Samostatná hra, známá také jako nezávislá hra, je jedním z nejranějších stadií hry, kdy si děti hrají samy, protože se ještě sociálně nevyvinuly tak, aby si mohly hrát s ostatními, nebo protože si vybírají čas o samotě.
V roce 1932 vypracovala socioložka Mildred Partenová z Ústavu vývoje dítěte na Minnesotské univerzitě systém klasifikace účasti dětí na hře, který byl široce přijat. Jejích šest stupňů bylo nezúčastněná hra, osamělá hra, hra s pozorovatelem, paralelní hra, asociativní hra a kooperativní hra. Podle její teorie se s přibývajícím věkem dětí, které mají lepší komunikační dovednosti a více příležitostí k interakci s ostatními dětmi, jejich osamělá hra stane více společenskou.1
Děti se prostřednictvím hry učí o svém světě a o tom, jak komunikovat s ostatními. Zpočátku tráví děti většinu času osamělou hrou, při níž zkoumají všechny aspekty svého okolí. Manipulují s předměty a zapojují se do symbolické hry, při níž se seznamují s předměty, činnostmi a myšlenkami. Jakmile se stanou batolaty, jejich pohyblivost jim otevře cestu k většímu sociálnímu kontaktu.2
Naučení hrát si o samotě dává dětem čas přemýšlet a zkoumat, jak funguje jejich svět. Dává jim volnost k využití jejich představivosti. Mohou si vytvořit vlastní pravidla hry a plně se zapojit do činnosti, která je zajímá.3 Hra o samotě podporuje smysl pro iniciativu, ať už se rozhodnou hrát si se stavebnicemi, panenkami, figurkami zvířat nebo jinými hračkami. Samostatná hra pomáhá rozvíjet jejich tvořivost a schopnost soustředění, vytrvalosti a dokončení.4
Společná hra s ostatními se rozvíjí přibližně ve třech nebo čtyřech letech; samostatná hra však nemizí. I když se děti sociálně vyvinuly tak, aby si dokázaly dobře hrát s ostatními dětmi, nastanou chvíle, kdy si budou chtít hrát samy. Pro starší děti je osamělá hra často výchovná, zejména při manipulaci s předměty při konstruktivní hře, která pomáhá rozvíjet jejich abstraktní myšlení.
Dětská hra na hřištích nabízí mnoho příležitostí k osamělé hře. Houpání, šplhání a klouzání bývají osamělé činnosti, i když mohou potřebovat spolupracovat s ostatními při střídání, zatímco si vlastně nehrají mezi sebou. Aktivní osamělá hra může přispět k mnoha výhodám fyzické aktivity a také k rozvoji jejich motorických dovedností, koordinace a sebevědomí.
Někteří mohou mít touhu hrát si s ostatními, ale cítí se nejistě v blízkosti dětí, které neznají. Někdy se tomu říká zdrženlivá hra kvůli neochotě dítěte se zapojit. Tato neochota může pramenit z různých důvodů. Může být považována za projev úzkosti v důsledku šikany. Mohou pociťovat ostych, zejména v nových situacích. Děti mohou mít také špatné sociální dovednosti kvůli jazykovým problémům nebo omezenému porozumění ostatním, což se projevuje například u autismu a dalších vývojových poruch. 5
- 1. Tomlin, Carolyn R. „Play: Historický přehled.“ EarlychildhoodNEWS. < http://www.earlychildhoodnews.com/earlychildhood/article_view.aspx?ArticleID=618 > 9. června 2016.
- 2. „Paralelní hra u 18měsíčního dítěte“. Svět maminek. < http://www.worldofmoms.com/articles/parallel-play-in-an-18-months-old/3672/2 > 9. června 2016.
- 3. „Samostatná hra“. Národní rada pro hračky. Britská asociace pro hobby hračky &. < http://www.btha.co.uk/wp-content/uploads/2012/10/Playing-alone.pdf > 17. října 2016.
- 4. „Hračky pro děti“. Olsen-Harbich, Nancy. „Hra o samotě může podpořit kreativitu, iniciativu a sebeúctu“. Cornellova univerzita. < https://blogs.cornell.edu/ccesuffolkfhw/2015/03/28/playing-alone-can-promote-creativity-initiative-and-esteem/ > 17. 10. 2016.
- 5. Harbic-Harbicová, H. a kol. Op. cit.“ Hra o samotě.“
.