Promlčecí lhůta dluhu z kreditní karty _ lhůta, ve které musí banka dlužníka zažalovat _ je dva roky od data následujícího po prodlení dlužníka se splátkou. Pokud banka nepodá žalobu po uplynutí promlčecí lhůty, zaniká její právo vymáhat dluh a dlužník se zbavuje dluhového břemene. Řada dlužníků však pokračuje v placení účtů i po uplynutí lhůty splatnosti dluhů, čímž nevědomky oživují své účty a vystavují se opět riziku žaloby.
Praktiky vymáhání dluhů v bankovním sektoru zajistí, že ať už lhůta splatnosti uplynula, nebo ne, dluh bude vymáhán a dlužník bude dostávat vytrvalé telefonáty, dopisy s výzvami a další nátlak, dokud nedojde k úplnému vyrovnání. Někteří dlužníci podlehnou nátlaku a souhlasí se zaplacením malých částek jen proto, aby telefonáty ustaly, aniž by si uvědomili, jaké hrozivé právní důsledky to bude mít.
V Thajsku neexistuje žádný zákon, který by ukládal bance povinnost sdělit dlužníkovi, že po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty není ze zákona povinen dluh z kreditní karty zaplatit. V současně platných pokynech Thajské banky o postupech při vymáhání pohledávek se o tomto pravidle mlčí a banky i inkasní společnosti mají volnou ruku při zatajování této zásadní informace, když po spotřebitelích požadují zaplacení dluhu.
Promlčecí lhůty jsou stanoveny právními předpisy, odtud název „zákon“. Lhůta slouží k tomu, aby se věřitelé rozhodli, zda chtějí uplatnit své právo na žalobu u soudu, a pokud ano, musí toto právo uplatnit ve stanovené lhůtě. Po uplynutí této stanovené lhůty se právo věřitele promlčí a zaniká, přičemž dlužník má výhodu, že se dostane z obliga. Thajské právo však říká, že dlužník se může této výhody promlčení vzdát.
Nedávný případ _ rozsudek Nejvyššího soudu č. 7912/2553, uvedený v nejnovější publikaci soudních precedentů _ ilustruje, jak se toto ustanovení zákona aplikuje na reálnou situaci.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu byla předmětná platba kreditní kartou splatná 9. listopadu 1994, ale dlužník ji v tento den nezaplatil. Tím vzniklo právo banky podat žalobu od následujícího dne 10. 11. 1994, kdy začala běžet dvouletá promlčecí lhůta. Promlčecí lhůta běžela až do jejího uplynutí dne 10. listopadu 1996. Banka z nějakého důvodu dlužníka ve lhůtě nezažalovala, v důsledku čehož právo žalovat ztratila. Dluh zanikl a dlužník byl právně vymazán a osvobozen.
Po uplynutí promlčecí lhůty a bez ohledu na to, že její pohledávka zanikla, se banka nevzdala vymáhání dluhu a pokračovala ve vymáhání. Ve zprávě o rozsudku není uvedeno, jaké sofistikované techniky vymáhání banka používala, ale tato strategie fungovala. Dlužník nakonec ustoupil a v průběhu několika následujících let obnovil platby, přičemž poslední platba byla provedena 8. října 2001.
Nejvyšší soud rozhodl, že jakmile byly částečné platby provedeny po uplynutí promlčecí lhůty, dlužník se vzdal výhody promlčení a důvod žaloby banky znovu ožil, přičemž nová promlčecí lhůta začala běžet ode dne poslední platby 8. října 2001 a skončila o dva roky později 8. října 2003. Jakákoli žaloba ze strany banky musí být podána během této obnovené lhůty.
Když dlužník po poslední splátce v říjnu 2001 přestal splácet, banka podala žalobu 22. května 2003.
Dlužník si v rámci boje proti tomuto případu zřejmě nebyl vědom toho, že jeho provádění částečných plateb po uplynutí původní promlčecí lhůty by bylo právně považováno za vzdání se výhody, kterou mu promlčení nabízí. Tvrdil, že banka neměla právo podat žalobu téměř sedm let poté, co lhůta k podání žaloby uplynula 10. listopadu 1996.
Dlužník přehlédl právní důsledky toho, že skutečně jeho částečné platby reaktivovaly druhou dvouletou promlčecí lhůtu právě v den, kdy provedl poslední platbu 8. října 2001. Žaloba podaná 22. května 2003 tak byla podána v rámci nové promlčecí lhůty, čtyři a půl měsíce před tím, než by obnovená promlčecí lhůta uplynula 8. října 2003. Právo banky podat žalobu bylo soudem potvrzeno a není třeba dodávat, že dlužník spor prohrál a musel zaplatit zbývající dluh z kreditní karty i s úroky.
Bylo trochu otázkou, proč soud zvolil jako počátek obnovené promlčecí lhůty datum poslední platby, když na výběr byla řada dílčích plateb. Řešením by mohlo být, že každá platba po uplynutí první promlčecí lhůty by mohla být považována za jediné samostatné vzdání se práva ze strany dlužníka. Datum poslední platby bylo okamžikem, kdy vzniklo poslední vzdání se práva, čímž vznikla nová lhůta.
Wirot Poonsuwan je nezávislý právník. Kontaktujte ho na adrese [email protected]
.