Když se časopis Ms. objevil na scéně na počátku 70. let 20. století, navazoval na zavedenou tradici feministické žurnalistiky a kritiky – nikdy předtím však tato slova nebyla zabalena do tak lesklé publikace.
Vytvořením masového časopisu si spoluzakladatelky Ms. zajistily prostor pro svou ideologii v novinových stáncích a regálech samoobsluh po celé zemi. V té době podobně zaměřené periodikum Z našich zad přirovnávalo tuto taktiku k propašování feministických myšlenek „do amerických domácností ukrytých v sáčcích s potravinami jako tarantule na banánových lodičkách“.
Tato příležitost však byla spojena s určitými podmínkami. Publikace se také musela etablovat jako masový podnik podporovaný reklamou – tento krok některé feministky od počátku odsuzovaly jako jakýsi kapitalistický prvotní hřích. A Ms. se skutečně občas ocitla v nevýhodě kvůli nutnosti přilákat inzerenty, z nichž mnozí se zdráhali ztotožnit s otevřeným politickým poselstvím časopisu.
Jako hlavní publikace ve své kategorii, pyšnící se značným počtem čtenářů, nesla Ms. také odpovědnost za reprezentaci mnohostranného, nesouhlasného a vyvíjejícího se hnutí v monolitu jedné publikace. Způsoby, jakými v této snaze uspěla (a neuspěla), stejně jako to, které směry feminismu se rozhodla vyzdvihnout a které vynechat, sledují kontury populárního feminismu druhé vlny jako celku, jak hnutí získávalo mainstreamové postavení.
Veškeré porodní bolesti a triumfy časopisu jsou nově zdramatizovány v minisérii Paní Amerika na stanici FX Hulu o ženách, které bojovaly na obou stranách bitvy za ratifikaci dodatku o rovných právech, a tak je vhodná doba vrátit se k téměř padesátileté historii Paní Ameriky,
- Začala jako příloha časopisu New York.
- Ms. nebylo jediné jméno, o kterém zakladatelky uvažovaly.
- První číslo se dostalo na novinové stánky v roce 1972.
- Ms. nechtěla jen publikovat feministický obsah, chtěla být feministickou organizací.
- Od počátku měla Ms. své kritiky.
- Ale nelze popřít jeho vliv.
- Ms. prošla určitými otřesy – ale je tu stále.
- V dnešní době pokračují ve feministickém diskurzu jiné publikace.
Začala jako příloha časopisu New York.
Gloria Steinemová si Ms. nejprve představovala jako zpravodaj, ale Brenda Feigen-Fasteauová, tehdejší národní viceprezidentka Národní organizace žen (NOW), ji přesvědčila, aby zvolila jiný přístup. „Řekla jsem: ‚Co myslíš tím newsletterem? Vždyť jsi slavná. Měli bychom dělat úhledný časopis,'“ vzpomínala Feigen-Fasteauová o desítky let později v New Yorku. „Gloria řekla: ‚Nevím, jestli je po tom poptávka‘. Já na to: ‚Samozřejmě, že je.'“ Steinemová a Feigen-Fasteauová pořádaly schůzky s ženami z médií a začaly si představovat, jak by taková publikace mohla vypadat.
Steinemová byla zaměstnankyní časopisu New York, když v roce 1968 začínal vycházet, a její spojení se spoluzakladatelem Clayem Felkerem poskytlo redakci Ms. podklady, které potřebovala k založení časopisu. (To samozřejmě neznamená, že si Felker a Steinemová vždy rozuměli nebo že Felker plně přijal jejich feministickou ideologii; spoluzakladatelka časopisu Nancy Newhouseová řekla New Yorku, že se „přeli o první obálku“ a že „Clay nebyl feminista v klasickém slova smyslu“). Steinemová publikaci spoluzakládala s Patricií Carbineovou a Elizabeth Forsling Harrisovou, ačkoli Harrisová po interních sporech své působení v Ms. rychle ukončila.
Jednorázová čtyřicetistránková příloha byla zařazena do čísla New Yorku z 20. prosince 1971.
Ms. nebylo jediné jméno, o kterém zakladatelky uvažovaly.
Existence „Ms.“ jako alternativy k „Mrs.“ nebo „Miss“ byla v té době tak málo známá, že redakce časopisu zařadila vysvětlení názvu na hlavičku, jak poznamenává Amy Erdman Farrell v knize Yours in Sisterhood: Ms. Magazine and the Promise of Popular Feminism. „Použití názvu Ms. nemá chránit ani vdané, ani svobodné před společenským tlakem – má pouze označovat lidskou bytost ženského pohlaví,“ stálo v něm. „Je to symbolické a důležité. V názvu je toho hodně.“
Vydavatelé se rozhodli pro Ms. poté, co zvažovali několik dalších potenciálních názvů, včetně Sisters, Lilith a Bimbo.
První číslo se dostalo na novinové stánky v roce 1972.
Bylo označeno jako „preview“ číslo (viz obálka na Instagramu výše) a také vydáno s pomocí New Yorku. (Poté se Ms. snažila o vlastní financování.) Toto inaugurační vydání – které vyprodalo 300 000 výtisků za pouhých osm dní – mělo několik přelomových článků, včetně článku „Byly jsme na potratu“, v němž se 53 žen přiznalo, že tento zákrok podstoupily. Časopis obsahoval kupon pro čtenářky, které mohly přidat svá jména na seznam. Mezi další témata patřily sociální dávky, lesbické vztahy, diskriminace v zaměstnání, jak vychovávat děti bez genderových rolí a mnoho dalších.
Od samého počátku se časopis etabloval v tradičním formátu „ženského časopisu“ a sliboval, že bude servisní publikací – ovšem s návody na zvyšování vědomí místo očních linek.
Ms. nechtěla jen publikovat feministický obsah, chtěla být feministickou organizací.
Časopis se zavázal, že odmítne všechny reklamy považované za sexistické – výzvu k tomu učinily jeho redaktorky -, stejně jako ty, které vyžadovaly, aby publikace obsahovala obsah týkající se jejich produktů (potravinářské, kosmetické, módní a další podobné společnosti často hledají reklamu v publikacích, které pokrývají jejich prostor).
Spolutvůrkyně také doufaly, že vytvoří rovnostářskou organizaci a budou zaměstnávat různorodé pracovníky. Nebylo to však úplně radikální: zaměstnanci neměli vlastnický podíl a stále měli v čele redaktora a vydavatele.
Cíl rozmanitosti také nebyl zcela naplněn. Navzdory pokusům o zapojení široké škály perspektiv a snaze zaměstnávat více barevných, byla Ms. z velké části obsazena privilegovanými bílými ženami a mnozí si mysleli, že reprezentuje omezený pohled na věc.
A to si nemysleli jen lidé mimo organizaci. V roce 1986 odešla Alice Walkerová a ve svém rezignačním dopise vysvětlila, že pociťuje „rychlé odcizení“ od publikace. „Píšu vám, abych vám sdělila rychlé odcizení od časopisu, které já a moje dcera pociťujeme pokaždé, když se objeví jeho odhodlaně (a pro nás pochmurně) bílá obálka… Bylo hezké být kdysi sama paní obálkou. Ale barevná obálka jednou nebo dvakrát ročně je málo. V reálném životě se barevní lidé vyskytují mnohem častěji,“ stálo v něm podle New Yorku. „Necítím se vítána ve světě, který projektujete.“
Od počátku měla Ms. své kritiky.
Na levici radikálnější feministky, jako například členky skupiny Redstockings, vytýkaly časopisu, že nenajímá zavedené hlasy, které vzešly z alternativní vydavatelské scény. Jiné kritizovaly jeho snahu pracovat v rámci kapitalistického systému a jeho zdánlivou podobnost s existujícími lesklými ženskými časopisy. Jak se Ms. vyvíjela, liberálové si vypěstovali odpor k jejímu individualistickému, kariéristickému ostří.
Skutečný hněv však přicházel zprava. Carbine vzpomínal, že Ms. byla zakázána ve veřejných knihovnách; mainstreamoví novináři prohlašovali, že jim došla slova; dokonce i prezident Nixon ji odsoudil v rozhovoru s Henrym Kissingerem, který byl zveřejněn jako součást nahrávek z Bílého domu, a ptal se: „Proboha, kolik lidí opravdu četlo Glorii Steinemovou a je jim to úplně jedno?“
Někdy novinové stánky vyčlenily určitá vydání k bojkotu, jako například lednové číslo z roku 1973, v němž se objevila prezidentská kandidátka Shirley Chisholmová se svou protikandidátkou Cissy Farenholdtovou. Nakonec v osmdesátých letech – pod tlakem inzerentů, knihovníků a novinových stánků – přestaly být obálky časopisu Ms. tak odvážné.
Ale nelze popřít jeho vliv.
Pro mnohé se časopis Ms. jevil jako mluvčí feministického hnutí. V době svého největšího rozkvětu dosahovala odhadem tří milionů čtenářů. Slavné a kontroverzní obálky o domácím násilí a sexuálním obtěžování pomáhaly upozornit na tyto zásadní, dříve málo propírané problémy.
Dopisy čtenářek také nabízejí pohled na to, jak časopis osobně ovlivnil lidi, z nichž mnozí se cítili izolovaní ve svých komunitách nebo rodinách. Jen v předloňském čísle, které vyšlo v nákladu pouhých 300 000 výtisků, se nashromáždilo 20 000 dopisů od čtenářů – to je ohromující odezva. Po celou dobu existence časopisu Ms. používali redaktoři tuto korespondenci jako kontrolu své práce a často zveřejňovali dopisy, které kritizovaly nedostatky v článcích předchozích čísel. Mnoho dopisů pro Ms. je uloženo v archivu Radcliffova institutu na Harvardu.
Ms. prošla určitými otřesy – ale je tu stále.
Po několika letech strávených bojem o získání a udržení dolarů z reklamy se v letech 1978-1987 z časopisu Ms. stal neziskový časopis vydávaný prostřednictvím Nadace Ms. pro vzdělávání a komunikaci. Přesto obchod nikdy nebyl tak skvělý a v roce 1987 jej koupila společnost Fairfax se sídlem v Austrálii. V krátké době změnil časopis ještě několikrát majitele.
Během následujících dvou let provedl časopis změny v naději, že přiláká inzerenty – začal se věnovat zábavě a módě, i když svým vlastním způsobem, a zahájil reklamní kampaň, aby zmírnil své politické spojení – což rozzlobilo některé oddané čtenáře Ms. Jak řekla šéfredaktorka časopisu Ms. Robin Morganová deníku Chicago Tribune v roce 1991, „lesk se zvýšil“.
Poté, co časopis několikrát změnil majitele a stále nenacházel životaschopný obchodní model, přestal v letech 1989 a 1990 na několik měsíců vycházet. V létě 1990 byl časopis Ms. obnoven jako dvouměsíčník bez reklam.
V roce 1998 koupila skupina investorů včetně Steinemové časopis Ms. Tři roky vycházel pod hlavičkou Liberty Media for Women, LLC, než jej převzala nadace Feminist Majority Foundation. Ta vydává tištěný časopis dodnes.
V dnešní době pokračují ve feministickém diskurzu jiné publikace.
Přestože časopis Ms. stále vychází, už není v popředí feministického diskurzu. Časopisy jako Bitch a Bust pokračují v tradici feministického lesku Ms., zatímco webové stránky jako Autostraddle, gal-dem a Jezebel rozvíjejí online komunity.
Ještě působivější však je, jak feminismus pronikl do mnoha koutů mainstreamového vydavatelství a proměnil způsob, jakým obecně zaměřené a módní časopisy plánují tematické zpravodajství a jak se prodávají. Ne že by se feministka bránila kritice těchto publikací, ale jsou na hony vzdálené návodům typu „jak sbalit muže“ ze 70. let minulého století.