Zemřel v Columbia Presbyterian Medical Center v New Yorku na rakovinu plic poté, co se u něj objevil zápal plic.
Mezi jeho více než tisíc skladeb patří „Solitude“, „Sophisticated Lady“, „Mood Indigo“ a rozsáhlejší díla jako „Harlem Suite“, „Such Sweet Thunder“ a „A Drum Is a Woman“.“
Smuteční obřad za Duka Ellingtona se uskuteční v pondělí ve 13 hodin (EDT) v katedrále svatého Jana Božského v New Yorku, kde se v roce 1968 konal druhý z jeho duchovních koncertů.
„Člověče, nepřestaneš věřit v Boha, když jsi byl vychován láskou,“ řekl tehdy. „A já jsem byl vychován s láskou, v tom se nemylte.“
Pan Ellington, který byl hospitalizován kvůli takzvanému „onemocnění dýchacích cest“, se nemohl zúčastnit oslav 75. narozenin, které oslavil 29. dubna. V New Yorku se na jeho počest sešla řada jazzových skupin.
V pátek v prohlášení nemocnice a jeho rodiny stálo, že zemřel ve 3:10 ráno na „rakovinu postihující obě plíce a zápal plic.“
Bylo oznámeno, že v nemocnici byl založen Pamětní fond Duka Ellingtona na výzkum rakoviny.
Očekává se, že kapelu převezme jeho syn Mercer, který hrál na trubku po svém otci.
Mezi tisíci vzkazy, které přišly, byl i jeden od prezidenta Nixona, který řekl: „Vtip, vkus, inteligence a elegance, které Duke Ellington vnesl do své hudby, z něj udělaly v očích milionů lidí tady i v zahraničí nejvýznamnějšího amerického skladatele.“
Dodal: „Všichni jsme chudší, protože Duke už není mezi námi . .“
Pan Ellington, syn modrotiskaře, který občas pracoval jako komorník v Bílém domě, tam v roce 1969 v den svých 70. narozenin převzal z rukou prezidenta Nixona Medaili svobody, nejvyšší civilní ocenění státu.
Narodil se ve Washingtonu, D.C., asi v šesti letech se začal zajímat o hru na klavír a nakonec se rozhodl raději pro hudbu než pro uměleckou dráhu.
Přátelé mu kvůli jeho kultivovanému vystupování a oblékání říkali „Duke“.
Založil kapelu, která hrála na společenských akcích, a oženil se se svou láskou z dětství Ednou Thompsonovou. Jejich syn Mercer byl jediným dítětem z krátkého manželství.
Pan Ellington se brzy přestěhoval do New Yorku, navždy se odloučil od své ženy a zorganizoval pětičlennou skupinu, která sporadicky fungovala až do roku 1927 – kdy kapelu najal Cotton Club v Harlemu.
Rozšířený Ellingtonův orchestr měl být hybnou silou americké hudby po více než 50 let, slávu získal během několika let v Cotton Clubu, poté v rozhlasovém vysílání, na turné, ve filmech a na deskách.
Říkající síla Ellingtonova orchestru, který přežil léta po druhé světové válce, kdy tolik big bandů utichlo, se odrážela v trvanlivosti Dukových sidemanů.
Saxofonista Harry Carney se k němu připojil v roce 1926 a působil v něm i o více než čtyři desetiletí později. Po dlouhé absenci se vrátili altista Johnny Hodges, trombonista Lawrence Brown, trumpetista Cottie Williams a bubeník Sonny Greer.
„K téhle kapele se jen tak nepřidáte,“ citoval tehdy kritik Leonard Feather jednoho Ellingtonova stoupence. „Jste s ní ženatý.“
V roce 1939 se ke kapele připojil Billy Strayhorn, který byl až do své smrti v roce 1967 Dukovým pomocným aranžérem. Strayhorn, autor skladby „Take the ‚A‘ Train“, spolupracoval například na skladbě „Black, Brown and Beige“, Ellingtonově 45minutové „tónové paralele k dějinám amerických černochů“
Ta zazněla na Ellingtonově koncertu v Carnegie Hall v roce 1943. Byla to první z jeho rozsáhlejších skladeb.
Orchestr pana Ellingtona vydržel poválečná léta na tantiémách a pak se v polovině padesátých let opět vrátil, když tenorsaxofonista Paul Gonsalves (který minulý týden zemřel v Evropě) na jazzovém festivalu v Newportu vyfoukl 27 sborů „Diminuendo and Crescendo in Blue“.
Publikum bylo nadšené a Ellington Band byl opět velký.
V roce 1959 pověřil Arturo Toscanini pana Ellingtona, aby napsal rozšířenou jazzovou skladbu pro symfonický orchestr NBC. Výsledkem byla skladba „Harlem“, kterou Duke koncertně dirigoval.
V roce 1965 uvedl v katedrále Grace v San Francisku první ze svých duchovních koncertů – s využitím svého orchestru, sboru a tanečníků.
Byl legendární svou schopností skládat hudbu na jakémkoli místě a v kteroukoli hodinu. V roce 1969 Feather poznamenal, že pan Ellington pracoval na nových projektech „s elánem a odhodláním ambiciózního adolescenta“.
Napsal Feather: „Několik posledních týdnů byla jeho kapela na turné na jednu noc. Často Duke stráví celou noc v autě se svým věrným Harrym Carneym za volantem, pak v ranních hodinách píše hudbu a celý den prospí.“
Neskládal pouze pro orchestr, ale pro osobitý styl svých sidemanů – Cootieho Williamse, Harryho Carneyho, Johnnyho Hodgese a dalších.
Od roku 1925, kdy začal nahrávat, ze sebe pan Ellington sypal nekonečné množství skladeb – „Creole Love Call“, „Black and Tan Fantasy“, It Don’t Mean a Thing If It Ain’t Got That Swing“, „Satin Doll“, „Don’t Get Around Much Any More“ . …
Měl na kontě tónové básně, duchovní skladby, televizní partitury, baletní partitury a jednu až dvě opery.
Podnikl četná turné po celém světě a v Evropě byl vlastně uznáván jako seriózní hudebník, zatímco Spojené státy ho stále považovaly za baviče, který patří do tanečních sálů a vaudevillových divadel.
V roce 1971 absolvoval pozoruhodně úspěšné turné v Rusku, kde tuplovanému a aplaudujícímu moskevskému publiku pronesl v ruštině svůj známý pozdrav: „
Pan Ellington se nikdy nevyrovnal se slovem „jazz“, kterým popisoval svou tvorbu. Jednou řekl, že toto slovo „nikdy neztratilo asociaci s těmi neworleanskými bordely“.
Ve dvacátých letech se prý snažil přesvědčit kapelníka Fletchera Hendersona, že by své dílo měli nazývat „černošskou hudbou“.
Nakonec se tím však přestal zabývat.
V roce 1965 zamítl Pulitzerův poradní sbor návrh hudební poroty, aby pan Ellington obdržel zvláštní ocenění.
Městskému, jemnému skladateli s váčky pod očima bylo tehdy 56 let. „Osud,“ poznamenal, „nechce, abych byl příliš slavný příliš mladý.“
Kromě sestry Ruth a syna Mercera zanechal tři vnoučata.
VÍCE ARCHIVNÍCH OBŽALOB
Konzumní bavič Sammy Davis Jr. zemřel ve věku 64 let
Prominentní Angeleno A.C. Bilicke mezi mrtvými
Nat ‚King‘ Cole zemřel na rakovinu
Smrtí skončila kariéra senátora Hirama Johnsona