Fred McFeely Rogers byl plaché, poněkud nešikovné a občas šikanované dítě vyrůstající ve 30. letech 20. století. Poté, co chodil na vysokou školu na obor, který nazýval svým „prvním jazykem“ – hudbu -, se připravoval na vstup do semináře a studium duchovní služby. Při návštěvě domova na Velikonoce však poprvé spatřil televizi. Nesnášel ji – lidé si v ní házeli koláče do obličeje a Fredovi to připadalo ponižující. Přesto okamžitě vycítil, že televize dokáže spojovat a obohacovat. Tento okamžik změnil jeho život – a život milionů Američanů.
Fred Rogers samozřejmě vytvořil pořad Mister Rogers‘ Neighborhood, který se vysílal na celostátní úrovni více než 30 let. Počínaje rokem 1968 a pokračujíc až do (a po) ukončení výroby v roce 2001 vyrůstaly pod stálým pohledem a věrnou péčí pana Rogerse nespočetné miliony dětí. Tyto děti dnes tvoří velkou část americké veřejnosti a mnoho z nich se nyní hrne do kin na dokumentární film o životě Mistera Rogerse Won’t You Be My Neighbor?
Jak se zdá, ani více než 15 let po jeho smrti se nemůžeme přestat k Mistru Rogersovi znovu a znovu vracet – na podzim se v Pittsburghu začne natáčet celovečerní film a v září vyjde životopisný film. Zdá se, že cítíme, že Mister Rogers, kterého jsme kdysi tak dobře znali a který se zdál, že nás tak dobře zná, nám má možná co říci v našem rozděleném, sporném a často bolestném kulturním a politickém klimatu. Zde jsou některé z pouček pana Rogerse, které by nám mohly pomoci přečkat dnešní vzestupy a pády, postavit se za to, v co věříme, a sblížit se přes naše rozdíly.
Je v pořádku cítit cokoli, co cítíme
V letech 1955 až 1961 byl Fred Rogers loutkohercem a varhaníkem Dětského koutku, populárního živého pořadu v Pittsburghu, který vytvořil společně s Josie Careyovou. Během svého působení v tomto pořadu Fred často trávil polední pauzu na přednáškách – nejprve na Pittsburském teologickém semináři (tehdy se jmenoval Západní teologický seminář) a později na Pittsburské univerzitě, kde studoval vývoj dětí. Právě při studiu se seznámil s dětskou psycholožkou Dr. Margaret McFarlandovou, členkou lékařské fakulty Pittovy univerzity.
Margaret a Fred se stali dobrými přáteli a Margaret pracovala jako hlavní psychologická poradkyně pro pořad Mister Rogers’s Neighborhood od jeho vzniku až do své smrti v roce 1988. Byla to Margaret, kdo Fredovi pomohl navázat kontakt s jeho vlastními vzpomínkami na dětství, kdo mu pomohl ukotvit scénáře, písničky a kulisy seriálu Mister Rogers‘ Neighborhood v teorii vývoje dítěte a kdo mu opakovaně říkal: „Cokoli lidského se dá zmínit a cokoli, co se dá zmínit, se dá zvládnout.“
Jinými slovy, ať už cítíme cokoli, je v pořádku to cítit – i když se naše pocity zdají chaotické a složité. A pojmenovávat své pocity, mluvit o nich nahlas a zkoumat je s těmi, které máme rádi, to vše jsou dobré způsoby, jak, jak by řekl Mister Rogers, vnitřně růst.
Ale naše pocity nejsou omluvou pro špatné chování
Mister Rogers hovoří před slyšením v obchodním výboru amerického Senátu na podporu veřejnoprávního vysílání 1. května 1969. Slavné video se svědectvím Mistra Rogerse před senátním podvýborem z roku 1969 se objevuje na mých sociálních sítích pokaždé, když je ohroženo vládní financování PBS nebo NPR. Ale zatímco já a moji přátelé jsme zaneprázdněni snahou získat politické body, je snadné přehlédnout podstatu samotného svědectví.
Mladý Fred, který právě rok uvádí celostátní vysílání pořadu Mister Rogers‘ Neighborhood, nemluví, jak jsem se kdysi domníval, o zajištění stejné dostupnosti vzdělávací televize ve všech poštovních směrovacích číslech. Sedí klidně, mluví pomalu a mluví o pocitech.
Konkrétně mluví o hněvu. Dlouze cituje svou píseň „What Do You Do with the Mad That You Feel?“ (Co děláš se vztekem, který cítíš?), v níž uvádí návrhy, jak hněv usměrnit: „praštit do pytle“, „rozbít hlínu nebo těsto“, „shromáždit přátele a zahrát si na honěnou“. Zdá se, že jeho oblíbená část písně mluví o tom, čemu říká „dobrý pocit kontroly“:
Je skvělé umět se zastavit, když si naplánuješ nějakou věc, která je špatně,
a umět místo toho dělat něco jiného a myslet na tuhle písničku:Můžu přestat, když chci, můžu přestat, když chci.
Můžu přestat, přestat, přestat kdykoli.
A jaký je to dobrý pocit, cítit se takhle,
a vědět, že ten pocit je opravdu můj,
vědět, že hluboko uvnitř je něco,
co nám pomáhá stát se tím, čím můžeme.
Protože dívka může být jednou ženou,
a chlapec může být jednou mužem.“
Mistr Rogers a jeho Sousedská čtvrť neustále potvrzovali koexistenci sebevyjádření a úcty k sobě samému a ostatním, a v žádném případě nešlo o pomíjivý zájem – píseň, kterou Fred citoval ve své senátní výpovědi, se objevila v 38 epizodách Sousedské čtvrti pana Rogerse, včetně epizody natočené o 30 let později, v roce 1999.
Když se Freda v jednom rozhovoru na sklonku jeho kariéry zeptali na odpovědnost televize vůči dětem, odpověděl: „Dát jim všechno, co je v našich silách, abychom jim pomohli zdravě růst, a pomoci jim poznat, že se mohou zlobit a nemusí tím ubližovat sobě ani nikomu jinému, že mohou mít celou škálu pocitů a vyjadřovat je velmi zdravým a pozitivním způsobem.“
Jiní lidé jsou jiní než my – a stejně složití jako my
V době, kdy se lidé na levici i na pravici stejnou měrou děsí vzájemných rodinných dovolených, si hyperaktivně uvědomujeme rozdíly mezi lidmi. Náš mediální jídelníček, naše sociální sítě, a dokonce i naše osobní vztahy nás uzavírají do sil souhlasu, kde je snadné démonizovat a zjednodušovat ty, s nimiž nesouhlasíme.
Mistr Rogers nám však ukázal jinou cestu. Jako by strávil jedno nebo dvě Díkůvzdání u rodinného stolu, napsal píseň, v níž se zpívá: „Právě lidé, které máš nejraději, tě mohou přivést k šílenství. It’s the people you like the most who can manage to make you feel baddest.“
V jiné písni, která se často zpívala v pořadu Sousedé, připomínal svým televizním sousedům,
někdy jsou lidé dobří a dělají jen to, co by měli,
ale právě ti lidé, kteří jsou někdy dobří,
jsou právě ti lidé, kteří jsou někdy špatní.
Je to legrační, ale je to pravda.
Je to stejné, že ano…
Není to stejné i pro tebe?“
Jakkoli jsme v pokušení nazývat druhé „špatnými“, jakkoli jsme v pokušení nazývat sebe „dobrými“, všichni jsme víc, než se zdá. Oblíbený citát Freda Rogerse z jeho oblíbené knihy zněl takto: „L’essentiel est invisible pour les yeux“. V angličtině: „To, co je podstatné, je očím neviditelné.“
Je naší povinností starat se o ty nejzranitelnější
Mistr Rogers byl ve skutečném životě stejně laskavý a milující jako na obrazovce, ale měl také železnou vůli a perfekcionistická měřítka a laskavě a pevně vyžadoval dokonalost od sebe i od všech, kteří pracovali s dětmi a ve prospěch dětí.
Fred Rogers postavil svůj život a práci na pevném základě přesvědčení. Ačkoli studoval a uznával mnoho náboženských tradic, byl ve svém středu křesťanem hluboce oddaným hodnotám, které vyčetl z křesťanského Písma. Věřil – a každý den se snažil napodobovat – v Ježíše, který přijímá děti, miluje nás takové, jací jsme, a vyzývá nás k lásce k sobě i k bližnímu.
Fred, vysvěcený presbyteriánský duchovní s jedinečným pověřením sloužit dětem a rodinám prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, bral vážně pověření z Písma pečovat o ty nejzranitelnější. Spolupracoval s věznicemi, aby vytvořil prostory vhodné pro rodinné návštěvy dětí, zasedal v nemocničních radách, aby minimalizoval traumata ve zdravotní péči o děti, navštěvoval nemocné nebo umírající lidi a napsal nespočet dopisů osamělým.
V roce 1991 ve svém projevu před Asociací rodinných a smírčích soudů, organizací právníků, soudců, pedagogů a poradců, jejíž činnost zahrnovala rozhodování sporů o opatrovnictví, řekl: „Problém je v tom, že když jednáme se skupinou lidí – z nichž jeden nebo více je dítě – prostě nemůžeme být nestranní. Nikdo z nás, kdo máme co do činění s rodinami s malými dětmi, to nedokáže.“
Jen minulý měsíc se Megyn Kellyová zeptala Fredovy manželky Joanne Rogersové, co by Fred mohl říct Americe v roce 2018. Joanne odpověděla: „Bylo by to o dětech. Bylo by to o přistěhovalcích, kterým jsou odebírány děti – o dětech samotných. Láme mi to srdce a vím, že to láme srdce všem.“
Můžeme pracovat na změně přímo tam, kde jsme
Jak upozorňuje Michael G. Long ve své knize Peaceful Neighbor: Fredova práce pro vyšší dobro neměla podobu pochodů, shromáždění nebo piketů. Občas napsal vzkaz členovi Kongresu a samozřejmě svědčil před zmíněným senátním podvýborem.
Ještě častěji však Fred konal svou práci ve svém vlastním kontextu a skrze něj. Fred nepochodoval proti Jimu Crowovi; do svého programu obsazoval černošské herce. Necestoval do Birminghamu nebo Selmy, aby podpořil integraci; postavil bazén a pozval strážníka Clemmonse (hrál ho černošský homosexuální herec François Clemmons), aby mu namočil nohy a podělil se o ručník.
Pochody, psaní, volání a organizování jsou dobrými způsoby, jak dosáhnout změny, ale Fredův život nám připomíná, že můžeme pracovat pro blaho těch nejzranitelnějších, ať už jsme kdekoli a děláme jakoukoli práci. Jinými slovy: „Existuje mnoho způsobů, jak říct ‚mám tě rád‘.“
Je důležité udělat si čas na péči o sebe sama
Fred byl vegetarián, nekouřil a zřídka pil alkohol. Když cestoval, ať už pracovně, nebo za zábavou, nikdy si neměnil hodinky – ani svůj osobní rozvrh – podle místního času. Ať byl kdekoli, každé ráno začínal modlitbou a studiem Bible, po nichž následovalo plavání v místním atletickém klubu. Jak se Mister Rogers občas svěřoval svým televizním sousedům, plavání pro něj bylo způsobem, jak vyjádřit emoce, zejména hněv. Svým televizním sousedům však neřekl, že často stojí u bazénu a před skokem do něj si zazpívá tichou hymnu. Fred si také téměř každý den našel čas, aby si sedl a zahrál na klavír.
Fred se celý život rozdával na obrazovce i mimo ni, těm, které dobře znal, i těm, které potkal jen letmo nebo na stránkách dopisů. Mohl to však dělat jen proto, že byl naprosto odhodlaný dělat to, co potřeboval, aby se o sebe postaral. To, že si udělal čas na sebepéči, znamenalo, že měl více na rozdávání.
Jsme sousedé
Mistr Rogers nás nenazýval „známými“ ani „přáteli“, neříkal nám „chlapci a děvčata“ ani „dámy a pánové“. Nazýval nás sousedy.
„Soused“ je biblický jazyk, který Fred dobře znal. Hebrejská Bible přikazuje Božímu lidu, aby „miloval svého bližního jako sebe samého“ (Lv 19,18), a v Novém zákoně Ježíš diskutuje o tomto přikázání s právním expertem, který se na něj snaží nastražit konverzační past (Lk 10,25-37).
„A kdo je můj bližní?“ ptá se učenec jako lstivý host u stolu na Den díkůvzdání nebo troll na sociálních sítích.
A Ježíš odpovídá, jako by to udělal Mister Rogers, příběhem.
V příběhu je muž zmlácen zloději a ponechán napospas smrti. Kněz – mocný muž, nábožensky i politicky – se přiblíží, uvidí zraněného muže a přejde na druhou stranu silnice, aby mu nepomohl. Totéž udělá jiný náboženský vůdce. Nakonec přichází po silnici někdo další, někdo, kdo patří ke špatné třídě nebo má špatnou barvu pleti, příslušník opovrhované skupiny. Je na cestě, ale zastaví se. Je „pohnut soucitem“ a zraněného muže ošetří, odvede ho do hostince a zaplatí za jeho ubytování a péči.
„Co si o tom myslíš?“ Ježíš se ptá svého záludného partnera. „Který z těch tří byl bližní?“
A ačkoli možná nemůže uvěřit, že to říká, učenec odpovídá: „Ten, který vůči němu projevil milosrdenství.“
Když nás Mister Rogers nazýval bližními, když nás více než 30 let hostil ve své vlastní Sousedské čtvrti, vyzýval nás – jemně, ale důrazně – z našich struktur moci a z našich sil samoty do života milosrdenství a vzájemné péče.
Připouštím, že byl možná příliš optimistický. Možná nás povolával k něčemu lepšímu, než jsme ve skutečnosti byli. Ale možná věřil, že když se k nám dostane, dokud jsme mladí, když nám bude znovu a znovu říkat, že jsme dobří, že jsme milí a že můžeme projevovat milosrdenství, možná z nás vyrostou skuteční bližní jeden druhému.
Možná ještě můžeme.
Text Freda Rogerse poskytla s laskavým svolením společnost The Fred Rogers Company.