Stanovením dvoukomorového národního zákonodárného sboru plnili tvůrci ústavy záměrně či náhodně několik funkcí. Příkladů jednokomorového i dvoukomorového systému bylo mnoho. Některé starověké republiky, kam se Framers často vraceli pro poučení ze zkušeností, měly dvoukomorové zákonodárné sbory a parlament Velké Británie se opíral o dva společenské řády, dědičnou aristokracii zastoupenou ve Sněmovně lordů a svobodné vlastníky půdy zastoupené v Dolní sněmovně. Řada státních zákonodárných sborů byla po revoluci vytvořena jako jednokomorové a Kontinentální kongres, byť s omezenou pravomocí, se skládal z jedné komory.
Ve virginském plánu byl od počátku v Konventu požadován dvoukomorový Kongres. Velký kompromis, jedno z rozhodujících rozhodnutí vedoucích k úspěšnému završení Konventu, vyřešil spor o národní legislativu tím, že stanovil Sněmovnu reprezentantů rozdělenou podle počtu obyvatel a Senát, v němž byly státy zastoupeny rovným dílem. První splněnou funkcí byl tedy federalismus.32 Spolu s tím však byla důležitá i splněná zásada dělby moci. Zákonodárná moc, jak Framers věděli i se obávali, byla ve společnosti závislé na volbách lidu převažující a bylo důležité mít pojistku proti triumfu přechodných většin. Proto požadavek Ústavy, aby předtím, než bude možné zákonodárství uskutečnit, byly návrhy zákonů projednány ve dvou komorách, jejichž členové jsou poplatní různým voličským skupinám, sledoval tento postřeh ze zkušenosti.33
Události od roku 1787 samozřejmě změnily jak základy dělby moci, tak základy federalismu dvoukomorového systému, zejména přijetí sedmnáctého dodatku, jehož výsledkem byla lidová volba senátorů, takže rozdíly mezi oběma komorami jsou dnes méně výrazné.