Dotaz: „
Odpověď: Jaký byl význam Ježíšova chození po vodě? Zázrak Ježíšovy chůze po vodě, zaznamenaný ve třech evangeliích (Mt 14,22-36; Mk 6,45-56; Jan 6,16-21), navazuje na Ježíšovo zázračné nasycení pěti tisíc lidí pouze pěti chleby a dvěma rybami (Mt 14,17). Byl to však právě zázrak Ježíšovy chůze po vodě, který více než kterýkoli jiný přesvědčil Ježíšovy učedníky, že je skutečně Synem Božím (Mt 14,32-33).
Příběh se odehrává u Galilejského jezera, které leží v dolní části údolí Jordánu v pohoří, které se zvedá do výšky 4 000 stop nad mořem. Samotné jezero je 700 stop pod hladinou Středozemního moře. Jedním z pozoruhodných aspektů této vodní plochy je, že je značně náchylná k náhlým a mimořádně silným bouřím. Tyto bouře jsou způsobeny studeným vzduchem, který se řítí z okolních hor a střetává se s teplým a vlhkým vzduchem stoupajícím z povrchu samotné vody.
„Když nastal večer, sešli jeho učedníci k jezeru, kde nasedli do člunu a vydali se přes jezero do Kafarnaum. To už byla tma a Ježíš se k nim ještě nepřipojil. Foukal silný vítr a voda se rozbouřila. Když dopádlovali tři nebo tři a půl míle, uviděli Ježíše, jak se blíží k člunu a kráčí po vodě, a vyděsili se. On jim však řekl: „To jsem já, nebojte se.“ Všichni se začali bát. Tehdy ho chtěli vzít do člunu a člun hned doplul ke břehu, kam měli namířeno.“ (Jan 6,16-21)
Na tomto zázraku je třeba si uvědomit několik významných věcí. Za prvé, Matouš nám říká, že „člun byl již značně daleko od pevniny, bičován vlnami, protože vítr byl proti němu. Během čtvrté noční hlídky k nim vyšel Ježíš, který se procházel po jezeře“ (Mt 14,24-25). Ačkoli měli urazit jen krátkou vzdálenost, bouře byla tak silná, že je přes veškerou snahu ovládnout člun zahnala téměř čtyři míle do samého středu moře. Protože byla čtvrtá noční hlídka (od 3:00 do 6:00), veslovali a namáhali se u vesel téměř devět hodin! Byli naprosto vyčerpaní.
Marek vypráví, že když učedníci uviděli Ježíše kráčet po jezeře, mysleli si, že je to duch. Křičeli, protože ho všichni viděli a byli zděšeni (Mk 6,48-50). A to nás přivádí k druhému významnému bodu tohoto zázraku. Ježíš k nám vždy přichází v bouřích života. Připomíná to Boží slova k Izajášovi: „Když půjdeš přes vody, budu s tebou, a když půjdeš přes řeky, nerozvodní tě“ (Iz 43,2). Pán nemusí přijít v době, kdy si myslíme, že by měl přijít, protože On ví, kdy ho nejvíce potřebujeme. Ježíš čekal, až se loď dostane co nejdále od pevniny, když už byla veškerá jejich naděje pryč. Ježíš v podstatě zkoušel víru učedníků, a to znamenalo odstranit každou lidskou oporu. Proč Ježíš kráčel po vodě? Aby učedníkům ukázal, že právě to, čeho se obávali, rozbouřené a rozbouřené moře, bylo jen souborem kroků, po kterých k nim mohl přijít. Často se bojíme těžkých životních zkušeností, jako je nemoc, ztráta blízkých a finanční potíže, jen abychom zjistili, že tyto zkušenosti nám mohou Ježíše přiblížit.
Musíme se však ptát, proč Ježíše nepoznali? Odpověď zní, že ho nehledali. Kdyby čekali s vírou, poznali by Ho okamžitě. Místo toho dospěli k falešnému závěru, že Jeho zjev je zjevením ducha. Pointa je následující: strach a víra nemohou žít v jednom srdci, protože strach často zaslepuje oči před Pánovou přítomností.
Třetím významným bodem je, že Ježíš se ukázal jako vládce živlů, což může udělat pouze Bůh. Tuto pravdu zjevil učedníkům, kteří poznali jeho božství a odpověděli vyznáním víry v Ježíše jako Boha: „Vítr utichl. Tehdy se mu ti, kdo byli na lodi, klaněli a říkali: ‚Opravdu jsi Syn Boží'“ (Mt 14,32-33). Bylo to poprvé, kdy učedníci Ježíše nazvali Božím Synem, a toto prohlášení vlastně navazovalo na to, co o něm řekli dříve v Matoušově evangeliu 8,27: „Co je to za člověka? Dokonce i větry a vlny ho poslouchají.“ Zde odpovídají na svou vlastní otázku: „Přestože měli před sebou ještě dlouhou cestu k duchovnímu porozumění, učedníci rostli ve své víře v Pána. Také se říká, že to bylo poprvé, kdy se učedníci Ježíši poklonili. V Matoušově evangeliu 2,11 se Ježíši klaněli mágové z Východu. Později se říká, že se Ježíši klaněl malomocný (Mt 8,2). Totéž činí představený synagogy v Matoušovi 9,18. Poprvé se mu však klaněli učedníci. Je také důležité si všimnout, že jejich uctívání je spojeno s vyznáním (Mt 14,33).
A právě to je uctívání – uznat, kdo je Bůh, a chválit ho za to, kdo je, i za to, co udělal. Právě v tomto příběhu učedníci udělali první krok a uctili Ježíše jako Božího Syna.
.