Tuto otázku pokládá osmiletý Tommy Doyle své chůvě Laurie Strodeové ve filmu Halloween. Myslí to nenuceně, když ji vsune do diskuse o svých komiksech, ale má skutečnou potřebu to vědět. Chce být připraven pro případ, že by na ni narazil. A to je možná něco, s čím se můžeme ztotožnit všichni bez ohledu na to, kde žijeme nebo kolik nám je let. S touto otázkou jsme se jistě všichni někdy v životě potýkali a nějak ji překonali – i když to v dospělosti znamená, že třikrát zkontrolujeme, zda jsou dveře od skříně pevně zavřené, než konečně zhasneme a ulehneme do postele. Věříme, že tam něco je, a věříme, že bychom se toho měli bát, ale co to je? Tommy Doyle nikdy nedostal od Laurie odpověď; je odmítnut a ujištěn, že se není čeho bát. Ale co je to Strašák?“
Pro Tommyho byl Strašákem Michael Myers, výstižně nazývaný také Tvar, neboť Strašák nemá žádnou konkrétní podobu. Může se stát čímkoli, co potřebuje, aby byl co nejefektivnější ve svém cíli, tedy přímo vás vyděsit. Strašák může být docela dobře univerzální; nějaká jeho variace se vyskytuje téměř v každé kultuře. Má mnoho jmen: Jumbie, Bhoot, Krampus, Der Schwarze Mann, Baba Jaga – ať už se jmenuje jakkoli, jeho cílem je krást a/nebo trestat děti. Všichni se s ním setkáváme již v raném věku, ať už podle vlastní fantazie, nebo proto, že je vyvoláván, aby nám dal nějakou lekci (např. „Když nebudeš jíst zeleninu, přijde si pro tebe —.“) Mezi druhým a šestým rokem života se u mnoha dětí objeví strach ze tmy. To je věk, kdy se skříň stává děsivou a je třeba ji pevně zavřít, kdy je třeba na noc používat Monster Spray a kdy se noční světlo může stát nutností, pokud dříve nebylo. Je to věk, kdy se rozvíjí fantazie a v mysli vnímavého dítěte se pohádka o přátelské příšeře před spaním může snadno proměnit ve Strašidlo ve skříni.
Strašidlo je tu proto, aby zajistilo, že budeme dodržovat pravidla. Je beztvarý, takže může být kdykoli a kdekoli, ať už to znamená, že číhá pod postelí, ve skříni nebo za stromem v lese. Svou sílu získává z neodbytnosti lidových pověstí. Předávání těchto typů příběhů – těchto záznamů víry, zvyků a zkušeností – vytváří návod pro trvalý společenský kodex. Tato ústní výměna vychovává a upevňuje očekávání členů komunity. Lidové příběhy jsou místní pro lidi, kteří je vyprávějí, a prozrazují mnoho o jejich vnímání okolního světa. Ve svých vyprávěních se vyvíjejí a mění a jsou přizpůsobeny době, v níž se vyprávějí. Nejznámější sbírka těchto pohádek pochází od bratří Grimmů. Jejich sbírka však není jediným typem tohoto druhu, jejich snaha shromáždit a zaznamenat ústní tradici lidových pohádek přesáhla hranice Německa a jejich zpracování posunulo pohádky od selských pověr k lidové spotřebě. Tím připravili půdu pro tento typ sběratelství a zabalili pohádky pro širší spotřebu.
Pohádky ve sbírce Grimmů byly rozděleny do témat zaměřených na různé věkové skupiny, různá pohlaví a různá povolání. Například příběhy založené na hrdinkách byly oblíbené u přadlen. Pro děti byla šířena zvláštní třída „strašidelných a varovných pohádek“. Patřily k nim „Jeníček a Mařenka“ a „Červená karkulka“. Tyto typy příběhů vystavovaly děti nebezpečným nebo kritickým situacím na vlastní pěst – a rozuzlení nebylo vždy šťastné. Úpravy, které Grimmové v pohádkách provedli, měly za cíl odstranit z příběhů hrubší jazyk, aby byly přitažlivější pro vyšší vrstvy, ale motivy čarodějnic, zlobrů a obrů, kteří požírají děti, a případy opuštění dětí byly z velké části ponechány. Strach byl a do jisté míry stále je používán rodiči jako výchovný prostředek. Tyto postavy byly učebními pomůckami, měly udržovat společenský řád.
To platí i o našich moderních filmových strašidlech. Michael Myers a Jason Vorhees rozdávají tresty za morální a společenské prohřešky té doby (např. promiskuitu teenagerů, pití a kouření, vraždy). Jsou vyvoláni těmito společenskými přestupky, a to platí o strašidlech i jinde: přicházejí, aby sloužili svému účelu. Strašák není náhodný; musí být vyvolán, a díky tomu může být ovládán – nebo spíše může být překonán. Je skvělé, když se nikdy nedopustíte přestupku, který by přitáhl jeho pozornost, ale pokud se ho dopustíte, budete mu muset čelit sami, a to má svůj důvod. Až do okamžiku, kdy se setkáme se Strašákem, jsou naši rodiče velkou silou v našem životě. Obvykle za nás urovnávají většinu problémů. Ale Strašák má tendenci přijít, když nejsou nablízku – nebo jsou bezmocní ho zastavit. To proto, že to je okamžik, kdy se musíme postavit a prosadit se jako členové společenského řádu. Musíme poukázat na naše provinění. Pouze pochopením svých chybných kroků a přijetím odpovědnosti za ně můžeme Strašáka vyhnat. Je to první smíření, které zvládneme – nebezpečí, kterému čelíme a kterému zvítězíme.
Může to znít jako velký požadavek na dvouleté dítě, ale je to vývojový mezník. Ve věku, kdy si vytvářejí smysl světa, představuje metafora Strašáka strach, úzkost a nebezpečí. A podobně jako lidové pohádky posilují roli strašidla, posilují i posluchače. Když se s bubákem setkáme v lidové pohádce, je obsažen v prostoru, kde ho můžeme bezpečně pozorovat. Chápeme, že pohádky NEJSOU pravdivé. Když se dítě zeptá, jestli jsou v lese čarodějnice, a rodiče řeknou, že ne, potvrzují tím, co je fikce a co ne. Pokud by existovala nějaká možnost, že v lese je čarodějnice, pak se dostáváme do oblasti pověstí, a to generuje možné pravdy, které nemusí být tak snadno odmítnuty. Podobně když se dítě zeptá, zda je strašidlo skutečné, a rodiče řeknou ne, je dítě vyzbrojeno, aby čelilo svým obavám. Strašidlo lze přivolat jako varování, ale je účinné jen do té doby, než se ho naučíme vyhnat.
Strašidlo tedy zároveň je i není. V říši lidové pohádky existuje v příběhovém kontextu, kde se můžeme bezpečně učit a pozorovat, dokud není vyvolán a my se neocitneme tváří v tvář otevřené skříni ve tmě v hodinu, kdy naši rodiče jistě spí. Pak je a bude, dokud nenajdeme způsob, jak ji přemoci a vrátit jí její beztvarou podobu. Zdá se, že filmoví Strašáci někdy toto pravidlo porušují, ale obvykle je v tom háček a důvod. Skutečná hrůza filmového Strašáka spočívá v tom, že se často zaměřuje na více než jednu osobu, takže hrůza může být sdílena ve společenství, místo aby se týkala konkrétního jedince, který se pak může stát lidovým poučením. I tak ale filmový Strašák jedná pouze ve svém vlastním zájmu: Strašák může sloužit jako poučení pro ostatní jen tehdy, když si jeho příběh někdo zapamatuje a předává ho dál.
Prohlédněte si dnes večer skříně.
Máte něco na srdci? Komentáře na webu Antropologie v praxi byly vypnuty, ale vždy se můžete připojit ke komunitě na Facebooku.
Degh, Linda (1979). „Grimmovy „domácí pohádky“ a jejich místo v domácnosti: The Social Relevance of a Controversial Classic“. Western Folklore, Vol. 38(2): 83-103.
Pickering, John a Steve Attridge (1990). „Úhly pohledu: Metafora a příšery: Dětské vyprávění příběhů.“ (Children’s Storytelling. Research in the Teaching of English, Vol 24(4): 45-440.
Shimabukuro, Karra (2014). „Strašidlo vašich nočních můr: Freddy Krueger’s Folkloric Roots“ Studies in Popular Culture, Vol. 36(2): 45-65.
Mohlo by vás také zajímat:
Proč ve viktoriánských domech straší?
Vznik smrti a umírání, jak je známe
Proč je americký folklór přeplněn přízračnými stopaři?