NUVO

Chris Botti, jazzový trumpetista, vypadá jako zvuk, který vydává.

Je nedělní večer těsně před Vánocemi. Chris Botti je v New Yorku a hraje ve slavném jazzovém klubu Blue Note v Greenwich Village, jako už několik let každé svátky. Za chvíli začíná druhý koncert, který je stejně jako ten první vyprodaný, stejně jako všechna jeho vystoupení během třítýdenní šňůry. Jeho čtyři členové kapely už jsou na pódiu, když Botti přichází v elegantně ušitém tmavomodrém obleku, dlouhé černé kravatě a bílé košili mírně rozepnuté u krku. Přiloží si trubku ke rtům a zahájí meditativní, ale téměř rouhavě smyslnou „Ave Maria“. Publikum, které se v dlouhém úzkém sále tísní loket na loket, je okouzleno. Dav je zamilovaný, do muže i do zvuku, které se snoubí v tak překvapivé symetrii.

Je to pozoruhodně mladé a netypické jazzové publikum. U mého stolu sedí kvarteto mladých profesionálů a matrónovitá psycholožka z New Jersey. Hojně se tu vyskytují celebrity: herec Gabriel Byrne je tu tento večer s několika krásnými přáteli. Susan Sarandonová byla hostem předchozího večera. Je tu Mami, žena z Tokia, která přijela do New Yorku na celé Bottiho třítýdenní vystoupení v Blue Note a každý večer sedí u stejného stolu. Je tu šestiletý chlapec jménem Lukas, který studuje hru na trubku a přišel s rodiči. Na konci koncertu se žena ovívající se podepsaným Bottiho cédéčkem svěřuje svému společníkovi: „Teď už zase můžu dýchat.“

Kromě svých dalších půvabů se Chris Botti (vyslovuje se boat-tee) ukazuje jako přirozeně osobitý a poutavý hostitel. Hovoří s publikem, vypráví historky, kibicuje se svými kolegy z kapely, uznává vracející se fanoušky a komentuje hudbu. Botti řídí show jako maître d‘ s klaksonem. A po skončení koncertu je trpělivý a přístupný, rozdává autogramy a pózuje pro fotografie s dlouhou řadou nadšených fanoušků.

Druhý den při obědě v neformálním bistru Barbuto ve West Village Botti vypráví o svém životě a hudbě. Narodil se 12. října 1962 v Portlandu a kromě dvou dětských let strávených v Itálii vyrůstal v Corvallisu ve státě Oregon. V devíti letech začal hrát na trubku a o tři roky později, jak říká, „se sešly dvě věci. Věděl jsem, že ze mě nebude Michael Jordan, a říkal jsem si, že na trubku nejsem špatný. A pak jsem slyšel nahrávku Milese Davise, jak hraje ‚My Funny Valentine‘, a bum, bylo to. To mě opravdu oslovilo.“ Jeho matka, klasicky vzdělaná klavíristka a učitelka, brzy poznala, že její talentovaný syn bude potřebovat speciálního učitele. „V patnácti letech přemluvila hlavního trumpetistu Oregonského symfonického orchestru, aby mi dal soukromé hodiny, a každý týden mě vozila 70 mil do Portlandu,“ říká Botti. Odtud pokračoval na slavnou hudební školu Indiana University, kde studoval jazz u Davida Bakera a jazzovou trubku u Billa Adama.

V polovině posledního ročníku na Indianě, když si dělal starosti, jak si vydělá dost peněz na přestěhování do New Yorku, dostal nabídku na dvoutýdenní vystoupení s orchestrem Nelsona Riddlea a Franka Sinatry v Universal Amphitheatre v Los Angeles za honorář 300 dolarů. Po tomto „fantastickém výletu“, jak ho sám nazývá, skočil a s matčiným požehnáním opustil školu. Botti vzpomíná: „Přijel jsem do Los Angeles, přišel jsem na první zvukovou zkoušku a vešel Sinatra. Nejzábavnější část? Představil se kapele! Pak nazval píseň ‚Fly Me to the Moon‘ a uprostřed ní zaznělo známé sólo na trubku. Nemohl jsem hrát – byl jsem tak nervózní. Sotva jsem to sólo vyloudil. A Sinatra na konci řekl: „Pěkné sólo, chlapče,“ protože asi věděl, že jsem nervózní. A to klukovi, který právě opustil vysokou školu, stačilo. Měl jsem iluze. Vzal jsem si honorář a vyrazil do New Yorku.“ Psal se rok 1985.

Zpočátku se Botti „potácel, hrál rapové koncerty v nejhorších čtvrtích a začínal ve tři ráno,“ říká. „Vypadal jsem jako Opie, který přijíždí do Bronxu ve svém červeném VW. Ale mít dost peněz na to, abych na konci měsíce zaplatil domácímu, bylo jako vyhrát Grammy. Myslel jsem si, že jsem na vrcholu světa.“

Poprvé zahraje melodii pomalu, vychutná si její prostý optimismus, pohladí ji svým bohatým, opulentním zvukem, ale nikdy neztratí rytmus, přikrášlí jednoduchou melodii jen natolik, aby byla svěží. Pak se ozve zvuk trubky a objeví se skutečná jazzová duše Chrise Bottiho.

Ačkoli to byla léta chudá, zpráva o Bottim se roznesla a on si rychle našel práci v bohatém newyorském jazzovém světě, hrál v kapele saxofonisty George Colemana a s legendou newyorské trubky Woodym Shawem. Přes den se vypracoval ve vysoce ceněného studiového hráče. Po pěti letech v New Yorku přišel první velký zlom, když ho Paul Simon požádal, aby se připojil k jeho kapele, a do roka si zahrál na slavném koncertě v Central Parku v rámci Simonova turné Rhythm of the Saints a se Simonem hrál po většinu devadesátých let.

V roce 1999 se připojil ke Stingovu turné Brand New Day jako sólista a od té doby si zůstali blízcí. Koncem roku 2001 se rozhodl odejít na vlastní pěst. V tom roce natočil svou první nahrávku pro Columbia Records a od té doby k ní přidal sedm dalších, z nichž ta poslední, Chris Botti in Boston, vyšla i na DVD a ve slavném televizním speciálu PBS a byla nominována na tři ceny Grammy. Úspěch těchto nahrávek z něj udělal nejprodávanějšího jazzového instrumentalistu současnosti.

Jako byl Botti dravý ve svých dvaceti letech, není o nic méně dravý ani dnes ve svých 47 letech. Za jeho vzhledem a zvukem se skrývá muž, který je posedlý tím, aby dělal hudbu po svém. Jeho dobře zcestovalá trubka, vintage Martin Committee Handcraft z roku 1939, je stejné značky, na kterou hrál jeho hrdina Miles Davis, stejně jako Chet Baker. Náročný, laserový zvuk některých není pro Bottiho; on chce ten Milesův zvuk, to hřejivé jádro, ten rozkvět. „Umožňuje mi to hrát melancholii prostřednictvím nástroje,“ říká. Melancholii, ale zároveň chladnou a elegantní.

Jeho přístup spočívá v tom, že vezme známý romantický standard, řekněme „When I Fall in Love“, a zavede ho. Poprvé ji zahraje pomalu, vychutná si její prostý optimismus, pohladí ji svým bohatým, opulentním zvukem, ale nikdy neztratí rytmus, přikrášlí jednoduchou melodii jen natolik, aby byla svěží. Jeho klavírista Billy Childs navlékne do zvuku trubky a kolem ní neobvyklé harmonické zabarvení. Možná ji zopakují podruhé s nějakou obměnou. Pak se zvuk trubky zakousne a objeví se skutečná jazzová duše Chrise Bottiho. Váhá, ohýbá zvuk, hraje si s ním a pak se rozjede s oslnivou škálou bebopových kmitů připomínajících velkého Dizzyho Gillespieho.

Na rozdíl od mnoha jazzových hudebníků je Botti také posedlý tím, aby na svých nahrávkách dosáhl správného zvuku. S láskou hovoří o „prostoru“ na Sinatrově desce In the Wee Small Hours nebo o „dozvukovém oparu“ na slavném albu Milese Davise Kind of Blue. Proto si vybírá nejlepší nahrávací studia, nejlepší aranžéry a nejlepší hudebníky, protože ví, že právě to – ne světelná show, další autobus na turné nebo další asistent na cestách – je klíčem k jeho úspěchu. Je hrdý na čtyři členy kapely, kterou sestavil. (Říká, že je zaměstnává, aby mu je neukradli „mazaní, charismatičtí muzikanti, jako je můj přítel Michael Bublé.“)

Ať už na koncertě nebo při natáčení, Botti se o pódium dělí velkoryse a i zde si bere příklad z minulosti. „Když se podíváte na Kind of Blue, analyzujete, kolik procent času na tom albu Miles Davis skutečně hraje na trubku,“ říká. „Bude to asi 18 až 25 procent. Je tam také Bill Evans, je tam John Coltrane, je tam Cannonball Adderley. Když to srovnáte se Sealovým albem – Seal zpívá pravděpodobně 75 procent času. Snažím se zapomenout na své místo trumpetisty a myslím na sebe, na posluchače. Co chci slyšet? Co by ve mně vyvolalo emoce? To je to, oč mi jde.“

„Hudba obecně se bohužel vzdálila od Sinatry a Basieho, od spolupráce mezi nimi. Dneska je pop music jenom o tom, že tam je ten chlápek a lidi v pozadí mají monitory pro vnitřní ucho a přehrávají party. Každý večer je to stejné. Hudba se stala tak strnulou.“ A tak se členové Bottiho kapely dostávají každý večer částečně do centra pozornosti a žádná dvě vystoupení písní „The Look of Love“ nebo „Indian Summer“ nejsou nikdy stejná.

Je také známý svou spoluprací. Chris Botti in Boston obsahuje duety se Stingem, violoncellistou Yo-Yo Ma a zpěváky jako Josh Groban, John Mayer a Steven Tyler. Pro tento projekt se také dostal ke spolupráci s orchestrem Boston Pops a dirigentem Keithem Lockhartem. „V konečném důsledku jde o skvělé obsazení,“ říká Botti. „Casting v hudbě je tak důležitý, tak přehlížený a podceňovaný. Miles byl nakonec skvělý castingový režisér. V pop music byl skvělým castingovým režisérem Sting. Takové věci jsou velmi, velmi důležité.“

Stejně jako tito další „castingoví režiséři“ musí Chris Botti umět hrát s celou řadou hudebníků a musí věřit jejich hudbě. Jeho všestrannost a pohodlí přesahující hranice jazzu pochází z oněch počátků v New Yorku, kdy působil jako trumpetista na zavolání pro místní kapely, velké popové umělce a nahrávací studia. Už dávno vystoupil z jazzového sila, přijal jiné druhy hudby a osvojil si filozofii Duka Ellingtona: „Když to dobře zní, je to dobré.“ Podobně jako Yo-Yo Ma v klasické hudbě a Sting v pop music, i Botti překročil hranice svého žánru a stal se umělcem, jehož publikum tvoří ona kýžená skupina „máme rádi všechny druhy hudby“, nejbližší širokému publiku, které dnes existuje.

Chris Botti není ani tak retro, jako spíš klasika. Jeho pečlivě propracovaný a vytesaný přístup k hudbě se ohlíží za těmi časy, kdy interpreti byli posedlí kvalitou a tím, že to dělali po svém, a kteří se uměli oblékat. A jak dokazuje, z módy to vlastně nikdy nevyšlo.

Důležitým faktorem Bottiho úspěchu je jeho neustálé koncertování. Ročně odehraje kolem 250 až 300 koncertů, takže mu zbývá čas jen na cestování mezi koncerty a tu a tam jen pár dní volna. „Turné je pro profesionální hudebníky poslední velkou nadějí,“ říká. „To, co dělám, je to, o čem sní každý jazzový hudebník – moci cestovat po celém světě jako jazzový umělec a hrát pro dva nebo tři tisíce lidí za večer. Lepší už to být nemůže. Hudební svět je plný lidí, kteří měli šanci, ale podělali ji. Nechci být jedním z nich. Miluju to, je to fantastické.“

A co ale mít svůj život? „V životě mi to moc nejde. Nejezdím na turné, abych si mohl dovolit honit se za životem. Můj život je turné. Když jedu domů za životem, jsem doma tři dny a pak si říkám: ‚Pojďme zpátky na turné. Můžeme, prosím? “ A co vztah? Botti se odmlčí, než odpoví. „To je velmi těžké – velmi, velmi těžké. Je to zábava, když chcete s někým jenom zajít na večeři, být povrchní, ale párkrát se mi stalo, že jsem si někam vyrazil a bylo to opravdu skvělé, a ta žena se zeptá: ‚Kdy se vrátíš? Takže to bylo opravdu těžké.“ Před několika lety chodil s moderátorkou CBS News Katie Couricovou jako slavný pár („Jsme stále velmi dobří přátelé. Zrovna minulý týden jsem ji viděl na večeři.“), ale nyní je vážný vztah prostě nereálný. „Myslím, že spousta hudebníků a herců se žení a vdává a nejsou upřímní k tomu, kdo jsou a co chtějí, aby se na jejich životě podílel další člověk.“ A dodává: „Těžko se mi to říká v rozhovoru, ale myslím, že muzikanti jsou v jádru sobci. Druhý člověk to musí vědět.“

Ještě před několika měsíci žil Botti po hotelech, jeho jediným majetkem byl kufr, podložka na jógu a trubka. Když se změnilo roční období, rozdal své oblečení a koupil si nové. Koncem loňského roku si koupil dům v Los Angeles, v Hollywood Hills – ale stále tam nestráví víc než deset dní za půl roku a na svém peripatetickém životním stylu podle něj koupě nic nemění.

A přesto ho nepovažuje za zatěžující. „Jediná stížnost, kterou kdy mám, je nedostatek spánku,“ říká. „Ve všech ostatních ohledech si nedokážu představit, že by mě život naplňoval víc než to, co jsem chtěl dělat od svých devíti let. Tento bod svého života vnímám tak, že mám svobodu dělat, co chci – mít kapelu, kterou chci, projekty, které chci. Teď můžu dělat cokoli z toho a jsem stále dost zdravý na to, abych mohl cestovat po celém světě a získávat nové fanoušky. Co může být lepšího než tohle?“

Stylizace od Christophera Campbella pro Atelier Management. Úprava: Mateo Ambrose pro Warren-Tricomi Artist Management.