosti psát): má jistotu a odvahu nic nezadržovat. Ani grafické detaily, ani nepříjemné pocity.
Jak se ale Strauss vyrovnává s tím, že učí muže, jak sbalit ženu – prostřednictvím Pravidel hry, která obsahují „dalších 10 způsobů, jak diskvalifikovat“ ženu (pdf, str. 2), se Strauss snaží o to, aby se mu podařilo sbalit ženu. 81)- a provozování lukrativního byznysu z toho, co se naučil jako balící umělec, s tímto novým, dospělým já, které si váží vztahů a lásky?
Následující text je upraven pro přehlednost.
Takže poté, co jste naučil miliony mužů, jak „obelstít“ ženy, aby se jim líbily, jste nyní přesvědčený monogamista. Co se stane s Hrou, s touto kulturou a jejími pravidly?“
Myslím, že existuje kulturní narativ, který zní: chlap, který je pick-up artist a nyní je monogamista, a to je obrat o 180 stupňů. Ale já to tak úplně nevidím, což je spíš: je tam osamělý kluk, který to se ženami neumí a je pořád v zóně přátel a frustrovaný, který potká nějaké lidi, kteří mu ukážou, jak se seznamovat se ženami, a tak nějak vyřeší tenhle sociální problém v jeho životě a. Teď má v pozdějším věku další problém, kterým jsou závazky a vztahy. Pro mě je to prostě lineární linie.
Co vaše osobní „značka“?
V kultuře se objevují takové ty představy o brandingu, ale je to taková hloupost, že se branduje. Jste člověk, rostete a měníte se, takže branding je skoro jako říct „takový budu“ a vymezit se do velmi úzké niky, která zakazuje růst. To by pro mě byla noční můra, mohu jen doufat, že budu pokračovat v psaní knih, které budou nadále kronikou autenticity toho, kým v danou chvíli jsem.“
Hru jste popsal jako v podstatě manipulaci (0:56) a řekl jste, že tato kniha, Pravda, je opakem této manipulace. Cítíte to tak, že životní styl Hry je manipulativní?“
Hra se liší od jakési komunity svádění, o níž píše. I když se používá jako návod, jak na to, The Game je ve skutečnosti jen můj příběh uvnitř a venku , věci, které vidím jako dobré, věci, které vidím jako špatné, věci, do kterých jsem se opravdu zapletl a které mě svedly.
Byl jsem samozřejmě novinář, takže ta komunita existovala před The Game. Prostě jsem to tam všechno vložil, takže bych tu knihu neměnil, protože je to prostě kronika té zkušenosti. Ale teď už některé věci, které jsem tehdy možná považoval za pozitivní, jako pozitivní nevnímám.“
V nedávném rozhovoru (2:50) jsi žertoval, že tvůj přínos kultuře spočívá v tom, že „lidé nosí směšné oblečení“. Ale není pochyb o tom, že jsi kultuře skutečně něčím přispěl. Co to podle tebe je?“
Hádám, že nemám představu o tom, jaký je můj přínos kultuře.
Když jsem vydal hru, uvědomil jsem si, že je to něco jako rozvětvená cesta. Jedna cesta byl podivný záblesk na popkulturním radaru, kde lidé vystupují ve směšném oblečení a říkají naskriptované ohrané hlášky a postupy. Druhá byla cestou, jak se dostat k sebezdokonalování a růstu a cítit se u toho dobře a, i když je to něco velmi subjektivního, „mužně“.“
Ale viděl jsem, jak se do toho někteří lidé pustili a jen to promluvilo do jejich temné stránky, stali se horšími lidmi, než už byli.
Cítíte se za to zodpovědný?“
Myslím, že nemůžete ovlivnit, jak lidé na vaši knihu reagují.
Vím jen to, co čtu v médiích, a to, co znám jako člověk. Jako za člověkem za mnou chodí lidé a říkají, že tahle kniha mi změnila život nebo že jsem teď vdaná a tohle mi opravdu pomohlo, byla jsem opravdu ztracená. Takže to, co slyším anekdoticky, jsou pozitivní věci. To, co čtu v médiích, jsou negativní věci.
Jednoduchá odpověď zní: pokaždé, když něco vypustíte do kultury, ať už je to tweet nebo kniha, otevíráte se, už to nemáte pod kontrolou a musíte to pustit. Kdybychom si dělali starosti s těmito věcmi, myslím, že by Bible neměla být vytištěna, soudě podle toho, kolik lidí kvůli ní bylo zabito.
Myslíte si, že člověk může mít důvěrný vztah, i když je to oběť jeho vlastní přirozenosti? Slovy genetika, s nímž v knize hovoříte:
Absolutně ne: „Žena nemůže být nikdy dost dokonalá na to, aby ji muž nechtěl podvádět“? Genetik, se kterým v knize mluvím, mluvil skutečně o sobě.
Vychází to z určité rodičovské výchovy, kterou jsem sdílel i já. Myslím, že pokud se někdo cítí uvězněný ve vztahu, je to proto, že se v dospívání cítil uvězněný ve vztahu s mámou nebo tátou, ať už ho přitahuje jakékoli pohlaví. Takže podle mě je skutečným smyslem knihy to, že máme v hlavách tato přesvědčení a konstrukty, které nám brání ve štěstí – monogamie i nemonogamie, muži i ženy. Všechny tyto věci jsou naprosté iluze, ale protože jsme v dospívání naprogramováni láskou a zkušenostmi od rodičů, chodíme kolem a vidíme svět z této škatulky, a to není svět.“
Pro někoho, kdo vyrostl v péči o rodiče, oproti tomu, že se rodiče starají o vás, si začnete dávat hodnotu prostřednictvím péče o lidi v nouzi. Člověk má tendenci vstupovat do vztahů s lidmi v nouzi, stará se o ně, ale pak se stane uraženým a podvádí – je to sobecká dynamika.
Když se v knize otevíráte Ingrid – své nynější manželce – o svém zkoumání sexuality, zmiňujete, že váš promiskuitní životní styl byl součástí vašeho léčení. Zní to oshovsky: opravdu potřebuješ ztratit sám sebe, abys našel sám sebe?“
Lidé se mě vždycky ptají, jakou radu bych dal dvacetiletému mladíkovi, a ta rada zní: žádná rada, kterou ti mohu dát, nebo jen málokterá, tě opravdu nezmění. Jinak by všechny ty memy a inspirativní myšlenky lidi opravdu změnily, ale nezmění. Musíš se učit z vlastní zkušenosti, protože spousta věcí je zadrátovaná emocionálně, ne intelektuálně.“
Jistě, ve Hře a pravdě procházím temnou stranou, abych vyšel ven. Je to skoro jako mýtus:procházíš lesem, procházíš nejtemnější částí, bojuješ s démony a na konci získáš poklad.
Obě vaše knihy – určitě Hra, ale i Pravda – jsou dost misogynní. Změnil se vůbec váš pohled na ženy?“
Nemyslím si, že bych kdy měl na ženy negativní pohled, ale myslím, že ve Hře to bylo určitě hodně objektivizující. Celá premisa té hry je objektivizace, když se nad tím zamyslíte. Myslím, že moje sebeúcta byla tak nízká, že jsem se snažil získat sebeúctu z těl jiných lidí. Opačné pohlaví pro mě byl způsob, jak se cítit lépe, než prostě vnímat každého jako individuum a lidskou bytost.
V The Truth jsem začal s myšlenkou, že jsem nějakým způsobem uvězněn v očekávání – a nemusely to být ženy, může to být jakýkoli vztah, kdybych byl gay, byli by to muži – a myslím, že jsem se toho nakonec zbavil. Pro mě je to cesta k nalezení lásky a spojení, které a nebát se spojení a lásky.“
A co způsob, jakým vnímáte ostatní muže? Změnilo se to vůbec od doby, kdy jste napsal Hru?“
Jestli se něco změnilo, tak možná to, že jsem hodně rozlišoval mezi muži a ženami a tím, co je evoluční a co ne. Teď už ty rozdíly nevidím jako pravdivé, myslím, že většina těch věcí je zcela kulturní. V komunitě svádění, kterou hra zachycovala, existuje spousta opravdu nezdravých přesvědčení o tom, že: celá premisa dostat se do světa svádění opravdu staví předěl mezi vámi a pohlavím, které se snažíte svést.
Jistěže Hra odhalila komunitu svádění světu, ať už to znamená cokoli, jestli to bylo dobře nebo špatně, nemáme tušení. Rozhodně to nebyl záměr. Záměr byl takový, že jsem prostě našel tuhle zajímavou komunitu a prošel si jí a netušil jsem, jaký to může mít dopad.“
Máš malého syna. Chtěl bys, aby četl Hru?“
Skutečný záměr je, že ho snad vychovám s takovou sebeúctou, že nebude mít potřebu Hru číst. Protože Hra je pro mě ve skutečnosti kniha o mužské nejistotě, víc než cokoli jiného.
A část Pravdy je pokusem o výchovu sebe sama, protože jsem nebyl vychován možná rodiči nebo kulturou, a o tom je každá kniha. A myslím, že v naší kultuře, když jsme nemocní, jdeme do nemocnice, chodíme do školy, abychom se učili, ale neděláme nic pro své citové zdraví.
Pro mě byla Pravda něco jako pozdní citová výchova. Poselství dává nástroje, s jejichž pomocí se můžete podívat sami na sebe, abyste nesabotovali svůj život, svou kariéru, své vztahy, své vlastní štěstí.
To je to, v co doufám. Uvidíme.