Upozornění: ztráta dítěte
Před třiačtyřiceti lety, když se mé tchyni narodilo ve 40. týdnu těhotenství mrtvé dítě, svou dceru neviděla. Žila v kultuře a v době, kdy ji nikdo nepovzbuzoval, aby ji pojmenovala. Nebylo jí řečeno, kde je pohřbena.
O této ztrátě mi řekla jen proto, že jsme byli v nemocnici na návštěvě u mého tchána a na smrt jsme mysleli. Od té doby na ni přišla řeč jen výjimečně. Nikdy jsem se nezeptal, ona mi to nikdy nenabídla. Proč mluvit o tom, co ztratila, když měla v následujících letech dvě živé děti?“
Ale poté, co mi ten příběh vyprávěla, jsem k ní měla o něco větší úctu. Rodila třikrát, ale měla jen dvě děti. Pracovala a porodila mrtvé dítě. Co může být pro ženu bolestivější – jak fyzicky, tak emocionálně – než projít tímto nemyslitelným procesem? Samozřejmě bylo nejlepší, aby své dítě neviděla. Samozřejmě, že o svém zážitku nemluvila. Kolik bolesti snese jedno srdce?“
V roce 2014, čtyři roky po našem rozhovoru, jsem otěhotněla. A kdo jsem byla já, abych si dělala starosti? Její porod mrtvého dítěte se odehrál v sedmdesátých letech a časy se změnily.
Tak nějak. V USA se stále ročně narodí 24 000 mrtvých dětí, což je desetkrát více než počet případů SIDS. Ale šance byly na naší straně – náš syn mezi nimi nebyl.
Pak jsem loni otěhotněla s dítětem číslo dvě. Tentokrát to byla holčička. Poměrně snadné těhotenství. Návštěva lékaře v 37. týdnu, kde jsem byla ujištěna, že je vše v pořádku.
A pak, ve 38. týdnu, se dcera přestala hýbat. Vysadili jsme batole u sousedky. Řekli jsme jim, že se brzy vrátíme. Přemýšleli jsme, že vezmeme nabíječku na telefon, ale rozhodli jsme se, že ji nebudeme potřebovat. Chytili jsme auto a jeli do nemocnice.
Lékaři nemuseli říkat ta čtyři obávaná slova – „Nebije srdce“ – protože jsme se o tom mohli okamžitě přesvědčit na obrazovce sonogramu. Teprve o 14 hodin později, po porodu, jsme mohli vidět vzácný pevný uzel, který se vytvořil na pupeční šňůře.
Porodila jsem (ta věta stále nezní správně, ale je lepší než „porodila smrt“) v kultuře a v době, kdy se obecně soudí, že vidět dítě pomáhá při truchlení. Dítě jsme pojmenovali, vyfotili a měli jsme možnost s ním po porodu strávit několik hodin. Některé nemocnice mají dokonce speciální chladicí postýlky, aby rodiče mohli s miminkem strávit několik dní.
Postup mé tchyně po vlastním porodu mrtvého dítěte se spíše podobal tomu, jak by mohla reagovat na časný potrat: žádné fotografie, žádné otisky nohou, žádný pohřeb.
Ani jeden, ani druhý způsob zpracování tohoto srdcervoucího zármutku není správný – oba jsme truchlili – ale rozdíl podtrhuje neznámost porodu mrtvého dítěte. Není to potrat, k němuž bohužel dochází nejméně u čtvrtiny všech těhotenství. Není to smrt živého člověka. Je to smrt dítěte, které se nikdy nenadechlo, ale mohlo se nadechnout. Je to smrt někoho, koho vlastně znal jen jeden člověk na celém světě.
Narození mrtvého dítěte je mezistupeň mezi donošením a narozením dítěte. Je to mezera, kterou jsme propadli. Je to skok z muchomůrky na vlajku, ale pád do bezedné jámy: dostali jsme se na konec hry, ale stejně jsme prohráli.
Při narození mrtvého dítěte často neexistuje rodný list. Neexistuje ani úmrtní list. Přesto většina států ukládá rodině povinnost zlikvidovat tělo, pokud se dítě narodí po 20. týdnu. To znamená pohřeb nebo kremaci, náklady s tím spojené (ale žádnou daňovou úlevu, která je k dispozici pouze pro děti, které se alespoň jednou nadechnou) a často i obřad s přednesem básní a prolitím slz.
A takové je dilema rodičů mrtvě narozených dětí. Ocitáme se mezi potratem a smrtí živého člověka. Máme fotografie, ale neukazujeme je. Porodili jsme, ale narozeniny neslavíme. Vyprodukovali jsme mléko, ale nebylo žádné dítě, které by ho vypilo. Zaplatili jsme účty v nemocnici, ale odešli jsme s prázdnýma rukama. Zpopelnili jsme dítě, které nikdy oficiálně nežilo. Když se nás lidé ptají, kolik máme dětí, váháme.“
Nedávno se mě někdo zeptal, jestli má moje batole nějaké sourozence. Když odpovím, že naše dcera zemřela, vyplývá z toho, že také žila. Přesto říct, že jsme měli prenatální ztrátu (nebo se o ní vůbec nezmínit), minimalizuje váhu tragédie.
Po naší ztrátě jsme dostali soustrastné přání od maminky kamarádky, jejíž vlastní dospělá dcera zemřela loni při nehodě. Přivítala mě v klubu ztrátových maminek. Uctila mou dceru tím, že napsala její jméno a vzala na vědomí její existenci.
V téže době jsme se s manželem snažili najít smysl naší zkušenosti a nahlas přemýšleli, jak se naše ztráta liší od potratu. Byla naše ztráta stejně tragická jako ztráta maminky mé kamarádky, když jsme si nevytvořili vzpomínky? Byla tragičtější, protože naše dcera měla celý život před sebou? Jaká byla správná míra truchlení? Měli jsme si vzít v práci volno, jako bychom přišli o dítě, nebo jsme měli spěchat zpátky a pokračovat v životě?“
Tato neschopnost klasifikovat porod mrtvého dítěte, vysvětlit nevysvětlitelné, přispívá k tomu, že mu nerozumíme. Jedna kamarádka mi vyprávěla, že když se jí před čtyřmi lety narodila mrtvá dcera v plném termínu, její kamarádka, která právě dokončila medicínu, se jí zeptala: „Takže tomu říkáme porod mrtvého dítěte?“
Ano. Říkáme tomu porod mrtvého dítěte.
A nahlas říkáme, že se to stává – stále se to stává. Mrtvorozenost nezůstala v 70. letech, jak jsem si myslela. Počet mrtvě narozených dětí v USA se za posledních dvacet let nesnížil. V této zemi bohužel každoročně vznikají desítky tisíc nových rodičů mrtvě narozených dětí, kteří jsou zároveň plní lásky, ale cítí se prázdní.
Někteří z nás drželi své děti v náručí. Někteří z nás drželi pohřby. Když se zeptáte, kolik máme dětí, někteří z nás si nejsou jisti, co říct nebo jak to říct. Ale po měsících, letech nebo desetiletích všichni truchlíme nad svými dětmi a dětmi, které by se z nich staly.