Když Panic! At the Disco začali hrát v Atlantě, hráli většinou v Tabernacle pro maximálně 2 600 lidí. Při své návštěvě Atlanty v roce 2018 v rámci turné Pray for the Wicked Tour hráli v Infinite Energy Areně pro 13 000 lidí.
I po 15 letech se každé jejich vydané album stále drží na předních příčkách hitparád, experimentují s několika hudebními styly a žánry a tři ze čtyř původních členů odcházejí.
Panic! At the Disco vydali v září 2005 první album „A Fever You Can’t Sweat Out“, které je považováno za jedno z hudebně nejambicióznějších debutových alb, neboť ve své době silně rozdělilo kritiky. Album je známé svými dlouhými, rozvláčnými názvy, jako například „Lhaní je ta největší zábava, jakou si může holka užít, aniž by se svlékla“ nebo „Londýnské Beckoned Songs About Money Written By Machines.“
S často sexuálně nabitými texty a stylem alternativní rock se potkává s kabaretem se dá říct, že toto album bylo žánrem samo o sobě. Mnozí ho milují i nadále, protože se od té doby stalo trojnásobně platinovým v návaznosti na úspěch jejich posledních alb.
Savannah Rogersová, dvacetiletá studentka Georgijské univerzity a skupina Panic! At the Disco, popisuje, jak poprvé slyšela jejich oblíbený první hit „I Write Sins Not Tragedies“.
„Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem tu píseň slyšela poprvé,“ říká Rogersová. „Byla jsem asi v šesté třídě nebo možná ještě dřív. Vzpomínám si, že mi připadala chytlavá, ale tehdy jsem nevěděl, od koho je.“
Další fanoušek a student Paul Tuemler s oblibou popisuje svou první zkušenost s kapelou.
„První písnička, kterou jsem slyšel, byla ‚Build God Then We’ll Talk‘ v roce 2005,“ řekl Tuemler. „Byla to píseň, u které jsem měl pocit, že bych na ni mohl tančit po ulici. Byla tak vzrušující a sebevědomá.“
Mnozí připisují skupině Panic! At the Disco trvalý úspěch zpěváka Brendona Urieho na sociálních sítích a jejich experimentální povaze.
„Hudba je dělaná tak, aby oslovila široké publikum a zároveň byla trochu originálnější než typický pop v rádiích,“ řekl Rogers. „Takže si udržujeme spoustu starých fanoušků z té doby a zároveň získáváme nové, kterým by se starší písně nemusely nutně líbit.“
Mnozí si všimli, jak se styl jejich druhého alba „Pretty. Odd“ (2008) připomínalo The Beatles. Po odchodu kytaristy Ryana Rosse a baskytaristy Jona Walkera se „Vices and Virtues“ (2011) vrátilo k teatrálním rockovým kořenům kapely s trochu popovějším nádechem.
„Too Weird to Live Too Rare to Die“ (2013) se vydalo více elektronickým směrem a znamenalo poslední album s bubeníkem Spencerem Smithem. „Death of a Bachelor“ (2016) ukazuje Urieho hvězdné pěvecké schopnosti, konkrétně v titulní skladbě se svým sinatrovským vokálem.
Letošní vydání alba „Pray for the Wicked“ rozdělilo mnoho fanoušků, protože bylo mnohem více popové a mainstreamové než kterékoli jiné album. Rogerse deska nijak zvlášť nezaujala, ale Tuemlerovi se líbila.
„Nejnovější album se mi opravdu líbilo, ale bylo hodně popové,“ řekl Tuemler.
Mírné rozdělení fanoušků ohledně současného směřování kapely však na jejím úspěchu neubralo. Alba tehdy i nyní milují miliony fanoušků a pokračující vývoj kapely přispěje k dalším úspěchům.