Mark Hamill mi vyprávěl, že když se po třech desetiletích vrátil na palubu Millenium Falcon, cítil se ohromen.
Já jsem na tom byl stejně. Protože Pat Morita už není mezi námi, stejně jako režisér John Avildsen a producent Jerry Weintraub. Ale spíš proto, že první den, kdy jsem pracoval na natáčení Miyagiho, na dvorku, to byla scéna s Robbym, natírali jsme plot vedle sebe a šli opačným směrem. Zkoušeli jsme tu scénu a já jsem si jen řekl: „Páni, tady se stalo to kouzlo.“ Bylo to emotivní, protože někteří z mých přátel, se kterými jsem ten film natáčel, už tu nejsou. A také od samého začátku, když mi ten nápad předložili, jsem potřeboval mít tyhle momenty, odkaz toho, co Miyagi přinesl do života Dannyho LaRussa. Je důležité, aby to bylo prošpikováno celou sérií Cobra Kai, a oni mě o tom ujistili. Protože na natáčení těchto scén ve filmu vzpomínám víc než na to, jak jsem dostal na zadek. Protože ty jsou prostě jako: „Už to skončilo?“
Populární na Rolling Stone
Na druhou stranu, z osobní stránky, jsem to já jako někdo, komu už není 18, 16, 25, 35 nebo 45 let, kdo říká: „Páni.“ Tohle je pro mě jako pro někoho, komu už není 18, 16, 25, 35 nebo 45 let. Bylo to prostě uvědomění si toho, kolik času uběhlo. Ne to hluboké, temné místo jako: „Panebože, už jsem starý,“ což je pravda, pokud jste moje děti, ale je to nostalgie života. Většinu času, kdy mluvím, řekněme, s někým jako vy nebo s někým na ulici třeba poprvé, se rozhovor stočí na malý výsek času v mém životě, což není normální. Takže Cobra Kai se prostě vrací do stejného časového úseku, který je už více než 34 let starý. Je to tak trochu úžasné a krásné, a na druhou stranu je to jako: „Páni, to už je dávno.“
Je těžké mladým lidem zprostředkovat, jak slavný jsi byl v osmdesátých letech. Jak jste to prožíval vy?
Myslím, že to bylo někdy zdrcující. Vždycky jsem byl jednou nohou v Hollywoodu a druhou mimo něj. Žil jsem na předměstí Long Islandu, nedaleko místa, kde bydlím teď. Když jsem nepracoval, jezdil jsem tam. Měl jsem tam pozornost – bylo to jako mapa domova jediné hvězdy. Byl jsem jediný kluk. Byl jsem tam já a dva hokejisté. Jít v sobotu do obchoďáku asi nebylo nic, k čemu bych měl sklony. Nejtěžší to bylo, když jsem hrál na Broadwayi ve hře s Robertem De Nirem a Burtem Youngem a zrovna vyšel film Karate Kid 2. V té době jsem byl na Broadwayi. Byl jsem v divadle Longacre a hned o ulici dál se hrál film, takže když jsem vycházel na ulici, bylo to jako… Neříkám, že Beatles na stadionu Shea, ale bylo to šílené.“
Sledoval jsem váš první konkurz na Karate Kida a váš naturalismus je neuvěřitelný. Taky jsem viděl, že někdo říkal, že jsi působil protivně.
To byl asi scénárista, Robert . Protivný je špatné slovo. Mohl jsi říct možná trochu namyšlený. Nevím, jestli bys mě popsal jako protivného, ale hele, poslouchej, občas v tom jedu. Nemůžu ustoupit a podívat se zpátky.
Byl jste si v té době hodně jistý svými schopnostmi?
Jo. Myslím, že jsem měl auru sebevědomí. Odkud se vzala, to netuším.
Když jste šel do The Outsiders, byl jste si jistý?
Byl jsem si jistý, že chci právě tuhle roli, a nechtěl jsem číst o jiné roli. Chtěl jsem jen tuhle. Ale Coppola chtěl, aby každý četl na jinou roli. Řekl jsem: „Já chci jen tuhle roli.“ Tak jsem to udělal. Měl jsem odvahu to říct. Věděl jsem, kdo je Francis Ford Coppola, věděl jsem, s kým jsem v té místnosti. Takže je to zajímavé. Asi bych to řekl i teď. To je prostě moje podstata. Četl jsem tu knihu. S Outsidery jsem se spojil, když mi bylo dvanáct let, a když se točil film, musel jsem v něm hrát a musel jsem hrát tu roli. To se nestává často a možná se to už nikdy nestane. Měl jsem a pravděpodobně stále mám v sobě trochu vzdoru a kokotství, a to se prolnulo do LaRussa a díky tomu je zábavný. Chlap, který má takové znalosti o rovnováze a vnitřním klidu a všech těch mijagiovských filozofiích, ale když se o něj otře špatný člověk, tak se vrátí ke svým dětským způsobům – to ho dělá zábavným.“
Když vám poprvé přinesli scénář Karate Kida, vzpomínáte si na svou první reakci?“
Nelíbil se mi ten název. Hodně lidem se ten název nelíbil. Pořád se ho snažili změnit.
Byl nějaký hlavní kandidát?
Moment pravdy, což byla závěrečná píseň, tak se to jmenovalo ve Francii a dalších zemích, kde bojová umění nebyla velká. The Moment of Truth je tak trochu trapný, zapomenutelný název. Ale u Karate Kida Jerry Weintraub řekl: „Víte, je to skvělý název, protože je to příšerný název“. Řekl jsem: „Jo, ale jestli se z toho někdy stane hit, budu to nejspíš muset nosit do konce života.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. A je to tady.
A co samotný scénář?
Myslím si, že scénář byl místy otřepaný. Postava Miyagiho, tam bylo trochu humoru, ale chtěli obsadit Toshiro Mifuneho. Ale ten neuměl anglicky! Lidský Yoda, kterým byl Pat Morita, byl perfektní. Pata Moritu nejdřív nechtěli. Jerry Weintraub a studio řekli, že v žádném případě: „Žádný Arnold ze Šťastných dnů. To se nestane!“ John Avildsen prostě řekl: „Musíte se podívat na tuhle kazetu.“ A teď je záznam Patova prvního čtení a mého, můžete ho vidět na YouTube, a Avildsen to sestříhal dohromady. Bylo to jeho první čtení a moje první čtení, a co je na tom záznamu nejzajímavější, byli jsme tam jen já a John Avildsen. On měl velkou videokameru. Na chodbě jeho bytu stála řada chlapů; jednoho po druhém je prostě přivedl dovnitř. Když jsem se na to díval a sledoval jsem sám sebe, jak ho poslouchám, byl jsem trochu nervózní – jak by řekla moje žena: „Pořád si saháš na nos.“ To mě znervózňovalo. Byl jsem nervózní. Ale když jsem si tu scénu přečetl, tak to byl LaRusso. Odtud to bylo lepší, asi hlubší, ale není to tak, že bych šel z nuly na sto, abych se tam dostal. Myslím, že u mladých herců to tak často bývá. Je to jako když vidíte konkurz Henryho Thomase na E.T. Chci říct, že to tam bylo. Takže si myslím, že jsem byl prostě ten správný člověk ve správný čas.“
William Zabka a Ralph Macchio na natáčení filmu ‚Cobra Kai‘. Foto: YouTube/Sony Pictures Television
YouTube/Sony Pictures Television
Předváděl jsi přízvuk z východního pobřeží, nebo to byl jen tvůj přízvuk?“
To jsem byl jen já. Zesílil jsem ho, protože jsem při čtení scénáře věděl, že neustoupí. Prostě jsem si vzpomněl na pár kluků ze základky a střední školy, kteří měli takovou tu vlastnost, že se nenechají odbýt, nebo takovou tu kolenovitou namyšlenost.
Ukázalo se, že přízvuk na Long Islandu a přízvuk v New Jersey se moc neliší.
Je to stejné. Jsme jen pár řek od sebe.
Kdysi, řekl Springsteen, když představoval Billyho Joela, byli kdysi jedna pevnina.
To je pravda. To je dobrá poznámka.
Na tom, že se teď vracíš ke Karate Kidovi, je to, že jsi měl jenom jednu šanci. To muselo zvýšit tlak navíc, aby to bylo správně.“
Myslím, že rozdíl je tentokrát jeden: načasování. Přišlo mi, že dva roky od chvíle, kdy jsem řekl ano, už mohlo být pozdě. Ale spíš proto, že Jon , Josh a Hayden , naši tři tvůrci, jsou super fanoušci Karate Kida. Vědí o těch filmech mnohem víc než já. Informovaly je o jejich dětství, takže mají pocit, že mají svatý grál. Chovají se k němu s takovou úctou, a přitom pocházejí z Harolda & Kumara a Hot Tub Time Machine, takže vědí, jak psát komedie pro současnost. Přišlo mi, že tihle kluci dokážou skloubit dnešní teenagerovské dialogy se včerejší nostalgií a celé to působí svěže. Ale když jsem do toho skočil, nevěděl jsem, jak studená ta voda je, jak je hluboká. Billy Zabka na tom byl stejně. Bylo to těžké.
Už tak to byla tvoje nejslavnější role a díky tomu je ještě slavnější. Co tenhle aspekt?
Bude mě to ještě víc typizovat? O tom jsem tolik nepřemýšlel. Daniel je úplně jiný člověk. Je o 35 let starší. Je to stejný vesmír, ale jiný svět. Tón je trochu jiný, i když je tam husí kůže a všechny ty věci, které měl Karate Kid. Určitě se najdou lidé, kteří si nejspíš řeknou: „Aha, on zase hraje tuhle roli“. A to je v pořádku. Snažím se to vyvažovat seriály, jako je The Deuce a cokoli jiného, co je teď v kolečku na palubě.
Vrátil jste se vlastně k těm filmům a podíval se na ně, než jste to natočil?
Podíval jsem se na první díl. Díval jsem se, ale neinformovalo mě to o tom, jak jsem k tomu přistupoval, spíš mě to spojilo s určitými věcmi. Jsem na místě, jen jsem to vzal trochu doleva. Jedna ze zajímavých věcí při sledování filmu Karate Kid je, že sledujete toho kluka. Kamera je na jeho rameni a vy prožíváte každý záběr prostřednictvím Dannyho LaRussa. Když jsem ten film pouštěl svým dětem, řekněme před 15 lety, najednou jsem se na ten film díval z pohledu pana Miyagiho, protože jsem se díval na toho kluka, který neposlouchal, a byl pro mě méně zajímavý než Miyagi. Takže jsem získal nový pohled na totéž – a to je něco, co přinášíme.
Mimochodem, nevím, jestli víš, jak velkou událostí byla Crossroads pro kytaristy v osmdesátých letech.
Hej, chlape, mluvím s Rolling Stone!“
Jo, přesně tak. Hádám, že ses na kytaru naučil dost na to, abys zvládl pohyby prstů?“
Jo, zvládl jsem vzhled toho, kde by měly být, ale dostat ten zvuk? To se mi nepodařilo. Ale pořád mám toho Telecastera. To je super kytara. Muzikanti mi za tu kytaru dělali šílené nabídky. A mám Ford kabriolet z roku 47 z filmu Karate Kid, který teď hraje v tomhle seriálu.“
Vy opravdu neumíte ani hrát na kytaru, ani dělat karate?“
„Ne na takové odborné úrovni. Ve druhé sérii mám pár konfrontací a je tam jeden nebo dva opravdu pěkné kopy, které jsou celé moje.
Co vám utkvělo v paměti z natáčení Crossroads?
Natáčení bitvy, souboj na konci, poprvé, když tam byl dav. Asistent režie do všech pumpoval, že tohle je ten, kterému fandíte, a tohle je ten ďábel, a my jsme to točili rovnou pěti kamerami. Byl to pro mě vysněný okamžik rockové hvězdy. bylo to úžasné, protože když jsme vyrůstali, všichni jsme zažili tu chvíli ve svém pokoji, kdy máte zavřené dveře, puštěnou hudbu, ležíte na posteli, hrajete na air guitar a dav jásá. Všichni jsme to zažili, že? A jestli ne, tak lžeme.“
A nakonec, po opětovném zhlédnutí filmu Můj bratranec Vinny musím říct, že je snadné podcenit to, co jsi v tom filmu musel udělat mezi těmi zářivějšími komediálními výkony.
Museli jsme se o ty dvě děti starat. Ach, ty vtipné věci by nebyly ani z poloviny tak vtipné. Nemělo by to žádnou vážnost, žádnou váhu. Ten film je pokaždé vtipnější. S Mým bratrancem Vinnym je to tak, že každá zápletka se krásně vyplatí, lépe, než jste doufali. A když víte, že to přijde, je to ještě lepší. Říkám tomu film na pozdní večeři. Když ho dávají, přijdete pozdě na večeři, protože prostě nemůžete přestat. Ještě jedna scéna, ještě jedna scéna.
Ten kousek se zastřelenou úřednicí je tak fantastický.
Vlastně jsme se k tomu museli vrátit a předělat to, protože jsme dostali poznámky od 20th Century Fox: „Potřebujeme, aby to bylo prohlášení, ale aby to znělo jako otázka.“ Řekli jsme: „Zastřelil jsem úředníka. Zastřelil jsem úředníka. Zastřelil jsem úředníka.“ Dělali jsme záběr za záběrem a já nevím, který z nich. Pravděpodobně ten první, který jsme použili. Musela to být otázka a výpověď. Je to jako dezertní vosk. Já nevím. „Zastřelil jsem úředníka? Zastřelil jsem prodavače.“ Obávali se, že je to příliš velká otázka. Řekl jsem, že je to komedie. Víte, je skvělé být součástí toho, The Outsiders, a jak jste zmínil, Crossroads a Karate Kid. V tom malém časovém okénku je to pár filmů, které stále obstojí ve zkoušce časem a stále se hrají. To se nestává příliš často, takže se považuji za šťastného člověka.