Nikdy nevíte, jak hluboko v tom jste, dokud se neocitnete sami ve svém malém bytě se zataženými žaluziemi, v levných neonových brýlích a starém potkaní tričku, spíte tři hodiny za 48 hodin, úzkostlivě si mumláte a přitom strkáte obličej do druhé osmičky dne. Na druhou stranu jsem si tehdy nemyslel, že mám nějaký problém. Alespoň to tak rozhodně nezačalo. Ale na druhou stranu, to se nikdy nestane, že ne?“
Déjà vu
Na vysoké škole jsem s kokainem několikrát experimentoval, ale až v posledním ročníku jsem se do toho opravdu pustil. Právě mě přijali jako servírku v novém nočním klubu v San Diegu a okamžitě mě přitahoval půvab a vzrušení z bující kultury večírků.
„Jakmile kokain pronikl do mého mozku, zabránil recyklaci dopaminu, což způsobilo, že se v synapsích nahromadilo jeho nadměrné množství, a tím se zahnal jakýkoli pocit hladu.“
Být obklopena davy krásných lidí a každý víkend chodit do práce v titěrných, úzkých šatech ve mně vyvolávalo neuvěřitelné sebevědomí. Nikdy jsem neměla nadměrnou nadváhu, ale neustále jsem cítila tlak na udržení štíhlé postavy. Pak jsme se jednou večer se dvěma kolegyněmi rozhodly, že se před prací na parkovišti podělíme o gram kokainu. Najednou jsem si vzpomněl na všechno, co se mi na něm líbilo: na hořkou chuť v krku, otupělý a mravenčící obličej, neomezenou energii. Ale nejvíc se mi líbilo, že mi to omezovalo chuť k jídlu. Jakmile kokain pronikl do mého mozku, zabránil recyklaci dopaminu, což způsobilo, že se v synapsích nahromadilo jeho nadměrné množství, a tím potlačil jakýkoli pocit hladu.
Na vrcholu světa
San Diego bylo jako dospělá Země Nezemě. Vždycky se dalo jít na nějaký večírek, šampaňské teklo proudem a drogy se neustále předávaly. Přivírala jsem oči nad nerozvážnostmi u svých stolů: bohatí muži v drahých oblecích popíjeli molly a hubené dívky si každých dvacet minut odbíhaly na záchod a vyměňovaly si „společnou chomoutovou“ mezi kamarádkami.
Co mi bylo po tom? Vydělával jsem víc peněz, než jsem věděl, co si s nimi počít, a nikdy v životě jsem se necítil tak živý a svobodný.
Shit Has Hit the Fan
Když každý víkend vyděláváte tři tisíce dolarů v hotovosti, je nákup osmiček za 120 dolarů pouhým kapesným. To se ale rychle změnilo poté, co jsem přestal pracovat v nočním klubu a zůstal mi jen denní úvazek.
„Krach byl vždycky nejhorší… Pocity euforie a energie najednou vystřídala extrémní úzkost a vyčerpání.“
Přicházel jsem z práce domů s pocitem neklidu a podrážděnosti. V té době jsem si sotva mohl dovolit platit nájem, ale každý večer jsem potřeboval tu dávku, abych zvrátil mučivý comedown. Naštěstí pro mě vedle bydlel drogový dealer, který kouřil heroin a nechával mě nakupovat za zvýhodněné ceny. Ale i když jsem platil 40 dolarů za gram oproti obvyklým 55 dolarům, stejně jsem si přitom nadělal hromadu dluhů.
Náraz byl vždycky nejhorší. Během flámu stoupne hladina dopaminu dvakrát až třikrát nad normální úroveň, takže máte pocit, že byste mohli ovládnout celý svět; ale když se tyto přebytečné neurotransmitery v mozku vyčerpají, dopamin klesne hluboko pod normál. Pocit euforie a energie náhle vystřídá extrémní úzkost a vyčerpání.
Celé noci jsem hltal lahve červeného vína a šňupal obsah nejnovějšího sáčku, který jsem si koupil, jen abych uklidnil svou mizernou mysl. Pak jsem se druhý den ráno jako hodinky trmácela do práce v ošuntělém cvičebním úboru a bez make-upu, z pórů mi vytékala slizká mastnota a zuby jsem měla pokryté kyselým filmem, cítila jsem se nervózní a paranoidní, protože jsem předchozí noc spala sotva hodinu.
Crash and Burn
Jednu chvíli létáš vysoko a vzápětí seškrabuješ duši ze dna popelnice zamořené termity. Člověk by si myslel, že mě chronické krvácení z nosu a záněty dutin zpomalí, ale to se nestalo. Když se ohlédnu zpět, některé věci, které jsem dělal, mě vyloženě děsí: dělal jsem v autě boule, abych „vystřízlivěl“ před cestou domů, spal jsem s náhodnými cizími lidmi, kteří mi nabízeli drogy zdarma, ráno před prací jsem dělal čáry, jen abych zahnal depresi a úzkost, kradl jsem drogy a peníze svým přátelům.
Na nikom jiném než na sobě mi nezáleželo.
Jediné, co mě zajímalo, bylo další zhulení.
Lepší dny
Mám neuvěřitelné štěstí, že jsem se z toho temného místa dokázal dostat, když se mi to podařilo. Trvalo mi to dva roky, dluhy v hodnotě 11 tisíc dolarů a nervové zhroucení, než jsem si to uvědomil, ale dokázal jsem to.
Už jsou to dva roky, co jsem se dotkl kokainu, a konečně se cítím pevně na zemi a mám svůj život pod kontrolou. Nebudu lhát a říkat, že to bylo snadné. Ve skutečnosti to byla dlouhá a vyčerpávající cesta a často jsem přemýšlel o tom, že skončím. Ale jedno mohu říct s jistotou: teď, když jsem tady, si nedokážu představit, že bych se někdy vrátil zpátky.