Se svolením autora
V posledních letech se to opakuje. Někdo ve věku kolem dvaceti let mi řekne, jak moc miluje skupinu Fleetwood Mac, a zejména její monstrózní album Rumours. Moje reakce je vždycky stejná. Jejich reakcí je vždy hluboké překvapení. Nikdy jsem tu desku nemohl vystát.
V roce 1977, kdy vyšlo jedenácté studiové album Fleetwood Mac, jsem pracoval v obchodě s deskami v Rockville ve státě Massachusetts. Netřeba dodávat, že jsem Rumours slyšel často. Ty písničky jsem znal až příliš dobře. Vlastně vám i po 35 letech dokážu říct etiketu a číslo na hřbetu desky: Warner BSK 3010. (Abychom měli přehled o zásobách v době před čárovými kódy, psali jsme si – na papír skutečným perem, které procházelo karbonovým papírem – etiketu a číslo všeho, co jsme prodali.)
Ale nebyl to neustálý poslech v obchodě, co mě od Rumours odradilo. Abyste pochopili můj nezájem – hraničící s opovržením – vůči této desce, musíte se zamyslet nad stavem rockové hudby v roce 1977. Tady je, co se tehdy dobře prodávalo: Bee Gees, The Eagles, Abba, KC and the Sunshine Band, Wings, Barry Manilow. V této éře byla samozřejmě deska Rumours 31 týdnů na prvním místě. Bylo to dokonalé album pro snadné poslouchání, pouhé zdokonalení toho, co se zdálo být starým rockovým vzorcem z Los Angeles. Ale pro hudebního maniaka, který hledá nová hudební dobrodružství, byly v roce 1977 skvělé svěží tváře a zvuky přicházející z New Yorku a Londýna. Koncem roku 1976 pro mě vedla Patti Smithová a rok 77 nám přinesl debutová alba Talking Heads, Television, Sex Pistols, Ramones, Richarda Hella, Wire, Elvise Costella, The Clash a dalších a dalších.
Jako člověk z generace, která zažila obrovské změny v hudební krajině (Beatles vydali „I Want to Hold Your Hand“ v roce 1964 a „A Day in the Life“ jen o tři roky později), jsem vždy očekával, že hudba bude dobývat nová území. A na začátku 70. let – s Pink Floyd a Genesis, Bowiem a Enem, dokonce i s Eltonem Johnem a Electric Light Orchestra – rock riskoval. Ale v určitém okamžiku to začalo být pohodlné a opravdu nafouklé a skončili jsme s Kansas, The Doobie Brothers a Captain and Tennille.
Takže rok 1977 mi připadal, jako by jedna generace podávala vztyčený prst té předchozí, a bylo to dobré. Rock se zbavoval své kůže; byl to neustálý úžasný příval úžasu a překvapení. Postoje se měnily. Mými hudebními hrdiny byli spíš kutilové než superhvězdy v superskupinách. Koncerty, na které jsem chodil, se přesunuly z bezduchých stadionů a arén do klubů a nalezených prostor. Všude se objevovaly malé labely s úzce vymezeným zvukem, další prostředníček korporátní nabubřelosti, která formovala a kontrolovala hudbu, kterou jsme slyšeli. O internetu si myslíme, že redefinoval hudební průmysl, ale měl tu svého předchůdce.
V dospívání a ve dvaceti letech jsme mnohem teritoriálnější, pokud jde o hudbu, kterou sdílíme a posloucháme. V roce 1977 měl můj svět nulový prostor nebo toleranci pro středoproudou, i když hezkou rockovou kapelu jako Fleetwood Mac. Nablýskaná produkce na Rumours působila plánovaně a spořádaně, což ji činilo vhodnou pro maminky a tatínky po třicítce, ale ne pro neposedné dvacetileté a dospívající. Což mě nutí přemýšlet, proč se tolik příslušníků této generace na tento zvuk upíná.
Dnes ráno, 35 let po vydání, jsem si řekl, že dám Rumours ještě jednu šanci, a bezdrátově jsem si je pustil do domácího sterea. Z větší části ten dokonalý lesk nezněl tak zářivě. Popové žebříčky jsou v dnešní době plné klinické dokonalosti, beatů uzamčených do hodin a sekvencerů, takže Rumours působí spíš jako obyčejná domácí nahrávka. Jakmile jsem se přenesl přes některé hloupoučké texty („Lay me down in tall grass and let me do my stuff“ mě rozesmálo nahlas), zjistil jsem, že je to fajn deska, jejíž vliv je cítit na mnoha deskách, které teď poslouchám. Fleet Foxes opravdu nemají k Fleetwood Mac daleko ani názvem, ani zvukem… možná jen o něco temnější. A tam, kde Fleetwood Mac v roce 1977 stáli na extrémní popové straně hudební škály, se Fleet Foxes cítí někde uprostřed, vzhledem k mnohem extrémnějšímu prostředí dneška, kdy na jedné straně stojí, řekněme, Carly Rae Jepsen a na druhé třeba Godspeed You! Black Emperor na straně extrémní.
To všechno je relativní. V roce 2013 působí Rumours díky lockstepovým tanečním beatům – srdci elektronické taneční hudby – a bubeníkům hrajícím na klikyháky – srdci popu – organicky. A podívejte se na obal se zádumčivou a půvabnou podobiznou budoucího páru Micka Fleetwooda a Stevie Nicksové. Tehdy vypadali jako příliš dobře oblečení hippies. Dnes to vypadá jako obraz z dávné minulosti, téměř renesanční.“
Chápu, že umění lze vnímat v tak různém světle, že nikdy není tak jednoduché jako pouhá hudba, že je vždy zabalené do kulturního ducha doby. A hlavně, že není správné nebo špatné milovat to, co miluješ. Ale je moudré zachovat si otevřenou mysl, a to je s přibývajícím věkem snazší. Přesto si Rumours v dohledné době do sterea nepustím. I když je na desce silné písničkářství a vynikají bicí a harmonie, v dnešní době existuje spousta kapel, které dělají stejně skvělou hudbu a – pro mě – bez poskvrny minulosti.