Tady jsou dvě růžové čáry. Uprostřed chaosu letošního jara – pandemie, výluka, hrozící ekonomická krize – je jisté jen jedno: jsem těhotná
Je mi 36 let a přísně vzato jsem svobodná. Před výlukou jsem se začala tajně znovu scházet se svým bývalým, Jonem. Nebylo to dokonalé, ale osvobodilo nás to od tlaku, abychom svůj vztah někomu definovali. Pak přišel lockdown. Umělecký průmysl, ve kterém pracuji, přes noc zmizel. Byla jsem sama ve svém malém bytě, v depresi, zoufale mi chyběla práce, přátelé, rodina… a Jon. Toužila jsem po pocitu kůže. Věřil, že už má Covid-19, a oba jsme žili sami, takže by jistě nemohlo být tak špatné, kdybychom se scházeli?“
Přišel tedy, zhruba jednou týdně. Měli jsme sex, přičemž jsme používali naši obvyklou antikoncepční metodu. Když mě koncem května začala bolet prsa, přičítala jsem to PMT. Pak se mi menstruace zpozdila, pak se opravdu zpozdila. Bylo mi horko, nemohla jsem spát a pořád se mi chtělo na záchod. Určitě stres? Ale pro jistotu jsem si udělala těhotenský test.
Byla jsem zmatená, když jsem viděla ty čárky. Proč zrovna teď? Náš sexuální život se nezměnil, i když svět venku ano. Byl to snad karmický kopanec za porušení pravidel? Jak bych vysvětlila, jak jsem otěhotněla? No, nevysvětlila bych to; nebylo možné, abych to dítě měla. Ať už mě Covid připravil o cokoli jiného, dal tomuto rozhodnutí konečnou, praktickou pečeť.“
Přesto jsem se opřela o studené dlaždice v koupelně a přála si, aby mě žena – jakákoli žena, ale nejlépe moje nejlepší kamarádka, štítící se na míle daleko – objala a řekla: „
Vždycky jsem byla rozhodně pro volbu, ale z toho termínu jsem byla nesvá. Zní to příliš otevřeně, příliš rovně – jako volba mezi kolem a autem nebo mezi tím, kterou čokoládovou tyčinku sníst. Podle Britské poradenské služby pro těhotenství (British Pregnancy Advisory Service, BPAS) třetina všech žen ve Velké Británii podstoupí potrat do 45 let. Vždycky jsem měla podezření, že pro většinu z nich to vůbec není pocit „volby“.
Moje ordinace praktického lékaře se během výluky objednávala pouze po telefonu. Paní doktorka byla naprosto milá a uznala, že je zvláštní to dělat po telefonu, a měla seznam otázek, od praktických, včetně mých budoucích antikoncepčních plánů, až po emocionální otázky. Přemýšlela jsem o tom, že v mém věku může být v budoucnu těžké otěhotnět? Přemýšlela jsem o tom, že bych mohla později litovat ukončení těhotenství? Vždycky je to možné, řekla jsem si, ale věděla jsem, že by bylo lepší litovat potratu než dítěte.
Vysvětlila mi, že mě musí poslat do nemocnice na vyšetření, které potvrdí, že jsem pod 10. týdnem těhotenství. Pak by možnosti ukončení těhotenství byly zhruba tyto: lékařské, kdy mi klinika podá pilulky, které účinně způsobí potrat, nebo chirurgické – odstranění v lokální nebo celkové anestezii.
Brzy se ukázalo, že uzamčení ovlivňuje mnoho částí tohoto procesu. Když mi přišel dopis potvrzující první schůzku: „Vyšetření a konzultace, ale ne žádný zákrok“, stálo v něm také: „Vzhledem k tomu, že parkování je omezené, použijte prosím veřejnou dopravu“. Po třech měsících výluky vládní rada stále zněla, abychom se jí vyhnuli. A to nebylo všechno, co bylo v tomto dopise špatně.
Nyní byly vyhlášeny domácí „bubliny“ a já jsem musel na chvíli odmítnout pozvání rodiny k odjezdu „domů“ (na druhý konec země). Pak, dva dny před schůzkou, mi nečekaně zavolali z nemocnice. Sestřička mě požádala, abych jí (znovu) vysvětlila důvody, proč chci přerušení těhotenství. Byla jsem otřesená – proč mě před tímto telefonátem nikdo nevaroval?“
Řekla mi, že bych vlastně měla mít někoho, kdo by mě na schůzku odvezl (i když ne přivezl), aby léčba mohla začít hned, pokud se rozhodnu pro lékařský potrat. Kvůli pandemii tato nemocnice nabízela nový komprimovaný postup, kdy obě potřebné sady tablet mohly být podány ještě ten den, místo obvyklých dvou dnů od sebe. Pak bych ještě ten samý den „vykrvácela“ doma. Všechno se najednou zdálo být velmi rychlé.
Nemocnice byla klidnější, než jsem očekával, jedinou viditelnou známkou pandemie byla ochranka na dveřích, která kontrolovala, zda má každý na sobě roušku. V čekárně ultrazvuku byly dva rozeznatelné typy žen. Většina z nich byla zhruba v mém věku, s vystouplými kulatými boulemi a s růžovými složkami. Pak já a několik mladších, plošších žen bez složek, které se snažily být neviditelné. Připadalo mi, jako bychom na sobě měly neonové nápisy. Přistihla jsem se, jak se v duchu zamyšleně stydím za teenagerku („V žádném případě nežije se svým partnerem“), a uštědřila jsem si facku.
Pak přišla řada na mě. Po skenování jsem dostal výtisk, který jsem měl odnést na další oddělení. „Zřetelně viditelné pulzace srdce“; „životaschopné těhotenství“. V masce mi bylo horko a bylo mi hůř než kdy jindy.
Od té doby jsem se dozvěděla, že jsem nikdy nemusela podstoupit vyšetření ani vkročit na žádnou kliniku. Byla jsem v dostatečně raném stádiu těhotenství, abych měla nárok na novou službu „doma“, schválenou kvůli Covid-19 a dostupnou na NHS a u Marie Stopes nebo BPAS.
Konzultace probíhá výhradně po telefonu nebo přes video, pilulky se posílají pacientce poštou nebo se vyzvedávají v lékárně. Více než polovina potratů, které Marie Stopes od dubna poskytla, byla tohoto „telemedicínského“ druhu. Ironií je, že můžeme poděkovat koronaviru za tuto pozitivní inovaci, ale také za přidání dalších vrstev zmatku do služeb, které se už tak liší podle místa bydliště.
Zpět v nemocnici mi sestra zrekapitulovala mé možnosti a řekla, že volba je zcela na mně, podle toho, jak se na jednotlivé metody „cítím“. Jindy bych si vybrala chirurgický potrat s jeho relativní čistotou a konečností. Ale to znamenalo vrátit se příští týden do nemocnice a já jsem se v této atmosféře cítila provinile kvůli dalším zdravotnickým prostředkům, které by to vyžadovalo. Zvolila jsem cestu „všechny pilulky ještě dnes“ a souhlasila s tím, že u sebe budu mít následujících 24 hodin dospělou osobu, která by mě v případě nouze mohla odvézt zpět do nemocnice.
Vzala jsem si první tabletu, která blokuje těhotenské hormony. Sestra mi zavedla čtyři vaginální tablety, které způsobují kontrakce, aby těhotenství „prošlo“. Bylo mi řečeno, že bolesti a krvácení začnou během čtyř až šesti hodin, že samotný plod nebude možné identifikovat a že se mám obávat pouze v případě, že prosáknu více než jednu hygienickou vložku za hodinu. Zavolala jsem Jonovi, aby mě odvezl domů.
Můj potrat začal velmi rychle, možná kvůli zkrácené metodě – všechny popisy v papírech, které jsem podepsala, se týkaly starého systému dvou termínů. Krvácení začalo do hodiny a bolesti byly mnohem silnější, než se uvádělo v literatuře. Chvíli jsem byl ohnutý na záchodě nadvakrát, vytékal ze mě explozivní průjem a krevní sraženiny, zatímco jsem zvracel žluč do mísy. Potil jsem se a byl jsem tak slabý, že jsem sotva dokázal roztrhnout rohlík od toaletního papíru.
V sedm večer se bolesti podobaly spíše nepříjemné menstruaci. Byla jsem schopná jíst a pít a tolik potřebně se pomazlit. Chystala jsem se být v pořádku. Poslala jsem Jona domů.
Během následujících dvou týdnů krvácení ustoupilo, jak mělo. Často jsem se cítila osamělá, někdy bezútěšná, ale ne lítostivá. Mám spoustu volné lásky, kterou bych mohla někomu dát, ale je nepravděpodobné, že bych změnila své poměry a názor na děti včas, aby to bylo moje vlastní dítě. Mohla bych se smířit s tím, že budu osamělá, pokud to bude nutné, ale ne s tím, že budu uraženou matkou. Nepochybuji o tom, že jsem udělala správnou věc, jak pro sebe, tak z morálního hlediska. Za touto volbou si mohu stát, a to navždy.“
Cítím vinu, ale právě kvůli tomu: Zůstávám v anonymitě. Na jedné straně se chci postavit a nechat se spočítat, vyjádřit solidaritu s tou významnou třetinou žen, které podstoupily potrat. Jsem součástí té třetiny. Potratové služby jsou v současné krizi, kdy mnohé ženy přicházejí o příjmy nebo jsou uvězněny u násilnických partnerů, důležitější než kdy jindy a pocit studu této věci nikdy nepomůže.
Ale tatáž krize mě nutí mlčet. S uzamčením přišly nové verze studu a odsouzení pro porušovatele pravidel a já se děsím dalšího vysvětlování (i pro Jona). Mohli by si mí nejvíce lockdown dodržující přátelé myslet „dobře ti tak“? Jednou to možná risknu.
Do té doby mi slova „společenský odstup“ a „izolace“ budou vždycky vyvolávat představu nevyřčených věcí, chladu koupelnových dlaždic a dvou růžových čar.
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.